Pět tisíc kilometrů Afrikou

Pět tisíc kilometrů Afrikou
Krávy u perfektně rovné silnice brání rychlé jízdě.
Přechod z Botswany do JAR má být frekventovaný, ale bylo tu pusto.
Most přes hraniční řeku Limpopo je široký na jedno auto.
Kuchyň, v níž pod střechou suší majitel maso.
Plechové chatrče, v nichž musí být pekelné horko – tady bydlí černoši.
Takhle vypadá v JAR vrabec domácí.
Vlaštovky menší působí elegantně.
Kukačka Centropus burchelli (český název jsem neobjevil).

Stovky kilometrů po nekonečně rovné silnici ze severu na jih Botswany, pak „frekventovaný“ přechod Martinʼs Drift, kde stál jeden kamion a na pozdrav zamečela koza… Jsme zase tam, kde jsme před deseti dny začali: v Jihoafrické republice. Míříme do horského parku Marakele, ale předtím je třeba se někde vyspat. Na řadě je neplánovaně autentický jihoafrický zážitek. Jsou dlouhé stíny, blíží se soumrak a potmě tu není radno cestovat. Ubytování nacházíme u silnice na statku staříka, jemuž musí být snad sto let. Má tu ohniště a vedle něj pod slaměnou střechou prakticky vybavenou rozlehlou kuchyň s jídelnou. Sám vše využívá, ale zároveň je to k dispozici hostům. Hned vyrážíme do blízkého města Lephalale pro maso na steaky, které si chceme připravit.


Nebezpečný nákup

V nákupním centru je nezvykle plno a po chvíli zjišťujeme, že jsme tu jediní bílí. Místní na nás pokřikují a gestikulují, nejsou to od nich zrovna projevy přízně. Skoro bych řekl, že zatímco my proti nim nic nemáme, oni nás jaksi diskriminují. Raději mizíme. O dva kilometry dál nacházíme podobné nákupní centrum. Potkáváme tu téměř výhradně bělochy a nákup probíhá jako někde v Evropě. V zemi, kde měla skončit rasová segregace v roce, kdy u nás byla sametová revoluce, to po 26 letech funguje dost podobně. I když jaksi samospádem.

Pyšní Afrikánci

Co se tu vlastně změnilo od roku 1989? Vypráví nám o tom farmář, u něhož za tři stovky korun na noc bydlíme. Syn staříka, který nás přivítal. Běloch, jen trochu víc opálený. Zrušení apartheidu, po kterém v devadesátých letech zahynuly desetitisíce lidí, považuje za správný krok. Když dopíjíme naši třílitrovou krabici vína, vytahuje z mrazáku whisky. Pokecat přichází i jeho kamarád. Vybavuju si, že jsem se ho několikrát ptal, odkud je. On hrdě odpovídal, že z Jižní Afriky. Slovo přistěhovalec (protože jsem se snažil dopátrat, odkud přišli jeho předci, když ne on) ho uráželo. Zkrátka Afrikánec pyšný na svou zem.


Co je trápí?

O Holandsku, odkud předci pocházeli, jak jsem se nakonec dověděl, nemluvil. Prý tam byl jednou v životě a moc rád letěl zpět do Afriky. Bělochy, kteří žijí střídavě v Evropě a JAR, opovrhuje. Prý nejsou doma nikde. Mají pro ně i výraz, který se nesluší překládat. Afrikánci si zvykli na teplé klima, jistou divokost, na to, že u sebe skoro pořád nosí zbraň. Ví, že nejlíp je jim za pevným plotem. Trápí je, že jim děti za jejich podpory vystudovaly v Evropě či Americe a nemají se k návratu. Proto jsou smutní – aspoň ti dva, s nimiž jsme dlouze a kostrbatě rozmlouvali. Potomci vyklízejí místa, která oni milují. Tvrdí muži, ač jim bylo kolem šedesátky, vyrazili už za rozbřesku na ryby. My si po jejich dávce alkoholu poprvé trochu přispali, jinak to nešlo.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře