(Ne)úspěšný odchov krajty královské

Chtěl bych navázat na svůj článek „Ještě jednou k tanci samců P. regius před pářením“, který vyšel ve Fauně v lednovém čísle 02/2004, a kde jsem vcelku podrobně popsal, jak rituální souboje samců o samici, tak i samotné páření. V závěru článku jsem uvedl, že samice vykazuje viditelné známky gravidity a slíbil informovat čtenáře o dalším průběhu pokusu o vlastní odchov. Na případné dotazy a připomínky rád odpovím, kontakt na mne najdete na internetových stránkách: www.volny.cz/richardhorcic.cz

Odvoz k veterináři

Zatímco samci přijímali nezvykle potravu po celou dobu páření, samice přijala poslední dvě velké myši necelý týden před posledním pářením (7. 10. 2003) a poté každou nabízenou potravu tvrdošíjně odmítala, ač je jinak velice žravá. Téměř do poloviny prosince nevykazovala vůbec žádnou známku aktivity ani zájem o nabízenou potravu, pouze se vyhřívala pod žárovkou a 14. prosince se bez větších potíží svlékla. Ihned po svleku – ještě během prosince, dokázala spořádat devět dospělých myší a při chuti byla až do konce ledna 2004, během kterého přijala dalších dvanáct velkých myší. Od začátku února přestala být opět aktivní, odmítala potravu a začala více pít. Často olizovala kapičky vody ze svého těla při rosení, ač jsem to u těchto krajt nikdy předtím neviděl. Také začala vyhledávat vlhčí místa a protože se chtěla také zároveň i vyhřívat, často se nebyla schopná rozhodnout, zda se uložit pod sálající žárovku nebo do vlhkého a chladnějšího kouta terária. Uvítala proto časté rosení přímo na tělo, aniž by při tom opustila vyhřívací polici.
V průběhu března se mi začala zdát až nezdravě apatická a příliš malátná, nereagovala na žádné dění okolo terária, což u ní bylo neobvyklé a dokonce i při manipulaci byla zřetelná její celková ochablost. Od počátku října 2003 do poloviny března 2004 jsem u ní navíc zaznamenal úbytek na váze z 1840 na pouhých 1660 gramů, což mě jen utvrdilo v tom, že něco určitě není v pořádku. Počítal jsem s tím, že pokud je samice gravidní, bude logicky spíše tloustnout a přibírat. Proto jsem 29. března 2004 navštívil známého veterináře v Žatci, majícího s exotickými zvířaty a konkrétně s plazy dostatek zkušeností. Ten samici vyšetřil a protože rentgen ukázal jakési zatvrdliny ve střevech, doporučil jejich rozrušení sondou kloakálním otvorem a následnou hospitalizaci. Dne 22. dubna jsem samici od veterináře převzal – sice ve viditelně lepším stavu, s injekčně aplikovanými vitamíny a trávícími enzymy, ale o potravu stále nejevila sebemenší zájem. Případnou graviditu veterinář energicky vyloučil s tím, že by to na rentgenu musel poznat. Samice se postila další dva měsíce a vyvíjela i nadále jenom minimální aktivitu, po celou dobu vydržela ležet na vyhřívací polici téměř bez hnutí a jen výjimečně ji opustila, aby se napila. Předchozí zvětšení zadní partie těla jsem proto považoval pouze za důsledek zatvrdlin znemožňujících vyprázdnění a když samice po zákroku přímo viditelně zhubla, s graviditou jsem už prakticky vůbec nepočítal.

Překvapení

O to větší bylo mé překvapení, když jsem 24. června 2004 po příchodu ze zaměstnání našel samici stočenou ve vymačkaném důlku vlhkého lignocelu, na čtyřech obrovských slepených vejcích, která při kontrole bránila hlasitým syčením a výhružnými výpady, ačkoliv je jinak naprosto mírumilovná. Stál jsem najednou před rozhodnutím, zda ponechat vejce v péči samice, nebo je odebrat a umístit do inkubátoru. Především jsem si nebyl jist, zda se mi podaří udržet v teráriu po celou dobu inkubace dostatečnou vlhkost a vzhledem k neutěšenému výživnému stavu samice, která se potřebovala po několikaměsíčním půstu co nejrychleji dostat do kondice, jsem se nakonec rozhodl pro inkubátor. Ještě téhož dne jsem využil momentu, kdy na okamžik opustila snůšku, aby se napila. Vejce jsem odebral, zvážil a změřil a umístil do podomácku vyrobené líhně s vodní lázní, na vlhký lignocel sterilizovaný v mikrovlnné troubě. Teplota byla nastavena na 30 °C a relativní vlhkost vzduchu byla udržována okolo 90 % a výše. Celý slepenec vážil asi 410 gramů, což je vzhledem k váze samice těsně před snůškou (1660 g) téměř neuvěřitelné! Velikostí se jednotlivá vejce od sebe příliš nelišila, takže odhaduji, že i jejich jednotlivá váha byla přibližně stejná. Na jedno vejce tedy vycházela hmotnost přes 100 gramů! Na délku měla v průměru 80–85 mm a na šířku skoro 50 mm, což je v porovnání s vejci jiných hadů velikost skutečně obdivuhodná. Bílá povrchová blána vajec nebyla hladká, ale měla jemně zrnitou strukturu s nepravidelnými vmáčklými ploškami světlounce jantarové barvy. Samice ještě asi hodinu po odebrání vajec šmejdila po teráriu, očichávala místo snůšky a hledala zmizelá vejce. Zanedlouho se však uklidnila, uvelebila se na vyhřívací polici a již následující den přijala tři velké, dospělé laboratorní myši pokapané vitamínovým preparátem.

Velice brzy se ovšem ukázalo, že moje rozhodnutí odebrat samici snůšku a přemístit ji do inkubátoru, nebylo zrovna nejšťastnějším řešením. Protože jsem začátkem července odjížděl na plánovanou čtrnáctidenní dovolenou (která již nešla odložit), ponechal jsem domácnost v péči svého známého a dobrého souseda, tak jako téměř každý předešlý rok. Bohužel, ačkoliv je soused jinak stoprocentně spolehlivý co se týče zabezpečení pokojových rostlin, vyvětrání bytu a vybírání poštovní schránky, v péči o plazí vajíčka jsem ho evidentně přecenil a to i přes poskytnuté vyčerpávající instrukce. Asi byla moje chyba, že jsem ho během dovolené občas nezkontroloval alespoň telefonicky. Po návratu jsem totiž v inkubátoru našel tři vejce s úplně zežloutlou a mokvající povrchovou blánou, která vypadala jakoby sklovitě, až téměř průhledně. Navíc byla vejce kompletně obalená plísní, což byl nepochybně důsledek více jak čtrnáct dnů uzavřené a nevětrané líhně. Čtvrté vejce zůstalo zatím bílé, ale již s náznaky počínajícího zaplísnění. Ani po náročném a zdlouhavém mechanickém odstranění plísně a mnohokrát opakovaném ošetření antimykotickým 1 % přípravkem Candibene (účinná látka: clotrimazolum), se stav vajíček nijak výrazně nelepšil. Naopak se zdálo, že zaplísnění je každým dnem stále intenzivnější a sklovitost začíná ohrožovat i poslední, relativně zdravé vejce.

Líhnutí a inkubace

Protože se tři ze čtyř vajec zdála už nenávratně ztracena, rozhodl jsem se pro radikální a v tu chvíli asi jediné schůdné řešení. Nejméně napadené vejce jsem se pokusil, z celého silně napadeného slepence, co nejopatrněji odstříhat nůžkami a po opětovném ošetření antimykotikem znovu vrátil do líhně – tentokrát na plát sterilního molitanu. Ošetření 1% přípravkem Candibene bylo nutné ještě několikrát opakovat, ale po pár dnech se zaplísnění zdálo konečně zcela potlačeno. Od té doby již probíhala inkubace zachráněného vajíčka bez větších problémů a klasickým způsobem. Ve zbývajících třech vejcích jsem rozstřižením zjistil dva totálně odumřelé a již se kalící zárodky, ve třetím vejci však vypadalo embryo, ležící na velkém žloutkovém vaku, naprosto v pořádku. Také jasně červené krevní cévy pod celým povrchem blanitého obalu vejce byly zřejmě doposud plně funkční, i když jsem vzhledem k velmi krátké době inkubace (teprve 33 dnů) žádný jiný náznak života nepozoroval. S rozčarováním jsem si uvědomil, že při troše štěstí a daleko intenzivnějším ošetření protiplísňovým přípravkem jsem se možná namísto rozstřižení vejce mohl pokusit i toto mládě zachránit, ačkoliv díky jantarovému sklovitému povrchu a kompletnímu zaplísnění vypadalo vajíčko na první pohled úplně odepsané. Byl jsem z toho pochopitelně dost rozmrzelý, nehledě na to, že naprosto stejným způsobem jsem přišel i o kompletní snůšku osmi vajec užovky ostronosé Gonyosoma oxycephala, umístěnou v jiném inkubátoru. Z těch jsem bohužel nezachránil vůbec nic. Inu, soused se jako pečovatel o plazí vajíčka opravdu příliš neosvědčil...

Jelikož jsem se bál, že bude mít krajtička při líhnutí potíže s proříznutím vaječného obalu, 26. srpna 2004 – tedy 63 den inkubace, ovlivněn článkem Ivana Vergnera z časopisu Akvárium – Terárium č. 5/1990, jsem opatrně nastřihl blánu jediného zbylého vejce a uvnitř zaznamenal pohyb na první pohled živého a zdravého mláděte. Malá krajta však i nadále setrvávala ve vejci a jen občasným zavlněním dávala najevo, že žije. 6. září odpoledne si mládě vaječným zubem samo prořízlo nový vlastní otvor, ovšem na přesně opačné straně, než kde jsem mu už jeden připravil a povystrčilo jím hlavičku. Prostřižením obalu mezi oběma otvory jsem zvětšil vlastní díru natolik, že bylo celé mládě, mokré od bílkovité čiré tekutiny, velice dobře pozorovatelné. Na každý pohyb okolo inkubátoru reagovalo bleskovým schováním zpět ve vejci a stažením těla do pevného uzlíčku s hlavou uprostřed, což popisoval i Ivan Vergner ve svém článku. Při vyrušení krajtička vždy sotva slyšitelně „zafuněla“ a díky vazké tekutině v které se pohybovala, se jí u nozder objevily malé bublinky. Trvalo pokaždé několik dlouhých minut, než se znovu odvážila vystrčit ze smyček těla svůj nos. Zdá se, že velká plachost je pro novorozené krajty královské příznačná. Vaječný zub byl sice opravdu drobnější, ale byl dostatečně ostrý a natolik funkční, aby si jím mládě samo prořízlo vaječný obal bez větších problémů, takže nastřižení vejce se nakonec jevilo jako zcela zbytečné. Ovšem spoléhat se na to, jsem se díky článku p. Vergnera neodvážil, považoval jsem to za příliš riskantní. Nehledě na to, že s odchovem těchto krajt jsem doposud neměl žádné zkušenosti a navíc jen podle jediného narozeného mláděte není dost dobře možné objektivně posoudit, zda by i ta ostatní měla na proříznutí obalu dostatek sil. V každém případě lze však nastřižením vajec velice úspěšně eliminovat riziko zadušení malých hadů v samém závěru inkubace a to samozřejmě nejenom krajt královských, ale i ostatních druhů plazů.

Oříškem bylo donutit krajty k páření

Dne 7. září 2004 odpoledne, po 75 dnech inkubace, malá krajta definitivně opustila vaječný obal a vydala se zkoumat nejbližší okolí. Napřed povylezla jen přední polovinou těla, dlouho sondovala situaci a nakonec se z vejce vysoukala celá. Zbytek po pupečním otvoru byl prakticky zhojený a uzavřený, ačkoliv ztluštělý konec těla a růžově prosvítající boky dávaly tušit doposud ne zcela strávené zbytky žloutkového vaku. Ten se během několika příštích dní úplně vstřebal a skvrny na bocích dostaly typický, špinavě žlutý odstín. Krajta po narození měřila 37 centimetrů a vážila téměř 70 gramů, po strávení žloutkového vaku jen něco málo přes 60 gramů. Novorozeně jsem umístil do tzv. „odchovničky“ – to je lepené, celoskleněné miniterárium o rozměrech 30×20×20 cm, s lignocelem, miskou na vodu a s kouskem drsné březové kůry, sloužící zároveň jako úkryt. Teplota byla udržována v rozmezí od 26 do 29 °C, relativní vlhkost neklesala pod 70 %. Abych omezil velké výkyvy vlhkosti i teploty během dne a noci, byla celá „odchovnička“ umístěna přímo ve velkém teráriu s dospělými hady. To se nakonec ukázalo jako velice šťastné řešení. Udržení ideální teploty a vlhkosti mě totiž stálo daleko méně úsilí i energie a obě hodnoty byly navíc v miniaturním prostoru i znatelně stabilnější. Za dobrou péči mě krajta 20. září, 13. den po narození, odměnila přímo ukázkovým svlékáním, které proběhlo během necelých deseti minut naprosto v pohodě a bez jakýchkoliv problémů. Svlečka byla nepotrhaná a úplně vcelku, což svědčí o dobré kondici mláděte. Krajtička byla opět krásně lesklá, s výraznou kontrastní kresbou a měla se čile k světu. Za další týden bylo malé krajtě nabídnuto již osrstěné myše, před kterým zprvu ucukávala jakoby se bála, ale nakonec ho přece jen zardousila ve svých smyčkách a s chutí pozřela.
Na závěr bych chtěl poznamenat, že jak inkubace, tak i samotné líhnutí mláďat krajty královské není o nic víc náročnější, než u ostatních běžnějších druhů hadů. Nebýt nevhodně naplánované dovolené a zcela nedostatečné péče svého souseda o svěřenou snůšku, mohl být odchov jistě stoprocentně úspěšný. Přesto se tyto krajty v zajetí nerozmnožují tak často, jak by se pro jejich velkou oblíbenost dalo očekávat a tak se většina české populace skládá hlavně z jedinců dovážených z její africké domoviny, převážně z Ghany. Rozhodujícím faktorem pro úspěšný odchov je především donutit krajty k páření, což se mnohým chovatelům se střídavými úspěchy daří např. napodobováním periodického střídání období dešťů a sucha, či experimenty s kolísáním teploty během dne a noci. Často jsou však zvířata chována v teráriích po mnoho let, aniž by o páření projevila sebemenší zájem. Když už však samice zabřezne, samotná gravidita, snůška i inkubace vajíček probíhá potom standardním způsobem.

Přeji všem chovatelům krajt královských hodně štěstí a úspěchů při jejich odchovu a chtěl bych je tímto způsobem požádat, aby si nenechávali získané poznatky a zkušenosti jenom pro sebe, ale podělili se o ně také s těmi, kteří je teprve získávají.

Literatura: časopis Akvárium-Terárium č.5/1990 – Rozmnožení krajty královské Python regius v teráriu, (str. 29 – 33)