Poklady z přírody 8 Řebříček obecný

Málokterá rostlina má tolik lidových pojmenování jako právě řebříček obecný (Achillea millefolium L.). K lidovým názvům patří Achillova bylina, cigánsky žebř, hřebíček či hřebříček, husí jazejček nebo i ocásek, iva i yva, jazejček, kočičí chvost nebo ocas, kroupky, krupička, krvavník, lék všech škod, mačačinec, matčina bylina, myší ocásek, vocásek, chvost, chvostek, nebo dokonce chvůstek, ovčí žebro, panenská bylina, persán, polní cypřiš, polní chmel, řebjík, řebří i řebřík, stolístek, tisíclístník, vlčí žebro, všekoření a dále zaječí chléb, žebráček, žebříček, žebřík.

Mnohé z nich i oficiální český název vycházejí z toho, jak rostlina vypadá – připomíná sukovitý kmen s pahýly po osekaných větvích, který kdysi sloužíval jako jednoduchá forma řebříku při zlézání nepřátelských hradeb. Latinský název dostal řebříček po hrdinovi řeckých mýtů Achillovi, který jej používal k léčbě ran svých vojáků. Druhový přívlastek millefolium vznikl složením slov mille – tisíc a folium – list.

Řebříček patří do řádu hvězdnicotvaré (Asterales), čeledi hvězdnicovité (Asteraceae), rodu řebříček (Achillea). U řebříčku obecného rozlišujeme dva poddruhy: A. millefolium L. subsp. millefolium L. řebříček obecný pravý a A. millefolium L. subsp. sudetica řebříček obecný sudetský. U nás se vyskytuje 11 druhů řebříčku.

Výskyt

Řebříček se vyskytuje v Evropě, Asii i v Severní Americe. Daří se mu na sušších slunných stanovištích, roste na mezích, loukách, pastvinách, u cest, v příkopech, na okrajích lesů i na polích. Jako léčivka se pěstuje v Maďarsku, v Německu a ve Spojených státech amerických. Řebříček obecný sudetský se u nás vyskytuje v horských oblastech Krkonoš a Hrubého Jeseníku.

 

Charakteristika

Řebříček je trvalka, která může – podle podmínek – dorůstat výšky 10–100 cm. Podzemní částí je 3–50 cm dlouhý plazivý oddenek s hustou spletí kořenů. Lodyha je chlupatá, přímá, v horní části většinou rozvětvená, hustě olistěná. Přízemní listy jsou tmavozelené, 2–3× peřenodílné. Lístky jsou střídavé, přisedlé a složené z malých členitých lístků. Rostlina kvete od června do listopadu. Květenstvím je chocholík s průměrem 4 až 10 cm, který je složený z drobných úborů. Bílé nebo světle růžové oboupohlavní drobné květy mají pět až šest okvětních jazykovitých plátků. Po rozemnutí mezi prsty příjemně hořce voní. Plodem je zploštělá hnědošedá nažka bez chmýru. Řebříček se rozmnožuje vegetativně výběžky a oddenky, ale také generativně – semeny. Pěstuje se také jako okrasná rostlina, vyšlechtěny jsou odrůdy různých barev.

 

 

Trocha historie

Historie použití řebříčku je velmi dlouhá. Již v úvodu článku padla zmínka o tom, že jej k léčení ran používal Achilles, poučený o účincích masti z řebříčku a jiných lékařských dovednostech moudrým kentaurem Cheironem. Vycházejíce zřejmě z Achillových zkušeností, i středověcí válečníci připisovali řebříčku moc léčit rány po železných zbraních. Hovoří se o něm jako o symbolu války.

Řebříček byl také důležitou magickou rostlinou. Toho, kdo jej drží v ruce, údajně zbavuje strachu a dodává mu odvahu a ochraňuje ho. Býval také součástí nápojů lásky.

Číňanům umožňovaly stonky řebříčku nahlédnout do budoucnosti. Irským dívkám měl zajistit lásku. Ve Francii byl jednou z bylin sv. Jana. Věšel se do domů k odvrácení nemocí.

V 18. století se začal používat také vnitřně, a to při žlučníkových potížích, poruchách látkové výměny, při dně, při menstruačních a klimakterických potížích, k zastavení vnitřního krvácení, při zánětech ústní dutiny i k léčbě akné a jiných kožních nemocí. Byl nazýván rostlinou vojáků a dřevorubců.

Bavorský kněz Sebastian Kneipp (*1821), kterému přinesla popularitu vodoléčba, nazval řebříček „králem v léčbě ženských nemocí“.

Později se uplatnil i v kosmetickém průmyslu, a to jak pro přípravky omezující výskyt kožních problémů, tak v prostředcích na mastné vlasy a proti nadměrné tvorbě lupů.

Z řebříčku obecného se získávalo přírodní barvivo, které se používalo k barvení látek nažluto, naoranžovo nebo nahnědo.

Řebříček se používal také jako náhrada chmele při výrobě piva, bývá složkou bylinných likérů.

V lidovém léčitelství se používá na zlepšení chuti k jídlu, povzbuzuje vylučování žaludečních šťáv a zvýšení tvorby žluče, podporuje trávení, tlumí pálení žáhy, působí proti střevním parazitům. Působí močopudně, dezinfekčně, antisepticky, utišuje kašel, podporuje hojení a kladně působí i na krevní oběh. Tlumí krvácení a zlepšuje srážlivost krve, potlačuje křečovité bolesti během menstruace. Je považován za „nejdůležitější bylinku žen“. Působí proti sklerotizaci stěn cév, proti astmatu, zlepšuje odkašlávání, tlumí bolesti hlavy a lýtkové křeče.

Nelze opomenout vnější použití na otoky, rány a kožní problémy. Opravdový všelék…

Řebříček je možné přidat jako koření do jídel z masa, salátů nebo polévek.

Pro vnitřní použití je potřeba dodržovat dávkování a nepodávat řebříček dlouhodobě. Nesmí se kombinovat s alkoholem, černou kávou, sedativy a narkotiky ani při nízkém krevním tlaku, v těhotenství a při kojení. Vyskytnout se mohou alergické reakce, někdy s časovou prodlevou po ozáření sluncem, silice mohou dráždit ledviny.

Řebříček je bioindikátorem znečištění prostředí těžkými kovy.

Je považován i za užitečného společníka jiných rostlin, protože odpuzuje škodlivý hmyz, přitahuje dravé vosičky a slunéčka. Nať může být dobrým hnojivem, používá se na kompost. Může potlačovat klíčení některých semen.

Co rostlina obsahuje?

V kvetoucí nati jsou to především silice, flavonoidy, horčiny, třísloviny a dusíkaté látky. Léčivé účinky jsou přičítány obsahu eudesmanolidů a qujanolidů (proazulenů), které se destilací mění na chamazulen. Složením a obsahem chamazulenu se řebříčková silice velmi blíží silici heřmánkové.

Řebříček působí jako akumulátor těžkých kovů obsažených v půdě.

Sběr

Sbíráme od června do října buď květy bez stopek, nebo nať. Sklízejí se horní nedřevnaté části rostliny. Sbíráme z míst, která nebyla chemicky ošetřena a jsou v dostatečné vzdálenosti od cest. Nevhodné jsou rostliny napadené houbovými chorobami nebo poškozené mšicemi.

Ke sběru je vhodné použít nůžky, nůž nebo srp. Pro drůbež se často sbírají i listy rostlin ještě před květem.

Zpracování

Řebříček požijeme buď čerstvý, nebo sušíme přirozeným teplem v suché a vzdušné místnosti na platech nebo v zavěšených svazcích.

Dobře usušená rostlina má původní barvu, aromatický kořenitý pach a hořkou chuť.

Pro naše použití se připravují odvary, koupele, nálevy, tinktury, obklady, kloktadla či masti. Pro drůbež stačí nadrobno nakrájet nebo zavěsit ve svazcích.

Využití u drůbeže

I naše babičky považovaly řebříček za vhodný doplněk krmné dávky krůťat. Nadrobno nasekané lístky se podávaly jako součást míchanice. V menším množství jej můžeme nabídnout i jiným druhům drůbeže.

Řebříček působí proti kokcidiózám, má antibakteriální a repelentní účinky, podporuje imunitní systém.

Podle výsledků studie univerzity v Ahvazu v Íránu jsou extrakty řebříčku a tymiánu účinné proti viru newcastleské nemoci. Na univerzitě ve slovenských Košicích zjistili pozitivní vliv přídavku řebříčku do krmné dávky brojlerů na oxidační procesy tuků při chlazení jejich masa. Senzorické vlastnosti masa řebříček neovlivnil.

U dalších druhů

Řebříček se používá také při onemocněních trávicího traktu skotu. Větší množství řebříčku v pastvě ale může způsobit nežádoucí příchuť mléka. I přes jeho hořkou chuť jej údajně rády spásají ovce a jeleni. Před příchodem monokultur býval řebříček také součástí pastvin – jako zdroj minerálních látek pro přežvýkavce.