Tak jsme se opět úspěšně rozmnožili. Tedy ne my, ale naše prasátka! 

Tak jsme se opět úspěšně rozmnožili. Tedy ne my, ale naše prasátka! 
Tak jsme se opět úspěšně rozmnožili. Tedy ne my, ale naše prasátka! 
Tak jsme se opět úspěšně rozmnožili. Tedy ne my, ale naše prasátka! 
Obsah

Pořídili jsme si dvě prasátka – Elišku a Jindřicha jako – hlídače slepic, protože nám jich sedm zavraždila liška. Vygooglila jsem, že tito čuníci, göttingenská zakrslá miniprasátka, jsou výborní hlídači. Jsou. Potvrzeno! Nikdy jsme ale takové čuníky nechovali, a protože sežerou všechno, co jim člověk dá, a budou se ládovat až k prasknutí, podařilo se nám je bohužel úspěšně překrmit. K našemu velkému překvapení se jim v červenci 2018 narodila první selátka. Druhá selátka se narodila letos v únoru (to už jsme se tolik nedivili…). Popis přípravy na jejich příchod na svět si vám dovoluji nyní popsat:

Tentokrát už jsme věděli, že Eliška není jen tlustá, ale nosí si v bříšku potomky. Bohužel jsme nevěděli přesně, kdy se s Jindřichem stihli spojit, a tím pádem ani to, kdy se budou selátka drát za námi na svět… Z předchozí zkušenosti jsme ale věděli, že když si začne Eliška vylepšovat svůj pelech a začne si domů tahat cokoliv, co by k tomu použila, rozhodně jsou „na cestě“.

Tudíž když už ráno nevylezla k snídani, bylo jasné, že je něco jinak! Šla jsem za ní do chlívku. Zjevně se snažila z toho ničeho, co měla v zimě ve výběhu k dispozici, si pelech zvelebit. Měla tam natahané pichlavé větvičky berberisu, nešťastně seděla uprostřed a funěla. Akce začala!

Vyhnali jsme kanečky do vedlejšího výběhu, aby Eliška měla klid a noví členové smečky nepřišli k újmě. Manžel zatarasil průchod mezi výběhy a zprovoznil světlo. Já Elišce vyházela špinavou slámu, podestlala suché piliny a čistou slámu se senem. Přidala jsem větve z tújí, vymyla kastroly na žrádlo a ometla pavučiny. Eliška si okamžitě začala seno a slámu přerovnávat, jak potřebovala, funěla a pochrochtávala něco jako „no konečně, ale díky“. S chutí sežrala starý bavorský vdoleček se šlehačkou a osúch se salámem, které jsem jí nabídla. Z osúchu nejdřív ožrala salám, přesně jak to dělá naše Ebinka (Jack Russel teriér). Na rozdíl od Ebinky pak ale Eliška spořádala i samotný osúch. Pak už jsme ji nechali v klidu funět a zpracovávat dodaný materiál k její spokojenosti.

Můj muž ji chodil plus minus co hodinu kontrolovat. Když jsme šli oba kolem 16. hodiny na kontrolu a podat krmení, už vedle ní ležela krásná malá růžová selátka s flíčky. Napočítala jsem jich zhruba 7, možná 8, možná víc… Všichni se měli čile k světu. Tedy spíš k jídlu.

Nechali jsme je a vrátili se zase asi za hodinu – to už jsem šla i s foťákem.

Eliška se zatím jídla ani nedotkla. Buď byla tak vysílená, nebo neměla chuť svá miminka rušit od jídla. Nebo obojí. Každo­pádně se ani nehnula. A to, ani když jsem novorozence přeorganizovávala, aby všichni byli „u zdroje“, mohli se nacpávat a nabírat sílu. Zároveň jsem se je snažila i spočítat, ale pořád se váleli jeden přes druhého, a navíc se vždycky našel další a další. Dopočítala jsem se deseti stejně velkých buclatých čuníků, ale jeden z nich se nehýbal, vypadal sice úplně normálně, neměl žádná viditelná zranění, ale nedýchal a už byl chladnější. Eliška se nepohnula, ani když jsem jí tu mrtvolku odebírala a podala ji manželovi, který ji šel pohřbít.

Eliška se jídla nedotkla až do 20. hodiny, kdy jsem jim šla zhasnout a „udělat noc“. Nevydržela jsem to a zkusila, jestli má vůbec sílu a chuť žrát. Podala jsem jí z hrnce namočený rohlík. S radostí i vděkem si ho vzala a s chutí sežrala. Bezva! Podala jsem jí další a další, taky vařený zemáček a zase rohlík, pořád si brala a jedla vleže a kromě hlavy se ani nepohnula. Malí se nerušeně krmili a evidentně jsme v tu chvíli v tom chlívku byli všichni úplně spokojení.

Přes noc napadlo 10 cm nového sněhu a bylo kolem nuly, přesto měli ráno chlívek pěkně vydýchaný do tepla. Eliška ty malé tak vzorně zakryla a zachumlala do sena a slámy, že jsem neměla co fotit, a kromě jednoho čouhajícího zadku jsem neviděla nic. Nechala jsem je tak. Dala jsem Elišce, která zrovna dojídala svou večerní porci vařených těstovin, zemáků a máčeného chleba, její ranní příděl a šla do práce.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (17x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Lucie Děcká Grellnethová

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

12.10.2020 16:00

To je krásasmajlík. Tak takový život vám závidímsmajlík