Ostrov koní – Menorca
Malá, ale kouzelná
Menorca je malý ostrov (přibližně 50 km dlouhý a 16 km široký) v souostroví Baleár náležející Španělsku a z jeho skromných rozměrů by se zdálo, že nebude ničím zajímavý. Opak je ale pravdou! Od roku 1993 je zapsán mezi světové biosférické rezervace UNESCO, takže zde není možné stavět další hotely ani ničit ovzduší průmyslem. Díky tomu tu roste na 900 druhů kvetoucích rostlin, mnoho z nich je endemických, a ostrov je i významnou ornitologickou lokalitou. Pobřeží ostrova je dlouhé 200 kilometrů, velice členité a nachází se tu na 300 menších či větších pláží, které mají úžasně průzračnou, tyrkysově zbarvenou vodu. Pokud je chcete vidět, musíte počítat s více či méně dlouhými výšlapy, při kterých propotíte tričko – ale nikdy nebudete litovat! Menorca má několik přízvisek: je nazývána „zeleným ostrovem“ (kvůli bujné vegetaci), dále se jí říká „muzeum pod širým nebem“ (najdeme zde velké množství nesmírně zajímavých prehistorických staveb) a v neposlední řadě je to i ostrov jedinečných menorských koní.
Camí de Cavalls – Cesta koní
Mnohokrát jsem si při cestě na pláž říkala, jak praktické a zároveň úžasné by muselo být absolvování cesty v sedle! Po obvodu celého ostrova totiž vede cesta (někdy spíš stezka) zvaná Camí de Cavalls (Cesta koní), jež vznikla ve 14. století. Využívali ji vojáci, kteří hlídali pobřeží a za bouří se vydávali na záchranné mise ke ztroskotaným lodím. Je precizně vyznačena dřevěnými hranoly se symbolem stezky – podkovou a udává také číselné údaje, které jsem bohužel nerozluštila. Stala se typickým znakem Menorky a její délka je přibližně 185 km. Dodnes je v některých úsecích používaná jezdci. Na našich výpravách jsem si pečlivě všímala terénu, a zatímco na některých místech by se jelo opravdu krásně, na jiných jsem žasla, že se tam někdo může vydat s koněm (a stopy tam skutečně byly), protože krkolomně vyhlížející stezka s velkými ostrými kameny by byla vhodná leda tak pro kamzíky. Svůj sen – vyjet si na koni po této stezce – jsem zatím neuskutečnila, a to ze dvou důvodů: v nájemních stájích mívají často spíš všemožné křížence, a nikoli menorské koně, a druhý důvod je ten, že v turistické sezoně koně nesmějí až do moře. Navíc do sedla chtějí i nejezdci, takže se koně seřadí „do vláčku“ a trpělivě jdou krokem za vedoucím jezdcem. (A to vše za cenu, nad kterou se člověku poněkud tají dech…)
Jedinečný menorský kůň
Charakterizovat menorského koně lze několika málo slovy – vraný, ohnivý, elegantní, inteligentní, hvězda místních lidových slavností. Oficiálně se nazývá Pura Raza Menorquina (nebo jen menorquin) a je to velmi mladé plemeno, které bylo uznáno teprve v roce 1989. Na Baleárských ostrovech však koně žili pravděpodobně již v době bronzové a železné a také Gaius Plinius starší se ve svých spisech o přírodě a historii z roku 77 n. l. zmiňuje o Menorce jako o ostrově, kde se chová dobytek a dobří koně. Menorca vždy byla křižovatkou kultur a na vzniku těchto koní se podílelo mnoho jiných plemen. Podle všeho to nejvíce byli koně arabští, angličtí plnokrevníci (britská nadvláda zde byla od roku 1708 až do roku 1802) a Pura Raza Espaňola. (Menorské klisny nápadně připomínají klisny Pura Raza Espaňola a často jsou i stejně ostříhané – hříva "na ježka"a ocas je na kelce vyholený. Stejný „sestřih“ mívají i hříbata.) Kolem roku 1850 byly stavy menorských koní relativně stabilní, ale pak přišla doba, kdy jim dokonce hrozilo vyhynutí. Dnes se stále jedná o vzácné plemeno, ale jeho chov je stabilizovaný. Počet menorquinů je odhadován asi na tisíc koní, chovnou knihu vede Jefatura de Cría Caballar sídlící v Madridu. Menorští koně jsou pouze vraníci, bílé odznaky na čele a na nohách jsou přípustné, ale jen v určité velikosti. Hlava má rovný profil, malé uši a výraznější oči. Krk je klenutý a svalnatý, výrazný je zejména u hřebců. Tělo je delší, kohoutek málo vystupující, nohy jsou jemné, suché, kopyta úzká a tvrdá. Chody jsou energické, i když ne tak prostorné jako u andaluských koní. KVH se pohybuje kolem 1,60 m, což se na první pohled zdá málo, ale jsou to koně nesmírně líbiví a impozantní.
Svátky aneb festes
Stejně jako všichni Španělé i Menorčané po celý rok hojně oslavují. Místní svátky (festes) se konají postupně ve všech městech a vesnicích ostrova, obvykle jsou spojeny s oslavou místního patrona nebo svatého. V ten den (či dny) se celé město/vesnice vyšňoří, všechny obchody jsou zavřené a lidé si užívají hudby, tance, průvodů a to vše za mohutného popíjení menorského ginu nebo ginu s citronádou (tzv. Pomada). Jedinečnou součástí slavností jsou průvody jezdců na koních. Ono vlastně slovo průvod zcela nevystihuje akci, která je pro Menorčany běžná a nesmírně oblíbená, ale pro mě byla víc než šokující. Jde totiž o to, že skvěle vycvičený a dlouhodobě připravovaný menorský kůň se svým jezdcem vejde do arény nebo přímo do uličky vysypané pískem a za zvuků tradiční melodie „jalea“ se vzepne, popřípadě kráčí po zadních. Na tom samozřejmě není nic tak zvláštního, ale jakmile je kůň na zadních, doslova ho obklopí desítky lidí (často již notně posílených ginem) a dotýkají se ho po celém těle, protože to přináší štěstí. Z koní tak občas vidíte jen hlavu a část předních nohou, vše ostatní pokrývají lidské ruce. Chvílemi to vypadá, jako by lidé koně podpírali a poponášeli! Čím déle kůň vydrží na zadních, tím větší potlesk diváků je doprovází. Ano, je to nebezpečné a každý se této lidové zábavy účastní na vlastní nebezpečí. Viděla jsem mladíka, kterému na ramena vylezla slečna a společně šli (či spíše klopýtali – oba zřejmě již lehce podroušeni) ke vzpínajícím se koním. Hned mi bylo jasné, že to nemůže dobře dopadnout. Asi dvakrát se k pobavení diváků vše vydařilo, slečna měla hlavu ve stejné výšce jako vzpínající se kůň. Pak se ale mladíkovi nepodařilo včas uhnout koni při dopadu na zem a slečna dostala ošklivou ránu koňskou hlavou přímo do obličeje. Oba se skáceli na zem, hudba přestala hrát, diváci ztichli… Přiběhla záchranná služba, oba sesbírala a odnesla, hudebníci nasadili nástroje k ústům a vzápětí další kůň vtančil do arény. A slavilo se dál! Fotila jsem v tomto davu (pohrdla jsem místem na tribuně, protože tam bych neměla moc prostoru k manévrování), ale když bylo v malé aréně víc koní a už jsem nestíhala sledovat, co se mi děje za zády, raději jsem scénu vyklidila. Přesto to byl velice silný zážitek, který bych si nenechala ujít. Ještě s adrenalinem vysoko v krvi jsem se šla podívat do stinných uliček, kde koně čekali, až na ně dojde řada. Všichni byli naprosto klidní, bylo jasné, že se těchto akcí už mnohokrát účastnili. Jezdci mají k dispozici dva až tři koně, protože jediný by nevydržel enormní zátěž – slavnosti se obvykle protáhnou dlouho do noci. Koně jsou úžasně vyšňořeni, uzdečky mají zdobené látkovými květy, stejný motiv se objevuje na pouzdru, které se nasazuje na zapletený ocas, a je také na podsedlové dečce. Jezdci (i jezdkyně) mají černé kabáty a klobouky a své oře dokonale ovládají. Lidé se s nimi fotí, a kdo si netroufne dotýkat se vzpínajícího oře, pohladí si ho alespoň zde.
Oslavy svatého Jana
Nejznámější slavností je Festes de Sant Joan ve Ciutadelle (23.–24. června). Na tuto slavnost se z celého světa slétají turisté, aby se stali svědky i aktéry neobyčejné podívané, která má své kořeny až ve středověku. Městečko s 21 000 obyvateli tak na pár dní praská doslova ve švech, protože odhadem se sem dostane až 60 000 turistů! Hotely a penziony jsou proto mnoho měsíců předem zabukované a lety taktéž. Součástí slavností není jen tradiční vzpínání koní v davu lidí, ale také středověké jezdecké hry, které se konají na náměstí Sv. Jana u přístavu (to je pro tuto slavnost vysypáno pískem). Hry mají tři části. První se říká ensortilla, jezdci se při ní pokoušejí nabodnout na štíhlé kopí v plném cvalu malý kroužek zavěšený na provazu nataženém napříč ulicí. Druhá disciplína se nazývá rompre ses carotes, v této soutěži se vždy jeden jezdec pokouší zlomit ručně malovaný dřevěný kruhový štít, který drží druhý. Nejnebezpečnější je třetí část, correr abraçats, při níž koně cválají a jejich jezdci se drží kolem ramen. Vše se odehrává přímo v davu lidí, který se před cválajícími koňmi rozestupuje. Před několika lety zde došlo ke dvěma smrtelným úrazům. Přesto jsou slavnosti nesmírně populární a snímky z této oslavy pravidelně oblétávají svět.
Menorca je kouzelný ostrov a já jsem se jí okouzlit nechala. Jen doufám, že ještě budu mít možnost se sem vrátit, protože je stále co objevovat. Snad mi pohlazení menorského koně přinese štěstí a mé přání se mi časem splní!
