Leguán zelený (Iguana iguana) můj první plaz

Tak tady to všechno vlastně začalo. No - vlastně to začalo ještě trochu dřív. Na začátku byla otázka: Jaké zvíře vlastně chci? Doma, když jsem ještě bydlel u rodičů, jsme měli postupně korely, andulky, křečky a akvárium. Dalo by se napsat, takový ten klasický „normál“. Lehce jsem se z něho pokusil vybočit nákupem strašilky, ale tento počin byl kvitován vším možným jen ne patřičným nadšením (hlavně maminka demonstrativně obcházela miniterárium velkým obloukem), takže po přirozeném skonu mojí „Cecilky“ skončil tento pokus slepou uličkou.

Dilema domácího mazlíčka

Dilema domácího mazlíčka přišlo opět na řadu o pár let později, kdy jsem se odstěhoval „do svého“. První limit byl ten, že se jedná o 2+kk, tudíž je třeba trochu strategicky taktizovat a přesouvat, až kdesi vznikne kýžený prostor. Takže to vezmu popořadě:

Akvárium – to padlo, protože kvůli práci jsem si musel pořídit domů počítač a tak do rohu původně určeného rybičkám přišel PC – stolek...

Pes – to bylo ztracené už předem, protože pes (dle mého) je takový pes, který je od kolen výš, nejlépe krátkosrstý lovecký – ano – ridgeback nebo Výmarský ohař, ale kvůli vstávání, venčení a vlastně skoro celodenní péči, kterou, vzhledem k mé práci, mu bohužel nebylo možno poskytnout, vzala i tato varianta za své. Stejně by ale stačil sám o sobě fakt, že tak velký pes nemá v tak malém bytě co dělat...

Kočka – tak kočky jsou mně volný minimálně tak, jako já jim, krom toho mám na ně alergii...

Papouch – tak to bylo slovo do pranice, protože žako, to je třída. Opět rozhodl nedostatek času. Všude bylo možno se dočíst, že tenhle fešák potřebuje společnost a že když ji nemá, očividně chřadne. S krvácejícím srdcem jsem tedy bohužel zavrhl i tohoto mnou favorizovaného opeřence...

Stačila však jedna návštěva u kamaráda – teraristy a nápad s leguánem byl na světě. Kamarád tou dobou dva exempláře vlastnil a tak při pohledu na jeho leguány a vyslechnutí, kolik zabere péče o ně, bylo tedy konečně rozhodnuto o tom, že skončily moje dny vlka – samotáře.

Kam s ním?

Takže to by tedy bylo, ale v tu ránu vyvstaly dvě otázky – do čeho s ním (prozatím jsem uvažoval pouze o jednom) a hlavně kde ho seženu. Začal jsem s kamarádem navštěvovat prodejní výstavy a burzy, kde však prodávají leguány hlavně profesionální velkoprodejci (viz. článek Prodejní výstavy, burzy a masaři). Bohužel zvířata, která tito „masaři“ prodávají, vzbuzují z drtivé většiny spíše soucit než obdiv nad krásou toho kterého druhu. Nezbylo, než se obrátit na soukromého chovatele s vlastním chovem. Tak se mi podařil sehnat leguán krásně zeleně zbarvený, tlustý a poměrně aktivní. Ubytoval jsem ho do terária vyrobeného ze staré šatní skříně (viz. Vybavení nádrží) o rozměrech 80×60×180 (délkaךířka×výška). Dovnitř jsem umístil nespočet větví, živou rostlinu (Diffenbachii), větší misku na vodu, menší na žrádlo. Na dno jsem nasypal 30 cm tlustou vrstvu mulčovací kůry a ze stropu terária spustil dvě žárovky (v obrácených hliněných květináčích).

Prvních několik dní byl leguán značně lekavý. Pokaždé, když jsem procházel kolem terária, zuřivě běhal po větvích sem a tam, skákal na stěny nebo jen nervózně kýval hlavou nahoru dolů. To nemluvím o tom, když jsem terárium otevřel a chtěl dát nové žrádlo nebo vyměnit vodu. Také první pokus prohlédnout si leguána zblízka nedopadl příliš slavně – uchopil jsem ho jednou rukou a chtěl se podívat na případné parazity, ale dostal jsem takový švihanec ocasem do obličeje, že jsem slzel snad ještě 20 minut poté. Jednou jsem nechal otevřený balkon a aniž si to uvědomil, chtěl jsem vyměnit leguánovi vodu. Okamžitě po otevření terária následoval mohutný skok ven a útěk směr otevřený balkon. Moje reakce byla reflexivní a skoro tak rychlá jako chovancův skok. To „skoro“ je tady opravdu dost důležité – nepodařilo se mi totiž chytit leguána v letu za tělo, ale bohužel jen za ocas. Ani jsem nestačil mrknou a už jsem držel v ruce asi 25 cm dlouhý kus kroutícího se ocasu. Leguán se s nezmenšeným úsilím stále snažil dostat k balkónovým dveřím. Naštěstí mu to na plovoucí podlaze „prokluzovalo“ a tím jsem dostal šanci na další pokus o zadržení, který byl už úspěšný. S tlukoucím srdcem jsem dával leguána zpět do terária a celý vyděšený se jal hledat na internetu cokoliv o tom, jak a co se bude dít s pahýlem po odtrženém konci ocasu. Teď, po třech letech, zatím dorostl regenerát o délce zhruba 25 cm, je však hnědý, bez zelených šupin. Naštěstí se nešťastné odtržení kusu ocasu nikterak neprojevilo na možnosti a schopnosti pohybu a leguán se má čile k světu. Pravda, první půlrok hubnul, kolikrát nežral třeba 3 dny, pak se ale začal otrkávat, kulatit se a dneska už vyhlíží spolu s druhým leguánem (viz. níže), kdy položím do terária misku se žrádlem a kolikrát ani nečeká, až zavřu dvířka a už upaluje po větvích dolů hodovat.

Druhý leguán

Druhého leguána jsem koupil asi rok a půl po zakoupení prvního. Nádrž je dostatečně veliká pro dva a tak po vzájemném několikaměsíčním nezbytném procesu vyhrazování si oblíbených míst na nahřívání, panuje v teráriu skoro až poklidná harmonie. Leguány se snažím z terária vytahovat pouze na kontrolu stavu a případných roztočů, které jsem si do nádrže zanesl nejspíše s mulčovací kůrou. Několikrát opakované vystříkání nádrže a omytí zvířat roztokem „ARPALIT“ je nepříjemných parazitů zbavilo.

Pravda, na internetu (a nejen tam) se dá dočíst o ochočených leguánech, kteří žerou z ruky a chodí si volně po bytě. Také já jsem se postupem času pokoušel brát leguána (a později oba) denně do ruky a nechával jsem je chodit po bytě, ale protože to dlouho vypadalo, že si na mě tak nějak nechtějí zvyknout, tak jsem od toho opustil. Stejně se oba ihned vydali k oknu a tam se usadili a pokukovali, co dělám já, aby sebou při jakémkoli mém pohybu začali nervózně pocukávat. V teráriu se cítí bezpochyby mnohem víc v bezpečí a tak nezbývá, než se s tím smířit a nechat věcem volný průběh.

Také jsem jim vyrobil dřevěnou bednu, ve které je nechávám za teplých slunečných dní na balkoně nahřívat. To se jim také ze začátku moc nelíbí a prvních pár minut pobíhají nervózně po větvích. Pak se ale uklidní a nahřívají se spokojeně do té doby, než je narosím, abych trochu zmírnil dopad prudkých slunečních paprsků. Nejhorší je pak transport zpět do terária v bytě, protože do tmavě zelena rozpálení leguáni (i když mají možnost stínu a vaničku s vodou) jsou plni života a odchytit je není jen tak. Přesto si myslím, že určitá dávka slunečního záření oběma leguánům může jen a jen prospět a tak čekám a doufám, že začnou kýženou proceduru přijímat s větším pochopením a potěšením.