Lampropeltis triangulum hondurensis

Již mnoho příznivců mezi chovateli hadů si získaly hondurensisky, monstrózní korálovky, zástupci jednoho z největších poddruhů, druhu Lampropeltis triangulum. Tito hadi patří i mezi mé favority mezi korálovkami a chovám je ve čtyřech barevných formách. V našich teráriích jsou zastoupeni jedinci jak klasicky zbarveni, tak i tangerinoví, anerythrističtí a amelanističtí.

Popis

Korálovku L. t. hondurensis popsal Williams až v roce 1978 a to podle adultní samice, která byla odchycena už v roce 1916 v Cukra v Nikaragui. Tato subspecie žije na karibském pobřeží Hondurasu, v Nikaragui a snad i v severozápadní Kostarice. Zde se nachází v tropickém deštném i poloopadavém pralese a zasahuje částečně i do subtropických lesů. Toto prostředí zajišťuje po celý rok poměrně vysokou vzdušnou vlhkost a stabilní teplotu 23 až 28 °C po celý rok, při střídání deštivého a suššího období. Na toto je třeba pamatovat při chovu v teráriích.

Velikost tohoto poddruhu se udává okolo 150 cm v dospělosti. Z měření 53 ks L. t. hondurensis, které prováděl Williams vyplynulo, že nejdelší samice měřila 152 cm a nejdelší samec 122 cm. Tyto údaje pochází od zvířat z přírody. V péči člověka dosahují tito hadi ještě větších rozměrů, tak jako i u ostatních korálovek. Cohen udává délku samce 170 cm a zvířata při délce 150 cm nejsou vzácná ani u našich chovatelů.

Subspecie je charakterizována takto. Má 21 až 23 řad dorsálních štítků, 216 až 241 ventrálií a 49 až 61 subkaudálií. Zbarvení těla je typické pro druh L. triangulum, tedy střídání černobíločerných trojic a červených proužků, kterých bývá 13 až 26, průměrně 17. Červené i bílé proužky mají černý tipping, který se zvýrazňuje s přibývajícím věkem zvířete.

Chov. L. t. hondurensis

V dnešní době není odchov tohoto poddruhu žádnou vzácností a mnohokrát se již zdařil i v naší republice. Základem úspěchu, stejně jako u ostatních druhů hadů, které chceme množit, je co největší napodobení přírodního prostředí. Zde je nutno připomenout, že L. t. hondurensis obývá v přírodě vlhčí prostředí, než většina korálovek u nás chovaných. Z toho vyplývá, že jako podklad do terária je vhodná rašelina, rašeliník nebo lisované kokosové vlákno. Já však chovám tyto hady již léta s úspěchem na říčním písku, což ovšem znamená časté rosení a vlhčení substrátu. Velikosti těchto hadů je nutno přizpůsobit i terária. Osobně je chovám po párech v celoskleněných nádržích velikosti 80x50x45 (dxvxh).

Klasické zimování není nutné, pouze v zimních měsících na 6 - 8 týdnů vypínám osvětlení, čímž se teplota sníží na 18 - 20 °C, oproti 23 - 26 °C v sezóně.

Páření u tohoto poddruhu probíhá jako poslední u mnou chovaných korálovek (L. mexicana, L. alterna, L. t. nelsoni, L. t. campbeli, L. ruthveni, L. pyromelana, L. g. calforniae) a to nejčastěji v průběhu měsíce května. Samice kladou vejce nejčastěji v červenci. U mladších samic bývá většinou 6 až 8 vajec, starší mívají i 10-11 vajec. Gilar uvádí snůšky u jeho samic až 16 vajec.

Inkubuji je ve vlhkém Vermikulitu při 28 °C. Mláďata se obvykle líhnou po 73 - 76 dnech. Bývají velká 35 až 40 cm a velmi životaschopná. Chovám je odděleně v plastových boxech, a i když kanibalismus nebyl u této subspecie pozorován, je vždy nebezpečí ztráty mláďat, společně chovaných, při krmení. Mladí jedinci bývají kousaví a nervózní. Částečná nervozita přetrvává u většiny zvířat až do dospělosti i když výjimka potvrzuje pravidlo. Mám ve svém chovu samici, která je stejně poddajná jako známí “kliďasové” L. t. andesiana, které také chovám.

V závěru této stati bych rád podotkl, že chov L. t. hondurensis v naší republice před lety začal s několika málo jedinci. Neustálé páření sourozenců se u některých chovatelů již projevilo. Prvními příznaky inbreedingu, čili příbuzenské plemenitby u korálovek, bývá větší počet mrtvých mláďat ve vejcích, mláďata s deformacemi páteře a málo životaschopná mláďata, která sama nechtějí přijímat potravu, obvyklou pro ně v přírodě, ani její náhražku.

Ve svém chovu mám několik krevních linií těchto hadů a jejich vzájemným spojováním se snažím vyvarovat příbuzenské plemenitby a jejich negativních následků.

Barevné formy L. t. hondurensis

V posledních letech bylo podchyceno několik krásných barevných odchylek a z nich posléze vyšlechtěny další barevné formy. Většina z nich je zatím rozšířena pouze v USA a jen ojediněle jsou chovány v západní Evropě a také v naší republice.

Přírodní, klasická forma se vyznačuje bílými, spíše však nažloutlými proužky. Zámořskými chovateli bývá označována jako “tricolor”. V poslední době jde trochu do ústraní i když je stejně krásná jako ostatní formy zbarvení.

Tangerinová forma se v posledních letech mezi hondurensiskami stala doslova hitem. Bílé proužky u těchto zvířat jsou nahrazeny více či méně oranžově zbarvenými. Takto oranžová zvířata se vyskytují i v přírodě. Selekci v chovu je dosahováno velké intenzity oranžové barvy. Ta nejvýraznější oranžová již nemá daleko k červené a zvíře se na první pohled jeví jako dvoubarevné. Počet oranžových jedinců v chovech na celém světě již zřejmě převýšil klasicky zbarvená zvířata. Některé chovatele asi zklamu tím, že černý tipping u této formy vždy zůstává. Výjimkou je forma označována “tangerine dream”, kde je silně potlačen. Tato tangerinová forma byla u L. t. hondurensis přenesena do amelanistických a hypomelanistických linií.

Amelanistická forma bývá označována jako albino, i když ze zoologického hlediska je albín takové zvíře, u kterého není v peří, kůži nebo srsti obsažen žádný pigment. U těchto amelanistických zvířat chybí černé barvivo - melanin. Tato překrásná barevná odchylka nevznikla jako všechny ostatní v USA, ale kupodivu v Evropě. První albin se objevil v roce 1989 ve východním Německu v potomstvu hadů importovaných z Hondurasu. O její další rozšíření se již přičinili Američané.
Jako všichni albíni tříbarevných korálovek je i tato velmi krásná a atraktivní. Červené zbarvení proužků zůstává, původní černá je nahrazena bílou a původní bílá je žlutá. Albíni vyšlechtění z tangerinových zvířat nemají proužky žluté, ale oranžové v různé sytosti. Existují také dvoubarevní albíni označovaní “bicolor”, kde proužky nejsou ani oranžové ani žluté, ale bílé v podstatě nerozeznatelné od bílých proužků, které je obklopují. Tato odchylka je dědičně recesivní.

Hypomelanistická forma je další vzácnou barevnou odchylkou. U tohoto zbarvení absolutně chybí černý tipping v červených i bílých nebo tangerinových proužcích. Ovlivněna je i barva černých proužků, která není intenzivní, stává se modravou nebo šedočernou a někdy bývá částečně redukována. U hypomelanistických hondurensisek se vyskytují dvě fáze a to hypo-tangerinová, která je běžnější a vzácná hypo - tricolor (klasicky zbarvená). Tomuto rázu dala vzniknout hypomelanistická samice, která byla odchycena v přírodě v roce 1986. Mutace je dědičně recesivní.

Anerythristická forma zbarvení je další recesivní barevná odchylka. Je za ní zodpovědna absence erythrophoru, nebo-li červeného pigmentu. Anerythristická L. t. hondurensis je překrásný had, u něhož je původní červená barva změněna na růžovolevandulovou, pastelovou barvu. Černý tipping u tohoto barevného rázu zůstává. V zámoří je chována již delší dobu, bohužel o jejím vzniku mi není nic známo. (Ví to někdo z Vás?)

Forma Snow-sněhový albín je uměle vyšlechtěná barevná odchylka. K jejímu vytvoření je zapotřebí zvířat amelanistických a anerythristických, jako výchozího chovného páru. Při jejich spáření získáme potomstvo normálně zbarvené, které však je tzv. dvojitými heterozygoty. Pokud tyto heterozygoty spáříme spolu, měla by být podle Mendelových zákonů dědičnost 1/16 zvířat ve snůšce sněhová. Sněhová hondurensiska je celobílé zvíře s červenýma očima, u něhož je proužkování pouze v odstínech naznačeno nebo jsou původní červené proužky bledě růžové. Zvířata jsou vzácná a extrémně drahá.

Forma Ghost je další uměle vytvořená barevná odchylka. Pro její vznik musí být výchozí rodičovský pár složen z jedince anerythristického a hypomelanistického. Tato nádherná korálovka je podobná anerythristické formě, ale její růžová i bílá barva je absolutně čistá, bez černého tippingu. Je rovněž vzácná.

Hibino je poslední uměle vyšlechtěná forma, kde výchozí pár se skládá z jedince amelanistického a hypomelanistického. Nejdříve jsem tyto korálovky nemohl rozeznat od klasických albínů, ale později jsem si uvědomil, že jeden rozdíl u nich je. Černý tipping je u albínů přeměněn v bílé špičky červených a žlutých štítků. U těchto hybino tento “bílý tipping” chybí. Tato forma je v zámoří v počátku šlechtění, stejně jako hondurensisky s mizejícím vzorem nebo podélným pruhováním.

Závěr

Nakonec bych rád podotkl, že zdraví a vynikající kondice je vždy hlavním aspektem v chovu těchto velkých korálovek, ať už mají jakékoliv zbarvení. Vždyť stejnou radost nám mohou v chovu přinést i zdravé, klasicky zbarvené hondurensisky.

Literatura:
Rehák: Bionomie korálovky L. t. hondurensis v zajetí AT 7/1990
Hes: Amelanotická(?) populace L. t. hondurensis AT 3/2002
Williams: Systematic and Natural History of the American Milk Snake-Mauwaukee Public Museum 1988