DAHOMEY nové plemeno zakrslého skotu v našich chovech

DAHOMEY nové plemeno zakrslého skotu v našich chovech

Když jsem v roce 2007 navštívil společně s vnoučaty a manželkou zoo ve Dvoře Králové, doslova mi učaroval nový přírůstek - zakrslé plemeno afrického skotu Dahomey. V malém výběhu na křižovatce prohlídkové trasy tam vystavovali chovný pár, první v České republice, dovezený ze zoo v Mnichově. Nesmírně se mi líbily ty malé nenápadné kravičky. Na první pohled bylo zřejmé, že kravička je březí. Prošli jsme zoo a já se vrátil k výběhu. Za pár minut postávání a pozorování bylo rozhodnuto ...

Zašel jsem na ředitelství zoo a ptal se na možnost zakoupení prvního odchovu. Počáteční informace nebyly povzbudivé – jste již pátý zájemce, o kravičky je velký zájem, nedáváme Vám mnoho šancí …“. Přesto jsem trval na tom, aby mne do seznamu zapsali. A nastalo čekání, zda se někdo ozve. Očekával jsem, že to bude tak za dva až tři roky, byl jsem přece až pátý v pořadí. Když mi někdy v květnu 2008 volal přítel Voženílek, který byl v čilém kontaktu se zoo (kupoval zde paovce hřivnaté), byla to doslova bomba: „K mání je býček, který se narodil na podzim loňského roku. Máte o něho zájem?“ Napadla mne otázka, proč jsem již na řadě a tak jsem volal do zoo, zda nemá nějakou vadu. „Vadu nemá, přijeďte se podívat a dejte nám zprávu.“ Moje odpověď byla rychlá: „Nikomu ho neprodávejte, přijedu si pro něho.“ „Uděláme veterinární zkoušky a k odběru bude asi za měsíc,“ a bylo dojednáno.
Na počátku prázdnin jsem vytouženého býčka přivezl domů, vypustil jsem ho do zahrady do společnosti asi patnácti kamerunských oveček a stal se chovatelem afrického skotu. Pro vesnici se stal býček atrakcí, jednak malým vzrůstem, svou zvědavostí a stálým bučením ve dne i v noci. Stýskalo se mu, byl přece ještě dítě. Během dvou týdnů na mámu zapomněl a fixoval se na nás. Chodil do rohu zahrady naproti naší chalupy a tam nás „vyvolával“ a vyžadoval naši společnost a něco na přilepšenou. Vnoučata ho začala doslova milovat.
Měli jsme býčka plemene Dahomey, ze zoo si přinesl jméno „Fík“, a bylo třeba se podívat po nevěstě. Přes přítele Voženílka jsem získal ze zoo dva odkazy na chovatele v Německu a v Rakousku. Dcerka tam poslala e-maily a čekali jsme. Z Rakouska bez odezvy. Z Německa se ozval chovatel, shodou okolností předseda Klubu chovatelů Dahomey. On sám k prodeji jalovičku nemá, nabídl se však, že mi zakoupení zprostředkuje (vidíte, že nadšení chovatelé jsou všude). Do týdne přišel mail s adresou chovatelky v Německu, která prodává tři kravičky Dahomey. Následovaly rychlé výměny mailů, vyjasnění podmínek dovozu na Státní veterinární správě, několik nedůvěřivých dotazů českého chovatele – proč je prodáváte, nemají nějakou vadu, jsou zaručeně čistokrevné …, a bylo dohodnuto. Zamluvili jsme dvouletou kravičku a nastaly přípravy pro dovoz do ČR. Bylo nutné obstarat autorizovaného přepravce, zjistit trasu přes Německo – to nebyl problém. Problémem se stala trasa, bylo to nějakých 1 800 km, tam a zpátky a cena dopravy dosahovala tří čtvrtin ceny kravičky. I tady se našlo řešení. Dovezeme tedy dvě kravičky a cena za dopravu bude příznivější. Přítel Voženílek podal inzerát a během týdne měl dvanáct zájemců. Reagovali jsme na poptávku chovatelky z Prostějova, upřesnili podmínky a bylo rozhodnuto – dovezeme dvě kravičky Dahomey.
Na konci srpna jsme s MVDr. Jiřím Štrosem, veterinářem i přepravcem v jedné osobě, vyrazili do Německa. Vyjeli jsme ve tři hodiny ráno z Holic a v Apenu, na hranicích s Holandskem, jsme byli okolo 12.30. Jeli jsme po dálnici, pan doktor se ukázal jako vynikající řidič i navigátor v jedné osobě, cestovní průměr asi 100 km / hod. včetně přestávek na tankování, jídlo a WC. Satelitní navigace nás dovedla před dům chovatelky, která nás již čekala. Apen je malebná vesnička snad maloměstečko, na první pohled je vidět blízkost zahradnického Holandska, upravené domky plné zeleně, překrásné estetické předzahrádky, záplavy květů.
Dojeli jsme na farmu, která se nachází za městečkem na okraji pastvin, v sousedství byl odvodňovací kanál, který dával tušit, že jsme na bývalých rašeliništích, což dokazovala i tmavohnědě zbarvená voda. Farma navazovala na ohraničené pastviny, ustájení v nezateplených halách půlkulatého tvaru, na kterých střešní plášť tvořila kašírovaná plachtovina ve dvou vrstvách. V halách byla hluboká podestýlka a okolo hal až k pastvinám silná vrstva rašeliny, spíš kaše připomínající nepáchnoucí hnojiště. Čekalo na nás dvanáct dospělých Dahomayek a šest telátek, z toho patnáct kusů černého rázu – dva plemenní býci, osm chovných kraviček a pět telátek a tři kusy hnědého rázu – býček, kravička a telátko. Zvířata byla zafixována u žlabu se zábranami. Zábrana byla za hlavou a bránila zvířeti ve vycouvání.
Kravičky jsme viděli, líbily se nám a čekalo nás nakládání. A teď to začalo. Jinak prý klidná zvířata se vzbouřila. Jen jsme se na to rodeo dívali. Byli jsme v polobotkách a okolo stájí bylo do půl lýtek bahniště rašeliny, ve kterém se přetahoval chovatel s dahomeykou. Asi po půl hodině neustálého boje v bahništi se podařilo kravičku vytáhnout k ohradě za stájí, kde dostala uspávací injekci (kterou měl MVDr. Štros prozřetelně sebou), klesla do kolen a mohli jsme ji naložit. Pro druhou jsme raději nacouvali až ke stáji, tam jsme ji uspali a naložili do přívěsu. Děvčata první část cesty „protupěla“, chovala se klidně a když přišel večer a tma, chovala se zcela pokojně a polehávala.
Domů jsme dojeli v noci, někdy okolo druhé hodiny. Zvířata jsme vypustili z přepravníku na pastvinu. Ráno jsme se šli podívat na pastvinu a byl to pohled. Jak nás kravičky uviděly, zvedly ocasy a zmizely na vzdálenost asi tak patnácti metrů. Čekal nás ještě odchyt jedné z kraviček a její transport do Prostějova. Když však spatřily přepravník, ladně od nás odklusaly a všechny pokusy o nějaké nadhánění skončily nezdarem. Nezbývalo než ji „odlovit“ uspávací puškou. Kravičky nedovolily přiblížit se na dostřel, a tak jsme je nadháněli na dostřel střelci, kterým byl MVDr. Štros. Třetí ranou se nám podařilo jednu z nich zasáhnout. Naložili jsme ji a chovatelka si ji odvezla do Prostějova. Tak trochu nevěřila tomu, že se dá ochočit, protože pohled na nás jí připomínal indiány na lovu bizonů. Představte si, za týden mi volala, že jí žere z ruky.
Ta moje zůstala plachá, snad to bylo přítomností býčka. Můžu se přiblížit, ale pohladit se nenechá. Tak trochu s obavami jsem očekával její porod, protože obě kravičky byly březí a rodit měly asi v lednu až březnu. Časem jsme se sblížili a já začal rozumět jejímu volání a postojům. Chodí mne vyhlížet do rohu zahrady, vynutí si dávku sena a sklepání jablek tím způsobem, že se postaví pod jabloň a odmítá se vzdálit. Jak ubývalo trávy, začal jsem přikrmovat druhou otavou z louky. I to je rituál. Kravička se postaví se do rohu zahrady a čeká, až vyjedu s kolečkem trávy, potom se odebere k bráně a počká si na mne. Ráno i před večerem. Býčka, který je o jeden a půl roku mladší, kravička nerespektovala, i když se domáhal vedoucí pozice otrkáváním a přitlačováním. Nyní před ní uctivě uhýbá. Vyšší váhová kategorie je znát, býček má o nějakých padesát kilogramů méně.
Je to vzácné plemeno, na světě žije jen asi tisíc kusů, čistokrevné se chovají jen v Evropě, v Africe je čistokrevných zvířat již málo. Jejich chov není náročný. Je to zakrslé plemeno afrického skotu původem z republiky Dahome a sousedních států. Hmotnost býčka v našich podmínkách zvýšené péče je 250–300 kg, kravičky 150–180 kg. Hmotnost narozeného telátka je 15–20 kg. Vyskytují se ve dvou barevných rázech, černé a hnědé (spíše šedohnědé) a v našich evropských podmínkách i ve dvou hmotnostních kategoriích. Menší ráz je na spodní hranici uváděné hmotnosti. Je také líbivější. Výška v kohoutku činí 80 cm (menší ráz) až 100 cm (větší ráz). Kravičky dospívají ve věku dvou let, býčci okolo třech roků. Dožívají se 25–30 let. Jsou dokonale adaptované na naše evropské poměry. Nevadí jim déšť ani sníh, ale nemají rádi silný vítr a průvan. Jsou nenároční, postačí jim běžná pastva a trocha jádra (tak čtvrtlitrový hrníček denně), voda a přístup k minerálnímu lizu. Mně se osvědčil minerální liz pro ovce. Pasou se během celého dne, s intenzivnější pastvou ráno a před večerem. Chovám je společně s kamerunskými ovečkami. V létě přespávají na pastvině. Na zimu je třeba zajistit přístřešek, do kterého nefouká, přístup k nezamrzající vodě, dostatek sena (asi 5 kg denně), trochu okopanin a jádra. V oblibě mají mačkané brambory se šrotem. Těmi se dokážou doslova přežrat.
Přechod na zimu proběhl hladce, býček a kravička přijali ubytování ve stodole, kde měli své stání a „krmelec“ společně s ovečkami. Časem jsem musel udělat tři krmelce po celé ploše ustájení, protože kravička vyžadovala, aby ten jeden byl jen pro ni, další býčka a třetí pro ovečky. Netrpělivě jsme čekali na narození telátka. Kravička se již „baculatěla“, méně běhala a chodila rozvážným krokem. Až to přišlo – 25. ledna mi volal soused: „Máš v rohu zahrady kravičku s telátkem.“ Ihned jsem jel na chalupu (jezdím tam každý druhý den), kravička s telátkem se již přesunula pod jabloň, kde odtál sníh a svítilo tam sluníčko. Býčka nenechala přiblížit, stál ve vzdálenosti asi dvaceti metrů a pózoval, jakoby je hlídal. Ve skutečnosti ho matka potupně odehnala. Telátko jsem jí odebral, což mi dovolila a následovala mne do stodoly. Ošetřil jsem mu pupeční šňůru a dal ho do kouta, matka za ním přišla, a tak jsem je zavřel ve stodole, aby měli klid. Ono stádo dvaceti kamerunských oveček nadělá hodně hluku a také býček chtěl uplatňovat svá práva adoptivního otce. První čtyři dny jsem neviděl telátko pít ve dne. Jen leželo pod žebřinami s dopředu nataženou hlavou a bylo v naprostém klidu. Přesně tak, jak se chová třeba odložené srnče. Pít mu dávala matka v předvečer a nad ránem. Jak telátko rostlo, začalo pít častěji i ve dne a utěšeně rostlo. Když se narodilo mělo 16 kg, nyní je to již skoro dvojnásobek. Je to býček a dostal jméno „Bertík“, odvozeně od matky, která se jmenuje „Bella“. Barvu má šedomodrou, patří tedy do barevného rázu „šedohnědý“. K této barvě se dopracuje až v dospělosti. A jak to dopadlo s druhou kravičkou? Chovatelka z Prostějova volala asi čtyři dny po narození mého telátka. „Máme také telátko, je to jalovička, váží 18 kg a je hnědočerná. V dospělosti bude černá. Kravička porodila sama a chová se klidně“.
V české republice jsou prozatím první tři chovy, jeden v Zoo Dvůr Králové, druhý u mne a třetí u chovatelky z Prostějova. Bylo by dobré získat další chovatele tohoto plemene zakrslého afrického skotu, abychom si mohli své odchovy vyměňovat a získat několik linií navzájem nepříbuzných zvířat. Mám kontakty na chovatele v Německu a mám od nich nabídky na další zvířata. Také mám nabídku na dvě jalovičky a dva býčky od „naší“ chovatelky z Německa a na jednoho býčka ze zoo. Všichni mají průkaz původu. Dvě jalovičky a dva býčci mají právě rok a býček ze zoo devět měsíců. V případě zájmu je můžeme dovézt do ČR a vy se můžete stát dalšími chovateli tohoto zajímavého plemene.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (3x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

7.4.2016 17:56

Aka bola prosim obstaravacia cena? Ponukaju mi par ale zda se mi to vela