Živý poklad z Čech - Přeštické černostrakaté prase

Dalším zástupcem v genové rezervě je přeštické černostrakaté prase. Jak nám již napovídá jeho jméno, pochází z oblasti Přešticka v západních Čechách. Lidově se mu také říká přeštičák nebo přeštík. A jak vlastně tohle plemeno vzniklo?
Nejdříve se na Plzeňsku chovalo české prase, tzv. staročeský štětináč. Mělo dlouhou hlavu, uši a tzv. kapří hřbet. Bylo nenáročné na chov a životní podmínky, vynikalo také dobrou plodností. Jeho nevýhodou však byl pozdní vývoj, postupně již přestávalo vyhovovat stále se zvyšujícím požadavkům na spotřebu masa.

• obr. 1 – Plemenný kanec.

Po roce 1850 se k nám postupně začala dovážet nová plemena z Anglie a Německa, např. Yorkshire, Suffolk. Původní plemeno se s nimi křížilo a pravděpodobně se často používala i příbuzenská plemenitba mezi kříženci. Překvapivě došlo ke sjednocení a ustálení typu. Vzniklo tak prase přeštické a méně známé kralovické.
Pro přeštické prase je typické černostrakaté zbarvení a jeho dalším plemenným znakem je klopené ucho. V letech 1920–1934 to byla u nás významná skupina prasat. Vynikající reprodukční vlastnosti, nenáročnost a přizpůsobivost na vnější podmínky, vysoká odolnost vůči stresu, to vše jsou přednosti přeštického černostrakatého prasete. Ale přesto již nestačilo konkurovat nově dovezeným plemenům.
Asi od roku 1928 bylo do plemenitby zařazováno pouze prase Bílé ušlechtilé. A přeštík začal být postupně vytěsňován z chovů. Až do roku 1936 je na Přešticku povoleno používat do chovu černostrakaté kance, pak jen již bílé kance z Rychnovska.

• obr. 2 – Socha prasat v Přešticích.

Za okupace byl zákaz ještě zostřen a jejich chov byl tajný. Plemenitbu řídili sami chovatelé. Ovšem častá příbuzenská plemenitba přinesla nežádoucí vady exteriéru.
Až konečně rok 1952 přinesl pokus o záchranu a zušlechtění stávající, poměrně již malé, populace tohoto černostrakatého plemene. Bylo vybráno 200 prasnic a 6 kanců, se kterými začal plemenný chov. Za přispění některých dalších plemen byla v roce 1964 dokončena regenerace a toto barevné prase bylo uznáno jako samostatné plemeno. V roce 1992 bylo uznáno i jako genetický zdroj.

• obr. 3 – Každé sele má originální zbarvení.

Bohužel přeštické prase dosahuje méně příznivé úrovně jateční hodnoty, má vyšší vrstvu tuku než jateční hybridi. Dochází tak k neustálému poklesu stavu prasnic, jsou jich pouhá 4 % oproti masným hybridům. V ČR je v kontrole užitkovosti zatím zařazeno asi 12 šlechtitelských chovů. V každém z nich je okolo 30–50 prasnic a 3–4 plemení kanci. Údaje se ale stále mění, protože hodně chovů zaniká.
Při hledání informací jsem narazila na jednu úsměvnou skutečnost. V Přešticích se používala a dodnes občas stále používá přezdívka „přeštický kanec“. Co se Vám vybaví? Ne, není to nadávka, ani posměšek. Ba naopak, každý rodák z Přeštic, byl na toto oslovení náležitě hrdý. Je to jakési synonymum pro přeštické rodáky. Ještě dnes zde můžete zaslechnout upřímné přátelské uvítání typu: „Vy kancíí to je dost, že jste se taky ukázali.“

• obr. 4 – Pan Václav Švehla.

Mám pro vás ještě jednu otázku. Víte o nějakém pomníku věnovaném praseti? Že ne? Tak to se musíte vypravit do Přeštic. Právě tady si totiž můžete sousoší prasat prohlédnout. Není náhoda, že představuje právě přeštická prasata. Jsou zde ztvárněné dvě sochy v životní velikosti a těší se velké oblibě turistů a zejména dětí. Bohužel bližší informace o původu soch tady nenajdete. Ale já, ženská zvědavá, jsem to musela zjistit. Vypravili jsme se proto na odbor školství, kultury a památkové péče v Přešticích. Přijetí zde bylo velmi milé a vstřícné. Paní Mgr. Dana Hanušová s kolegyní nám zprostředkovaly setkání s místním kronikářem panem Jaroslavem Brunátem. Moje zvědavá dušička konečně dostala spoustu úžasných informací a touto cestou panu kronikáři velice děkuji. Pohodlně se usaďte a přečtěte si jeho poutavé vyprávění o historii Přeštic a vývoji přeštického černostrakatého prasete, které vzniklo z původních plemen prasat chovaných v Přešticích a okolí.
Na úvod bych rád poznamenal, že velká část informací, které jsem získával a sbíral, jsou zaznamenány pouze z ústního podání pamětníků a nejsou proto písemně podložené.

• obr. 5 – Právě narozená selata.

Řeznický cech existoval na Přešticku minimálně od 14. století. Po zrušení cechů je poté nahradily spolky. Zajímavé je, že v roce 1864 se na trzích tady ve městě prodávalo tisíc vepřů i víc, takže tady byl opravdu velký šum. Obchodníci sem jezdili nejen z Bavorska, Saska, Polska, ale i z Rakouska a samozřejmě ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Od roku 1530 existují psaná práva cechu řeznického, která nebyla nikdy měněna. Od roku 1867 si také říkali spolek vzájemně se podporujících řezníků a jejich heslem bylo: „Svorni a silni“. Velice zajímavé je, že do znaku získali červeného lva na bílém podkladu, jako uznání c.k. úřady a 28. 9. 1600 to stvrdila pečetí a podpisem i tehdejší majitelka města, Marie Alžběta, paní na Příchovicích, hraběnka z Bubna u Litic, potvrdila tak veškerá práva dosud uznávaná.
V Přešticích ještě žijí bývalí skalní řezníci, kteří vlastní spoustu unikátních předmětů řeznického spolku, ale stále si vše střeží a z ruky to nechtějí dát. Ale vím o nich a snažím se je přesvědčit, aby alespoň malou část věnovali do zdejšího muzea. Kolem roku 1900 jsou ve městě prodávána již téměř výhradně prasata černostrakatá, jejich maso je velice kvalitní, používáno je hlavně na výrobu tzv. Pražské šunky, vyhlášené pochoutky. Výsekové maso bylo žádáno zejména v Plzni, v Praze a na Chebsku. Selata se prodávala hlavně do severozápadních a jižních Čech. Přeštice byly tehdy velmi významným uzlem obchodu. Nebyli zde jen řezníci, ale i handlíři, kteří skupovali a prodávali živý dobytek. Široko daleko se jim říkalo „hačáci“, protože při pohánění prasat používali zvolání hač, hač.

• obr. 6 – plemenná prasnice, označená vrubováním ucha.

Až do roku 1928 chov černostrakatých prasat vzrůstal, ale pak již začal být nežádoucí a za války byl dokonce přísně zakázán. V roce 1945 bylo ještě na Přešticku několik sedláků, kteří si udržovali chov černostrakatých prasat. V roce 1952 na popud inseminátorů, např pana Hodana, začali toto prase cíleně šlechtit a bylo také rozhodnuto o jeho záchraně. Vyšlechtění se ujal a kandidátskou práci vypracoval ing. Václav Moskal za údajné spolupráce akademického profesora Karla Koubka. V roce 1957 se konala zemědělská výstava „Plzeňsko – budování socialismu“, kde byla prvně předvedena expozice přeštických černostrakatých prasat. A právě pro tuto výstavu vzniklo ono sousoší prasat, které je vyrobené z kameniny. Vyrobil ji Jaroslav Podbal z Horní Břízy. Já jsem také hovořil s jeho manželkou, on již bohužel není mezi námi, a ptal jsem se jí, proč se pod své dílo nepodepsal. Nesignoval to prý kvůli tomu, že proporce soch neodpovídají přeštickým prasatům, že je to stylizované. Po výstavě měla být zbořena původní kašna na náměstí a místo ní tu mělo stát obrovské betonové monstrum s vodotrysky a se sochami prasat uprostřed. Památkáři to ale zamítli a naštěstí k tomu nedošlo. Sochy tedy zůstaly stát asi čtvrt roku před radnicí, až si z toho začali lidé dělat legraci, tak je raději přemístili stranou, do rohu, aby nebyly příliš na očích. Vrchol tomu všemu daly ČSD, když tudy projížděl vlak, tak průvodčí hlásili: „předměstí Kancdorfu“ a v Přešticích hlásili „Kancdorf“. Mezi lidmi se to velice rychle vžilo. V letech 1970–75 byly postaveny kanceláře JZD na Pohořku a socha prasat byla umístěny před nimi. Tady stojí dodnes a doufejme, že bude i nadále. (obr. 4)
Jak je to ale v praxi a nejen v tabulkách a statistikách, to jsem se vydala zjistit ke zkušenému chovateli a šlechtiteli tohoto plemene, panu Václavu Švehlovi. Chtěla jsem je vidět na vlastní oči, a nejen na fotkách. Cesta nás zavedla do malebné krajiny okolo západočeské vesnice Hvozd na farmu Dražeň. Pan Švehla zde pracuje jako zootechnik. (obr. 2) Po nafocení zajímavých momentek přeštických prasat, kdy jsme mimo jiné venku naháněli plemenného kance a já se ho marně snažila vyfotit zblízka, protože chvíli jsem honila já jeho, ale po chvilce se to obrátilo a honil zase on mě. Takže fotky nic moc, ale zážitek úžasný. Je to opravdu impozantní zvíře, ze kterého mám respekt. (obr. 1) Docela ráda jsem se pak po této honičce usadila v teple kanceláře a v příjemné atmosféře si popovídala s panem Švehlou.

• obr. 7 – Pan Švehla s českými staváky.

Jste zootechnikem na zdejší farmě, jak dlouho tu pracujete?
Přesně od 1. září 1972, kdy jsem tady nastoupil. Oženil jsem se a přistěhoval do Hvozdu. Začal jsem pracovat ve zdejším JZD Hvozd. Mimo hovězího dobytka jsem měl na starosti i šlechtitelský chov přeštických prasat.

Kolik zvířat tu máte nyní v kompetenci?
Je to zhruba 200 krav, 100 telat, 120 býků a 500 prasat na výkrm. K tomu asi 28 přeštických prasat v šlechtitelském chovu.

Kdy zde šlechtitelský chov vznikl?
Šlechtitelský chov je tu od roku 1960, kdy byla nakoupena první přeštická prasata. Původní stav byl 70–90 prasnic. Ale teď už jich je tu pouhých 25 a 3 plemenní kanci linie VISKON 177. Nejdříve byla prasata chovaná na farmě Dražeň, ale asi před čtyřmi roky byla přemístěna do Hodovíz, kde jsou do teď.

Dražeňský chov byl svého času vyhlášený, kdy to bylo?
Vlastně tomu trošku pomohla i náhoda. V roce 1965 vznikla, omylem ošetřovatelky, vynikající rodina, která se stala zakládající pro další náš chov. Ošetřovatelka tehdy zaměnila plemenné kance a blízkou příbuzenskou plemenitbou tak vznikla rodina, která vynikala skvělou plodností a dlouhověkostí. Do dneška jsou tu jejich potomci, protože chov zde za celou dobu jeho trvání nebyl nikdy přerušen. Největší slávy dosáhl dražeňský chov v 80. letech. Výborná stará linie Viskont byla velmi úspěšná a je zachovaná až dodnes. V aukci se bez problému prodalo i devět plemenných kanců, což tenkrát nemělo obdoby. Konali se také pravidelné aukce v Benešově, kde se scházeli chovatelé, bylo to vždy příjemné a inspirativní setkání. Bohužel dnes už je to vše minulost.

Zajímalo by mě, co musí splnit prasnice, než je zařazena do plemenitby?
Mladé prasnice jsou v 5–6 měsících ve váze 70–120 kg posuzováni při prvním kontrolním měření pomocí UV testu. Zjišťuje se výška tuku, % masitých částí a probíhá vizuální kontrola exteriéru. Pokud jsou všechny zjištěné parametry v požadovaných hodnotách, proběhne aukce a poté je prasnice zařazena do plemenitby. V 8 měsících je poprvé připouštěna. Zajímavostí je, že se u přeštíků stále užívá značení pomocí vrubování ucha. (obr. 6)

Jaké má toto plemeno přednosti?
Podle mne je jeho hlavní výhodou, že je velmi nenáročné na krmení, stačí mu běžně dostupná statková krmiva, jako je šrot s vařenými bramborami. Je velmi odolné vůči stresu, dobře přizpůsobivé k prostředí a snese i horší ustájení. Plodnost a mateřské instinkty jsou vynikající. Zajímavostí je, že každý jedinec má své originální zbarvení, drobné odchylky v barvě nám umožňují snadno od sebe rozpoznat jednotlivá zvířata. (obr. 5, 3)

Proč se tedy od jejich chovu upouští?
Je to především kvůli vyšší vrstvě tuku, která je pro toto plemeno typická. Dříve se sádlo používalo v kuchyni, bylo žádané, ale dnes je nejdůležitější výtěžek masa. V tom již přeštičák nemůže konkurovat masným hybridům. Dnes se sice na přeštické prasnice pouští různá plemena, např. Pietrain, aby se dosáhlo větší zmasilosti, ale vyskytují se pak problémy s plodností a odolností vůči stresu. Další nevýhoda přeštíka je jeho zbarvení kůže, pro její další využití.

Chápu, že nemůže konkurovat, ale proč by také mělo? Vždyť je to genový zdroj, a ten by se přece měl naopak uchovat ve své původní nezměněné formě. To nejsou žádné dotace, které by pomohli překlenout finanční ztráty za maso?
Přeštičáci mě provází životem už 34 let a nyní se u nás šlechtitelský chov ruší. Budu se muset s nimi rozejít, ale stále ještě doufám, že další šlechtitelské chovy budou žít dál. Dotace sice jsou, ale bohužel výše současných dávek nepokryje finanční ztrátu při jejich chovu.

Víte kolik je tedy v současné době plemenných prasnic v ČR?
Ve šlechtění je asi 350 prasnic. Stále zatím běží šlechtitelské chovy např. v Částkově, Mladoticích, Žihly a Výrově.

Co tedy bude se zdejším chovem přeštických prasat?
Jak už jsem říkal, končíme. Plemenní kanci půjdou na jatka a na prasnice se budou pouštět kanci masných plemen. Cítím to jako velmi nešťastné, ale bohužel dnes se nenajde nikdo kompetentní, kdo by se tohoto plemene významněji zastal. Jen doufám, že je stále troška času na změnu přístupu k tomuto starému plemeni a věřím, že se s ním v budoucnu nebudeme setkávat jen v Zoo.

Pracujete tady již dlouho a určitě máte i veselé příhody s přeštičáky?
No ano, historek je víc, ale za všechny alespoň jednu. Jednou, to bylo zrovna kolem mé oslavy 50. narozenin, utekla prasnice, už opravdu úctyhodných rozměrů, a udělala si nedaleko v křoví u lesa pelech. Snažili jsme se ji odtud dostat, ale zkuste si vlézt za takovou obludou. Ona se prostě rozhodla, že bude tvrdě bránit svůj úkryt, a že se odtamtud ani nehne. Co teď? Nezbývalo než pozvat místní myslivce. Udělali jsme rojnici a pustili za ní psy. Chvilku sice odolávala, ale pak se přeci jen dala na ústup. Hnali jme ji korytem potoka směrem k odchovně, ale v cestě nám stály velké kanalizační roury. No samozřejmě, že tam vběhla! Zůstali jsme stát, nikomu se za ní do té tmy nechtělo. Až jeden myslivec za ní vpustil jezevčíka, statečného norníka. Ten ji skutečně hnal dál těmi rourami až k vyústění do skruže. Tam už byla v pasti, dál nemohla. Už toho měla chudák také dost, stejně tak jako my. Celkem v klidu se nechala na lanech vytáhnout ven. Co ale teď s ní? Byla dost dlouho mimo chovné stádo, a tak se vzhledem k nákazovému opatření nemohla vrátit zpět do odchovny prasat. Naštěstí se jí ujal majitel statečného jezevčíka. Vzal si ji domů a ona mu to v dobrém oplatila, zanedlouho porodila deset zdravých selat a úspěšně všechny odchovala.

Takže šťastný konec, tak to má být. Vím, že jste vášnivým chovatelem i v soukromém životě. Kdy jste začal s chovatelstvím a co vše chováte?
Já jsem hlavně holubářem, holubi jsme chovali doma a já se tak s nimi setkával odmalička. Pokračuji tedy dál v rodinné tradici. Chovám giganty a české staváky. Což je také staré původní české plemeno. Zatím ještě není uznané jako genový zdroj. (obr. 7)
Další moji chovatelskou zálibou je chov králíků, německých obrovitých strakáčů. Tím už se ale zabývá hlavně můj syn Víťa. Samozřejmě u nás doma nesmí chybět ani prase ve chlévě.

Máte tři syny. Budou pokračovat v chovatelství?
Snad ano. Doufám, že právě nejmladší Víťa bude pokračovat. Již dnes se o náš chov německých strakáčů stará převážně on. Věřím, že se naše rodinná tradice chovu zvířat nepřeruší.

Krásně se mi s Vámi povídalo, děkuji za příjemný rozhovor a přeji Vám mnoho štěstí a spoustu dalších chovatelských úspěchů.
Cestou domů na mě teprve dolehl pocit smutku ze zmařené dlouholeté práce šlechtitelského chovu tohoto černostrakatého prasete. Pan Švehla a mnoho dalších měli po dlouhé roky svůj život s přeštíkem propojený a najednou všechno skončí. Proč? Je to opravdu nutné? Myslím si, že si toto naše národní plemeno zasluhuje daleko větší pozornost, než které se mu prozatím dostává. Je další součástí naší historie a nemělo by být pro další generace zachováno pouze jako exponát v Zoo. Pokud ani vám není osud přeštického prasete lhostejný, uvítám vaše názory a podněty (Daniela Bukovská, Klatovská 56, Plzeň – Litice 321 00).
Děkuji za poskytnuté informace panu Jaroslavu Brunátovi, panu Václavu Švehlovi a pracovnicím odboru školství, kultury a památkové péče v Přešticích.

text a foto: Bc. Daniela Bukovská,
e-mail: [email protected]