Rekordy a zajímavosti ze světa hadů

Hadi jsou velmi zvláštními tvory, které lidstvo obdivuje už od pradávna. Jejich tělesná stavba, která je tolik odlišná od ostatních zvířat, v nás vz...

Hadi jsou velmi zvláštními tvory, které lidstvo obdivuje už od pradávna. Jejich tělesná stavba, která je tolik odlišná od ostatních zvířat, v nás vzbuzuje obdiv a udivení. Často byl had symbolem moci panovníků. V Egyptě to byla kobra zející z koruny faraóna. V Africe je zase krajta objektem uctívání a pověr. Některé „hadí znaky“ přežívají dodnes. Jistě je to všeobecně známý symbol lékařství – hůl s ovinutým hadem. Je to pozůstatek báje o římském bohu Aeskulapovi, který na Zemi, v podobě hada, zažehnal epidemii sužující Řím. Za hada točícího se kolem hole je často považována užovka stromová (Elaphe longissima).


Hadí tělo
Samotná tělesná stavba hadů je zvláštností. I přes absenci všech končetin dokáží být hadi aktivními živočichy, kteří zdolají nástrahy terénu, stromových větví ba i dokonce vodních ploch. Jejich kostra se může skládat až ze 450 obratlů, kde z každého ční po páru žeber. Dokáží se také velmi rychle pohybovat, ale samozřejmě se nemohou srovnávat s námi lidmi. Nejrychlejší had naší planety je mamba černá (Dendroaspis polylepsis), která je schopná vyvinout rychlost až 19 km / h. Dle druhu ovládají několik zajímavých technik pohybu pro všechny typy terénů a překážek (voda, písek, stromy, podzemí, aj.). Za zmínku také stojí, že hadi nevlastní močový měchýř. Vylučují tedy moč v tuhém skupenství. Hadi mají, oproti nám lidem, pevnou vnější vrstvu pokožky, tudíž se jí musejí čas od času zbavovat a nahrazovat pokožkou novou. Hadi se tedy svlékají. Jelikož jejich tělesný růst funguje po celý život, svlékají se cyklicky několikrát do roka nebo i méně často (u starších jedinců). Hadí podkoží neobsahuje potní žlázy, tudíž se nemohou potit ani vydávat nepříjemné pachy.


• hadí kůže


Rozmnožování
Rozmnožovací orgán hadů je párový. Znamená to, že mají penisy dva – hemipenis. Péče o své potomstvo je u hadů minimální. Výjimku však tvoří krajty (Pythoninae), které se o svá vejce starají – doslova na nich sedí. Po nakladení snůšky se krajta obtočí kolem vajec a rytmickými záškuby svého svalstva dokáže vejce zahřát až o 12 °C oproti teplotě okolí. Sama si tak vytváří jakýsi inkubátor. Velkou zajímavostí je, že arborikolní druh – krajta zelená (Chondropython viridis) snáší svá vejce přímo v korunách stromů. Ta jsou pak spojena blanitými stopkami, aby nedošlo k pádu jednotlivých vajec. Například kobra královská (Ophiophagus hannah) si pro svou snůšku staví hnízdo. Smyčkou v přední části těla nosí na hromadu části listů, bambusů a následně je kupí do dvou pater. V dolním patře jsou nakladená vejce, ve druhém pak samotná hlídající samice.

Zrak
Hadi nemají pohyblivá víčka, a proto nemohou mrkat. Je to jeden z průvodních znaků hadů, který je řadí do svého podřádu. Víčka jsou srostlá a tvoří průhlednou blánu, která je součástí hadí kůže. Při svlékání staré kůže se oční víčka obnovují také. V této kritické době jsou oči zakalené, had vidí omezeně. Bez pohybu víček mají hadi upřený výraz a díky tomu jsou opředeni četnými pověrami o jejich „hypnotické schopnosti“. Hadi jsou krátkozrací a mohou vidět pouze pohybující se objekty. Jsou tedy závislí na pohybu své kořisti. Výjimku tvoří bičovky, které dokáží na krátkou vzdálenost rozpoznat i nehybné objekty.


• hadí oko


Sluch
U hadů nenajdeme zevní sluchové orgány ani Eustachovu trubici. Mají pouze pozůstatek středního ucha a malý třmínek, který přenáší vibrace do vnitřního ucha. Z toho vyplývá, že nemohou vnímat zvuk, jak ho známe, ale jen vibrace z něj vzniklé. Přenos vibrací do vnitřního ucha se děje pouze za předpokladu, že je hlava hada v přímém styku s podložkou. Citlivost hadů na vibrace je unikátní. Postačí jen nepatrné zachvění podkladu a už jsou na pozoru. Velmi známé vystoupení „Zaklínače hadů“ je pouhou fraškou a chytrým podvodem. Kobra „tančící“ na hudbu píšťaly fakíra totiž nereaguje na zvuk, ale na pohyb samotné flétny i fakíra.

Hadí jazyk
Tento rozeklaný hadí orgán je jakýsi symbol všech beznohých tvorů. I ten podléhá mnohým pověrám jako například, že je jazyk jedovatý a způsobuje uštknutí. Ovšem, není to pravda! Jazyk slouží jako detektor nebo hmatový orgán. Sbírá ze vzduchu částice a analyzuje je v Jacobsově orgánu, který se nachází v horním patře tlamy. Jako doplňkový smysl pro dokonalé identifikování kořisti a její polohy, vlastní všichni chřestýšovití a někteří hroznýšovití hadi tepločivné jamky (termoreceptory). Díky nim dokáží odhalit teplokrevné živočichy a lovit i za naprosté tmy na milimetrovou přesnost. Citlivost termoreceptorů je 0,2–0,003 °C!

Velikost a váha hadů
Toto téma je hojně diskutované a obestírá ho mnoho pověr a přehnaných zpráv. Milné rekordy vznikaly také z důvodu neznalosti místních obyvatel, kteří po nálezu svlečky ihned publikovali délku hada. Je nutné si uvědomit, že svlečka neodpovídá rozměrům hada, svlečená kůže se natáhne. Mezi největší druhy hadů světa se řadí zejména krajty a anakondy. Tím obrem, který drží rekord nejdelšího hada je krajta mřížkovaná (Python reticulatus). Měřila 9,76 m! K překročení bájné desetimetrové hranice však zatím nedošlo. Dokonce v roce 1940 vyhlásila jedna newyorská zoologická zahrada jakousi soutěž o hada delšího než 10 m. Odměna byla 5000 dolarů. Dodnes se o výhru nikdo nepřihlásil. Na druhém místě se plazí anakonda velká (Eunectes murinus), která měřila 9,15 m. Tento jihoamerický had také drží rekord ve váhové kategorii. Při délce 9,15 m vážil neuvěřitelných 227 kg! Nejdelším jedovatým hadem je kobra královská (Ophiophagus hannah). Dožila se délky 5,60 m.

Rovným opakem je had nejmenší – nejkratší. Jsou to převážně slepáci a slepani. Slepan rodu Leptotyphlops dorůstá méně než 10 cm. Dají se proporcionálně přirovnat například k tužce. Dále například slepák květinový (Rhamphotyphlops braminus) dorůstá kolem 15 cm.

Hadí věk
Stáří hadů se velice špatně určuje, neboť se na nich „zub času“ tolik nepodepisuje. Vypadané zuby se jim obnovují. Kůže pravidelným svlékáním také. Obecně lze říci, že jsou hadi dlouhověká zvířata. Všechny záznamy o stáří hadů jsou pouze od exemplářů z lidského chovu. Údaje, které by vznikly z pozorování ve volné přírodě, by byly trochu odlišné. V lidské péči se dožívají více, protože podmínky chovu jsou obecně lepší (pravidelný přísun potravy, vody, ideální mikroklima, atd.). Nejstarším hadem byl hroznýš královský (Boa constrictor), který se dožil 40 let v jedné zoo v USA. Nejběžněji chovaný had, užovka červená (Elaphe guttata), se dožila 21 roků.


• hadí svlečka


Potravní specialisti
Hadi loví své oběti dvěma způsoby. Buďto je omotávají smyčkami svého těla a zamezují tak přívodu vzduchu do plic budoucí potravy, nebo jim do krevního oběhu vpravují jed. Hadi mohou pozřít i již usmrcené zvíře, vejce, červy, slimáky, hlemýždě, ryby, žáby, ptáky, hmyz nebo dokonce i zástupce svého podřádu – hady. Velkou zvláštností je, že hadi nemají natolik vyvinutý kousací aparát, aby mohli svou kořist zuby porcovat a polykat po částech. Musejí ji tedy pozřít v celku, tak jak ji uloví (tzn. se srstí, s drápy, s kostmi, apod.). Žaludek hadů je na toto ovšem velmi dobře přizpůsoben (pH žaludečních šťáv je velmi nízké, připomínající kyselinu).


• hadí tlama

Slepani (Leptotyphlos) mají svůj jídelníček velmi omezený. Z důvodu svého malého vzrůstu se zmůžou akorát na různé mravence a termity. Šnekojedi (Pareas) a šnekožrouti (Dipsas, Sibon a Sibonomorphus) loví plže. Rybami a obojživelníky se živí naše užovka obojková (Natrix natrix), která je tak často viděna u vodních ploch. V mládí se dokáže živit i malými pulci, které snadno chytá v kalužích či mělkých tůňkách. Velmi důmyslně loví žáby užovka červenobřichá (Farancia abacura), která má na konci svého ocasu šupinový trn. Bodec slouží k propíchnutí nafouknuté bránící se žáby, aby ji mohla užovka snáze pozřít. Hadožrout kapský, jak už jeho jméno napovídá, požírá hady, stejně jako třeba krajta černohlavá (Aspidites melanocephalus). Například i korálovky rodu Lampropeltis mají kanibalistické sklony. Ptáky dokáže velmi bryskně lovit arborikolní druh psohlavec zelený (Corallus caninus) a to rovnou za letu! Disponují velmi dlouhými zuby, které snáze projdou vrstvou peří a kořist uchopí. Poraněné ptáky nebo jinak hendikepované okřídlené tvory s chutí pozře, i tak pasivní lovec, jako je hroznýšovec duhový (Epicrates cenchria). Ptačí vejce dokáže pozřít americká užovka býčí (Pituophis sayi). Poměrně známým pojídačem vajec je vejcožrout africký (Dasypeltis scabra). Vejce, které může být i dvakrát větší než jeho hlava, polkne v celku. O výrůstky na spodní straně páteře se křehká skořápka otevře, vejce praskne a obsah se vylije vejcožroutovi do žaludku. Samotnou skořápku vyvrhne zpět v úhledném balíčku.

Pojďme se podívat na ošemetnou záležitost – lidé, jako hadí potrava? Tak velkého tvora jako je člověk hadi opravdu pozřít nemohou. Ale co takhle malé dítě či ženy malého vzrůstu? Když uvážíme, že ve frankfurtské zoo pohltila krajta mřížkovaná (Python reticulatus) prase o hmotnosti 55 kg, není zcela vyloučené, že by za oběť nemohlo padnout například patnáctileté dítě. Nejtěžší kořist, která byla u hadů zjištěna, bylo prase o hmotnosti 72 kg! Kandidáty na „lidojedy“ mohou být opravdu jen velikáni – anakondy a krajty. V řece Napo v Ekvádoru jedna anakonda usmrtila muže při koupání. Nebyl však pozřen. V Malajsii na ostrově Salebab polkla čtrnáctiletého chlapce krajta mřížkovaná.


• krajta královská při lovu

Hadí dieta
Díky jejich studenokrevnému organismu nemusí hadi většinu energie spotřebovávat na výrobu tepla. Z toho plyne, že příjem potravy, jakožto zdroj živin, z kterého energie vzniká, nemusí být tak častý jako u živočichů teplokrevných. Fyziologicky je frekvence příjmu potravy u dospělého zdravého exempláře v průměru čtrnáct dnů. S větším soustem si vystačí had i měsíc a to bez hmotnostního úbytku! Krajta písmenková (Python sebae) vydržela bez potravy celých 870 dnů. Rekordmanem je však krajta mřížkovaná (Python reticulatus), která se postila neuvěřitelných 910 dnů – 2,5 roku!!! Bohužel při hladovce zemřela. Z původní váhy 75 kg měla po smrti pouhých 27 kg.

Hadí jedovatost
Jedovatost je u hadů asi nejvíce známá. Díky tomuto, evolucí vyšlechtěnému útočnému aparátu, jsou hadi tolik obávanými beznohými živočichy naší planety. Není se ani čemu divit! U těch nejjedovatějších hadů světa má i člověk po uštknutí jen několik minut života. Například uštknutí tajpanem (Oxyuranus scutellatus) je extrémně nebezpečné, protože u tohoto druhu je už přibližně 5 mg jedu (suchého) smrtelná dávka. Když uvážíme, že tento had může vyprodukovat v jednom uštknutí až 400 mg jedu, tak z něj toto množství dělá nejjedovatějšího hada světa. Jedním uštknutím teoreticky může usmrtit 80 lidí! Největší množství jedu, jež bylo odebráno chřestýši texaskému (Crotalus atrox), činilo neuvěřitelných 1500 mg! Zvláštním typem útoku či obrany disponují kobry (např. Naja naja sputatrix, Hemachatus haemachatus). Příroda si opět dala záležet a výsledkem je schopnost kober doslova plivat (rozprašovat) jed na značnou vzdálenost. Jejich zuby nemají podobu injekční jehly (tzn. dutý zub s vyústěním ve špičce), jako u jiných druhů, ale mají malý otvor kolmo k zubu, který umožňuje jed stříkat vodorovně s povrchem a do prostoru. Jed způsobuje prudkou bolest (zejména v oblasti očí a sliznic) a dočasnou slepotu. I naše zmije obecná (Vipera berus) není zas tak neškodná, jak si mnoho lidí myslí. Smrtelná dávka pro dospělého člověka je 15 mg a zdravá adultní samice zmije obecné může mít v zásobě až 39 mg jedu!

Použitá literatura
Jiří Felix, Zvířata celého světa 3 – Hadi, Státní zemědělské nakladatelství Praha (1978)
J. A. Burton, Kniha o hadech, Svojtka & Co. (1998)
Petr Voženílek, Ty zmije, Ministerstvo životního prostředí Praha (2000)
text a foto: Martin Novák

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře