Třicet let s ptáky i jinými zvířaty
Nejprve pár administrativních dat
Vzpomínaná Agentura ochrany přírody se neobjevila v poslední době a jako záminka k zeštíhlení MŽP. Je to potomek modifikovaného Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody, který sídlil v Praze na Valdštejnském náměstí a měl pobočky pro Prahu a všechny kraje. V té středočeské pracoval jako zoolog právě vzpomínaný dr. Pecina, tehdy také de facto můj nadřízený.
Později se památkáři oddělili a vznikl Český ústav ochrany přírody, který se přestěhoval do Slezské. Agentura se z něho stala někdy v polovině 90. let minulého století a její pracovníci se do stavů MŽP počítají, takže o zeštíhlení rozhodně nejde. Oficiálně je AOPK vědeckým orgánem ministerstva a působí tu spousta skvělých lidí. A co se týče rozlohy chráněných území, domnívám se, že nesoulad mezi oficiálním údajem na webu a výpočtem, který autor provedl, může být zaviněn tím, že část maloplošných CHÚ (přírodní rezervace apod.) je zároveň součástí území větších celků – CHKO nebo NP. Proto může být část plochy při pouhém součtu započtena dvakrát.
Nejen straky, sojky a krahujci
Souhlasím s autorem v tom, že drobných ptáků na mnoha místech ubylo. Nemyslím si však, že je to vina jen a pouze strak, sojek a krahujců. Ostatně, ten úbytek je také relativní. V centru Prahy je jistě řady ptáků méně nebo docela zmizeli. Mám na mysli vrabce, pěnkavy, zvonky nebo třeba vlaštovky. Pokud jde ale o Prahu jako celek, o úbytku nelze hovořit. Do záchranné stanice je ročně přijato asi 300 až 400 drobných pěvců s nejrůznějšími problémy a druhová pestrost se spíše zvyšuje. Totéž platí o ptácích datlovitých a dalších. Naše stanice sídlí v Jinonicích na hraně Prokopského údolí, na dohled od stanice metra Jinonice, přes pole se dívám na stadiony Strahova, petřínskou rozhlednu, v dálce se tyčí špička televizního vysílače na Žižkově. Areál stanice sousedí s lesem a polem, kousek od nás je vilová zástavba, 300 metrů vzdušnou čarou vede rušná Radlická ulice. Do okolí stanice denně létá lovit párek krahujců, samec jestřába (po vyvedení mláďat i jeho potomci), samec pochopa rákosního, hnízdí tu dva páry strak a jeden pár sojek, pravidelně tu loví nejméně jedna liška a kuny skalní a potlouká se tu několik mých koček. Přesto přímo v areálu či v jeho těsné blízkosti hnízdí stehlík obecný, ťuhýk obecný, kos černý, vrabec polní, strnad obecný, budníček menší, skřivan polní, vlaštovka obecná, zvonek zelený a hrdlička zahradní. V doslechu a dohledu se denně vyskytují ještě hřivnáči, datel černý, strakapoud velký a malý, žluna zelená, křepelka polní, pěnice černohlavá, konipas bílý, rehek zahradní a slavík obecný. Letos tu zpívá i brávník a drozd zpěvný.
Myslím, že na úbytku řady ptáků se podepsalo několik změn v jejich prostředí a potravní nabídce. V 80. letech minulého století se zásadně změnil styl péče o veřejnou zeleň v Praze. Nevím, zda i v jiných městech, ale zde se začaly všechny trávníky opakovaně sekat před vykvetením na úplně kratičko. Zdůvodňovalo se to zvýšením počtu alergií na pyl u dětí. Nevím, zda klesl počet alergiků, ale počet ptáků určitě. Zejména pěnkavovití a vrabci nemají ve zvyku létat daleko za potravou a plevelná semena a hmyz ke krmení mláďat sbírají v blízkosti svých hnízd. V nízce sekané trávě (často udržované v podstatě trvale na 3 až 7 cm výšky stébel) nic nežije, zem je vyschlá, dvojděložné byliny zmizí a tráva sama žádné živiny neposkytuje.
K tomu přistoupila i likvidace řady hnízdních příležitostí. Již asi o deset let dříve začaly být odstraňovány porosty popínavých rostlin na stěnách činžáků. Šlo hlavně o psí víno a břečťan. V těchto zelených stěnách hnízdila řada ptáků, zejména vrabci domácí, pěnkavy, zvonci, kosi a konopky. Nacházeli tu i potravu – porosty byly útočištěm hmyzu v létě i v zimě. Likvidace se zdůvodňovala vlhnutím stěn a plesnivěním zdiva. To však bylo spíš důsledkem péče obvodních podniků bytového hospodářství, které o socialistický bytový fond „pečovaly“ (pamětníci potvrdí …), než břečťanu.
Spolu s nahrazením původních neonových písmen s podpůrnou železnou konstrukcí nad obchody moderními plochými světelnými cedulemi těsně u zdi znamenala zmíněná likvidace popínavek konec hnízdění vrabčích kolonií v centru Prahy.
Vodní ptáci
Pamatuji si, že např. dnes i v centru na Vltavě hojnou slípku zelenonohou jsem poprvé živou viděla v porostech u vodních příkopů v Tierparku Berlín v roce 1972. Vltava byla v minulosti dost nehostinná. Proč? Stačilo se podívat na hladinu po vydatném dešti a „potěšit se“ hojnými duhovými koly motorového oleje. Socialistický vozový park nebyl nejkvalitnější, leč oproti např. 50. letům o dost početnější. Z řady zejména soukromých aut odkapával olej volně na dlažbu a po každém dešti byl dešťovou kanalizací odnesen přímo do řeky. Labutě měly pak několik příštích dnů na bocích vyznačenou „čáru ponoru“ a trápil je průjem. Mnoho z nich nám oslabených prošlo stanicí, když neustálé dráždění trávicího traktu ropnými látkami u nich vedlo k tvorbě vředů na střevní sliznici a tyto vředy se stávaly vstupní branou pro infekci bakterií Clostridium perfringens, a tudíž ohrožením jejich života. Kachny, lysky a rackové podléhali rovněž a často se nám dostali do rukou až mrtví. Když se po převratu začala v ulicích objevovat kvalitní auta v dobrém stavu a policie si navíc olej trousících vraků víc všímala, zdravotní stav labutí se rapidně zlepšil. S chronickou otravou ropnými látkami jsem se nesetkala už deset let a na Vltavě se objevila řada druhů dříve vyloženě „venkovských“. Namátkou kromě zmíněné slípky zelenonohé třeba polák velký a chocholačka, potápka roháč, chřástal vodní a mnoho jiných.
Vypalování trávy
Pár slov k vypalování trávy. Je fakt, že zaplevelené úhory zvířatům (nejen ptákům) většinu roku nic neposkytují. Porosty pýru, lopuchů, bodláků, pcháčů a pelyňku potěší snad jen na podzim protahující zimní hejnka stehlíků, čížků a zvonků. Nemyslím si však, že na vině je zákaz vypalování. Stačí pozemky obhospodařovat, pro začátek alespoň dvakrát až třikrát ročně posekat. Tím se omezí vznik husté stařiny a dusících trsů plevele a šanci dostanou i jiné rostliny.
Denně chodím po Radlické ulici ke stejnojmenné stanici metra. Komunikaci lemují travnaté příkré svahy. Jsou špatně obhospodařovatelné, svah má místy sklon i 60 stupňů. Sekají se tedy právě tak dvakrát až třikrát ročně. Nezaplevelují se, přestože na blízkých polích se u souvratí třeba pcháče hojně vyskytují. Místo toho tu roste několik druhů trav, rozrazily, mochna pětilístek, jitrocel kopinatý, kakost luční a smrdutý, svízel povázka a mnoho dalších. V keřích tu hnízdí mimo jiné hýl obecný, žije tu spousta hmyzu, tři druhy hlemýžďů, svinule, mnohonožky …
Vypásání
Velmi pomáhá i vypásání pozemků. To bohužel zmizelo i z venkova – kde uvidíte dědečka pasoucího jednotlivou kozu či ovečku na mezi nebo babičku s hejnkem hus? Zvířata žijí v pevně daných ohradách a meze a okolí cest zarůstají plevelem. Když jsme přišli na náš předchozí pozemek, do starého čtrnáctihektarového sadu kus od Jinonic, byla celá plocha zarostlá pýrem, pcháči, bodláky, ostružinami a podobným plevelem.
Měli jsme však dvacetihlavé stádo koz a ovcí, které se po pozemku volně pohybovalo. První 3 roky jsme část plochy i sekali. Když jsme pozemek po skoro 9 letech opouštěli, rostla tu řada druhů trav, včetně třeba bojínku lučního a srhy, tři druhy divokých jahod, mochna pětilístek, jitrocel prostřední, kozí brada luční, kopretina vratič nebo třezalka malá.
Potravní nabídka
A ještě pár slov k potravní nabídce, která je pro drobné ptáky skutečně limitující. Plochy okolo měst i atraktivních obcí pokrývají satelitní městečka, kde se vyskytuje podivná zeleň, kterou nazývám sterilní. Jde o nízce sekané trávníky z jílku anglického a několika dalších trav a v pár útvarech vysazené konifery, nejčastěji různé druhy tújí a jalovců. To vše občas doplněno cizokrajnými dřevinami typu latánií či sakur. Pokud je tu ovocný strom, jde o zákrsky jabloní tvarované do „stěn“ či módní kanadské borůvky, kustovnici čínskou a beztrnné maliny. Zmizely staré ovocné polokmeny a vysokokmeny, kde mohli ptáci hnízdit, pryč jsou keře rybízu, vše je chemicky ošetřováno. Není tu hmyz, plevelná semena, postupně dozrávající drobné plody. Zmizela i řada ovocných alejí mezi obcemi. Pokud už u cest stromy jsou, sázejí se topoly, jeřáby, javory.
Již zmíněný starý sad u Jinonic, kde jsme osm a půl roku sídlili, je pro ptáky pravým požehnáním. Chemicky se neošetřuje, takže jsou stromy od jara plné housenek, píďalek, brouků a dalšího hmyzu. Hnízdící špačci ze širokého okolí sem létají je obírat. Jakmile se první zakuklené housenky změní v dospělé obaleče, píďalky či předivky, sletují se sem hejna rorýsů, jiřiček a vlaštovek, sýkory koňadry a modřinky sem přivádějí právě vyvedená mláďata, v podvečer tu létají četní netopýři rezaví. Když dozrají první višně, objeví se i kosi, drozdi, sojky a straky.
Jistě, zaletují sem krahujci a jestřáb, ale husté větve stromů dávají ptákům dostatek možností se ukrýt. Na podzim se tu shromažďují zimující kvíčaly doslova ve stovkách a hodují na spadaných jablkách.
Zajíci
Nakonec poznámka k zajícům. Z volné krajiny zajíci ubyli, to je nepochybné. Stahují se ovšem do měst. V Praze je hned několik opravdu dobře „zazajícovaných“ sídlišť. Vede Barrandov, ale je to i třeba sídliště Petrovice, Lužiny, Jižní Město a další. Přes hojnost psů, koček, hustou dopravu a zvědavé děti se tu zajíci vesele rozmnožují, rodí mláďata v zahradách mateřských škol a na parkovištích supermarketů a pochutnávají si na okrasné zeleni kolem paneláků. Aktivní jsou hlavně v noci, takže se o nich dozvídáme až tehdy, když nám lidé začnou nosit svými psy, kočkami a malými dětmi aportované zajíčky s prosbami o záchranu.
Pejskové
A ještě k těm psům – není to pravý predátor, ale početnost některých ptáků ovlivňovat dokáže. Trpasličí plemena se silným loveckým pudem, jako je jorkšírský a silky teriér, trpasličí pinč a Pražský krysařík, totiž s oblibou prolézají porosty nízkých hustých keřů na sídlištích, kam se dostanou v rámci venčení s páníčky. Porosty jalovců, skalníků, dřišťálů a dalších však slouží některým druhům (kosi, drozdi, pěnice) jako hnízdiště. Čerstvě vyletující ještě neobratná mláďata dovedou tito psi chytit a zranit, zároveň ruší hnízdící rodiče. Marně se snažím z pozice člena Ústřední komise pro ochranu zvířat působit na městské samosprávy, aby v době hnízdění tabulkami zakázaly volný pohyb psů u těchto křovinatých ploch. Rozmnožují se v nich i ježci a také dostávají od psů „zabrat“.
Umí se přizpůsobit
Faktorů ovlivňujících výskyt drobných ptáků je ještě daleko víc. Prosklené výškové budovy a skleněné stěny kolem komunikací, kam letící ptáci narážejí, mnohem hustší autodoprava (autům padají za oběť hlavně nízko létající ptáci – datlovití, ledňáčci, kosi, drozdi, pěnkavy …) atd. Ptáci se ale přizpůsobují. Viděla jsem několik hnízd konopek ve stromcích Ficus benjamina na venkovních prodejních plochách Baumaxu, rehky domácí hnízdící v rezervách off–roadů upevněných vzadu na karoserii v autosalonech, konipasy bílé v paletách s uskladněným materiálem ve stavebninách, poštolky v kostrách reklamních poutačů. Sýkory a vrabci zaletují do hypermarketů a snaží se tu překonat zimu oštipováním pečiva, holubi lezou do podchodů u stanic metra, chocholouši hnízdí na plochých střechách průmyslových staveb, kde se usídlily nízké trávy a rozchodníky. Rozhodně nejsem pesimistická! A těm strakám budiž přiznána aspoň jedna zásluha – svými hnízdy, která už nepoužívají, připravily ve městech volné bytové jednotky pro jednu velmi krásnou a užitečnou myšožravou sovu – kalouse ušatého. Jen v Praze jich máme víc než 100 párů. Bez strak a sojek by tu tito ptáci nebyli.
