Balkánské štíhlovky

K napsání tohoto článku mě vedly mé cesty po Balkáně. Již dlouho uvažuji o napsání článku právě o této skupině hadů, ale než člověk nasbírá, kromě...


K napsání tohoto článku mě vedly mé cesty po Balkáně. Již dlouho uvažuji o napsání článku právě o této skupině hadů, ale než člověk nasbírá, kromě odborných znalostí i nějaké osobní zkušenosti, tak to chvíli trvá.
Rod Coluber, česky štíhlovky (někdy užovky), řadíme do čeledi užovkovitých (Colubridae), zahrnujících celkem 42 druhů. Tento rod vytváří tzv. disjunktní rozšíření, tzn., že hadi stejného rodu se vyskytují ve dvou od sebe izolovaných oblastech. První oblast je tedy Severní Amerika, druhá oblast jižní Evropa, Afrika, Blízký Východ až Indie. Avšak podle některých autorů (např. Schatti a Utiger, 2001), kteří dělali revizi čeledi Colubridae, se za rod Coluber považují jen hadi ze Severní Ameriky a štíhlovky Evropy, Asie a Afriky se řadí do novějších rodů. Tyto rody však nejsou v široké teraristické veřejnosti příliš známy a tím pádem ani uznávány.
V tomto článku bude v názvu živočicha uvedeno nejprve nové rodové označení a v závorkách obecně známý název. V závorkách budou také připisovány počty poddruhů jednotlivých druhů vyskytujících se v Evropě. Po stručné charakteristice evropských druhů přejdu jen na druhy vyskytující se na Balkáně.


HIEROPHIS (COLUBER) JUGULARIS

Podle novějšího členění se v Evropě (zahrnuji i západní pobřeží Kaspického moře, Velký Kavkaz) vyskytující rody:
HEMORRHOIS
HIEROPHIS
PLATYCEPS


HIEROPHIS (COLUBER) JUGULARIS

S druhy:
Hemorrhois (Coluber) algirus (2)
– vyskytující se v Evropě pouze na ostrově Malta
Hemorrhois (Coluber) hippocrepis (2)
– Pyrenejský poloostrov, Sardinie
Hemorrhois (Coluber) revergieri (3)
– ostrov Rhodos, jihozápad Kaspického moře
Hierophis (Coluber) caspius – monotypický
– od jižního Maďarska přes celý Balkán, pobřeží Černého moře až po Kazachstán
Hierophis (Coluber) gemonensis – monotypický
– pobřeží Jaderského moře, od Istrie po Krétu
Hierophis (Coluber) jugularis (2)
– v Evropě pouze na řeckých ostrovech, přes Turecko, Izrael, Sýrii až po Irán
Hierophis (Coluber) schmidti – monotypický
– jihozápad Kaspického moře
Hierophis (Coluber) viridiflavus (2)
– Istrie, Sardinie, Korsika, Itálie, Francie, Malta
Platyceps (Coluber) najadum (4)
– Jadran, Řecko + ostrovy, jižní Bulharsko, přes Turecko, Kavkaz až po Irák
Platyceps (Coluber) rubriceps – monotypický
– jihovýchodní Bulharsko, Turecko, Izrael, Sýrie


HIEROPHIS (COLUBER) GEMONENSIS

Nyní se budu zabývat jen balkánskými druhy, které jsem měl to štěstí pozorovat jak v přírodě, tak v teráriu.
Na Balkáně se vyskytuje celkem 6 druhů štíhlovek ve dvou rodech. A to:
Hierophis (Coluber) caspius
Hierophis (Coluber) gemonensis
Hierophis (Coluber) jugularis
Hierophis (Coluber) viridiflavus
Platyceps (Coluber) najadum
Platyceps (Coluber) rubriceps


HIEROPHIS (COLUBER) GEMONENSIS

Já zde budu popisovat jen čtyři druhy, protože Hierophis jugularis se na Balkáně vyskytuje jen na několika řeckých ostrovech a Platyceps rubriceps je velice vzácná a vyskytuje se na Balkáně rovněž na malém území. Navíc se v teráriích téměř nevyskytuje. Chov těchto hadů je téměř shodný se zbývajícími, zde popsanými druhy. A teď již přistoupím k bližšímu popisu výskytu, prostředí, chování a chovu jednotlivých balkánských druhů.

HIEROPHIS (Schätti 1988, Engelmann 1993, Nagy et al 2004) (Coluber) CASPIUS (Gmelin, 1789)

Jedná se o druh monotypický, což znamená, že nevytváří žádné poddruhy (subspecie). H. caspisius bývala kdysi považována za poddruh H. jugularis, dnes již však jde o samostatný druh. Tato štíhlovka se vyskytuje od jižního Maďarska (pohoří Szársomlyó) přes Jugoslávii, Rumunsko (až k deltě Dunaje) a Bulharsko. Dále pak v Albánii, Řecku (+ ostrovy Syphonos, Lesbos, Limnos, Samothraki, Chios, Samos, Corfu, Andros, Tinos aj.) a Turecku. Její výskyt navazuje také na Moldávii, podél černomořského pobřeží jižní Ukrajinou, v jižním Rusku až po Kazachstán.
Tato nádherná štíhlovka obývá suché, prosluněné biotopy s vazbou na ekosystém lesostepí. Obývá jak nížiny, tak i pahorkatiny a hory. Já jsem nalézal nejvíce jedinců mezi 300–600 m n. m. Žije na kamenitých, vegetací porostlých svazích, vinicích, olivových hájích, sadech atd. Často vyhledává blízkosti vod. Jde o velice bystrého a hlavně rychlého živočicha. Chytit jej v přírodě je velice těžké a často, kvůli trnitému porostu a členitému terénu nemožné. Hada lze nejlépe najít a chytit odvalováním kamenů, často tak můžeme nalézt i několik jedinců pohromadě. Když hada chytíme, neváhá kousnout.
Je to poměrně velký had, má štíhlé, svalnaté tělo, od krku výrazně oddělenou hlavu, s velkýma očima. Ošupení hladké. Dosahuje délky kolem 180 cm, výjimečně i 250 cm.
Jelikož jde o většího hada, volíme i větší terárium. Pro dospělý pár doporučuji terárium o rozměrech 80×35×40 (d×vך). Jako substrát se mi osvědčila rašelina s pískem v poměru 1 : 1. Dále terárium vybavíme několika kameny, kusem kůry a větví. I když se jedná o terestrický druh, nepohrdne odpočinkem na vyvýšeném místě. Terárium vyhříváme a osvětlujeme 10–12 h denně, 25 W žárovkou na 28–30 °C ve dne. V noci snížíme teplotu na 23 °C, osvědčilo se mi večerní porosení. Štíhlovky vyžadují 2–4 měsíční přezimování při teplotě 8–10 °C. Námluvy jsou rychlé, po páření klade samice 5–18 vajec, ze kterých se po 60–75 dnech líhnou asi 30 cm mláďata.
Zásadně nedoporučuji společný chov exemplářů různých velikostí, protože při delším hladovění neváhají pozřít menší jedince. Dospělé hady krmíme myšmi, mláďata bez problémů přijímají holata.


PLATYCEPS NAJADUM

HIEROPHIS (Schätti 1988, Nagy et al 2004) (Coluber) GEMONENSIS (Laurenti, 1768)

Jedná se rovněž o druh monotypický. Vyskytuje se od severovýchodní Itálie přes jižní Slovinsko, Istrii, celé jadranské pobřeží Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Černé Hory, Albánie, Řecka + ostrovy Korfu a Kréta. Vyskytuje se rovněž na chorvatských ostrovech. Zasahuje asi 80 km do vnitrozemí.
Žije na velmi výslunných místech, na křovinatých, kamenitých svazích i při okrajích cest. Nejvíce jedinců jde však nalézt na typických balkánských zídkách, které ohraničují jednotlivá políčka. Na těchto zídkách nalézají jak bezpečný úkryt, tak potravu.
Jde o rychlého, štíhlého hada s hlavou nepatrně odlišenou od krku. Ošupení hladké, dorsália jsou uspořádány v 19 řadách. Dorůstá do 1 metru.
Pro tyto hady zařizujeme suchá terária o rozměrech 80×35×40, protože se jedná o velice pohyblivý druh. Mě osobně se tyto velikosti terárií velice osvědčují. Jako substrát používám rašelinu a štěrkopísek v poměru 1 : 2. Do terária umisťuji několik kamenů, kůru a silnou větev. Terárium vytápím 25 W žárovkou, rosím 1–2 týdně. Hadi vyžadují zimování. Zimuji zhruba 3 měsíce při teplotě 6–8 °C. Zimování upravuji podle toho, ze které oblasti hadi pocházejí. V zajetí, jakmile stoupne teplota, se hadi začínají pářit. Samice pak klade 6–10 vajec, ze kterých se mláďata líhnou po 56–70 dnech.
Hadi jsou velice žraví, dospělí berou myši, mláďata krmíme hmyzem a holaty.
Společný chov je možný jen u dospělých vzrostlých exemplářů, hady chováme po párech, případně 1,2.
Podle mého názoru je to nejčastěji nalézaný had Jadranu. Největší početnost exemplářů jsem zaznamenal v oblasti mezi Zadarem a Dubrovníkem. Směrem do vnitrozemí se v určitých místech jejich početnost zmenšuje.

HIEROPHIS (Schätti 1988, Engelmann et al 1993, Nagy et al 2004) (COLUBER) VIRIDIFLAVUS (Lacépede 1789)

Tato štíhlovka vytváří v areálu svého výskytu dva poddruhy. Nominotypický H. viridiflavus viridiflavus (Lacépede 1789) a H. viridiflavus carbonarius (Henle 1985).
Tento had se vyskytuje od severovýchodního Španělska, přes Francii, jižní Švýcarsko, Slovinsko, celou Itálii až po Istrii. Vyskytuje se rovněž na ostrovech jako Korsika, Sardínie, Sicílie, Elba, Malta a prý byla zavlečena až na Kypr. V Chorvatsku jsem ji pozoroval na těchto ostrovech – Cres, Krk a Rab. Na území Chorvatska se vyskytuje právě subspecie carbonarius. Jejím životním prostředím jsou slunné, suché makchie, zarostlé svahy a světlé lesy. Často ji lze zastihnout v blízkosti sladkovodních nádrží a toků. Tato štíhlovka také ráda šplhá po keřích. Rovněž ji nalezneme na smetištích, kde má dostatek potravy.
Jde o překrásný druh. Je to velký, štíhlý had. Hlava i tělo jsou černé a hlavně v přední části jemně žlutě nebo zeleně skvrnité. Hlava je černožlutě skvrnitá. Ventralia jsou zbarvena žlutě nebo šedě, ošupení hladké. Poddruh carbonarius, jak už název napovídá, je jednobarevně černý. Její délka se pohybuje od 170–200 cm.
Pro chov opět doporučuji terárium o rozměrech 80×35×40 s vrstvou rašeliny, písku a lesní hrabanky. Terárium dále vybavíme kusy kůry a větvemi. Vytápíme 25 W žárovkou na teplotu 25–27 °C, lokálně až na 34 °C. Osvědčilo se mi nechávat jeden roh terária stále vlhký. Tyto hady zimujeme 3 měsíce při teplotě 8–10 °C. Brzy po zimování dochází k bouřlivému páření, při němž se samec zakusuje samici do týlu. Po asi 6 týdnech po páření snáší samice 6–15 vajec. Mláďata se při teplotě 26–29 °C líhnou po 65–75 dnech. Mláďata odchováváme odděleně, protože mladí mohou mít kanibalistické sklony. Mladé krmíme holaty a hmyzem. Zprvu je nutné umělé krmení. Dospělce krmíme laboratorními myšmi. Chovné kusy chováme v párech.


PLATYCEPS NAJADUM

PLATYCEPS (COLUBER) NAJADUM (Fitzinger 1826)

U tohoto druhu se pořád spíše používá rodový název Coluber (Engelmann et al 1993). Název Platyceps je u tohoto druhu spíše takovým synonymem. Tato štíhlovka vytváří 4 poddruhy:
Platyceps (Coluber) najadum najadum (Eichwald 1831)
Platyceps (Coluber) najadum dahlii (Fitzinger 1826)
Platyceps (Coluber) najadum kalymnensis (Schneider 1979)
Platyceps (Coluber) najadum albitemporalis (Darevsky & Orlov 1994)
Tento had zaujímá areál od Istrie přes pobřeží Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Černé Hory, Albánie, Řecka + ostrovy Limnos, Lesbos, Chios, Samos. Vyskytuje se rovněž v Makedonii, Bulharsku, Turecku a na Kavkaze. V Asii pak v Armenii, Gruzii, Azerbajdžánu, Sýrii, Izraeli a Iráku. Obývá též ostrovy jako je Kypr a Korfu. V Chorvatsku se vyskytuje na jadranských ostrovech, hojná je na Hvaru a Brači. Poddruh dahlii se vyskytuje v Bulharsku, Řecku + ostrov Korfu. Poddruh kalymnensis na řeckém ostrově Kalymnos a poddruh albitemporalis v Asii.
Jako všechny štíhlovky Evropy obývají suché, kamenité oblasti porostlé přízemní vegetací. Obývá skalnaté území, ale i zemědělsky obdělávanou půdu. Pro tohoto hada je důležité, aby na stanovištích, kde se vyskytuje, bylo dostatek úkrytů. Proto je tak těžké ji objevit ve volné přírodě. Jeden můj známý chytl hada tak, že ji našel ve studni, odkud se nemohla dostat, kupodivu byla ještě živá. Tohoto hada nejlépe najdeme, když budeme odvalovat vhodné kameny, pod kterými se ráda schovává.
Jedná se o velice štíhlého hada, s hlavou zřetelně odlišenou od krku. Dorsália jsou hladká. Jsou pro ni typické velké červenavé, černé, světlé či bílé lemované skvrny po obou stranách krku. Ventralia jsou čistě bílá. U poddruhu P. n. kalymnensis převažují melaničtí jedinci. Délka těla činí 90–130 cm.
Jelikož se jedná o velice štíhlého hada, nemusí být ani terárium příliš prostorově velké. I pro několik stejně velkých jedinců postačuje terárium 65×35×40. Jako substrát používám směs písku a lesní hrabanky v poměru 2 : 1. Důležité je do terária umístit dostatek kamenů, ze kterých vytvoříme jakousi skalku, která bude nejlépe sloužit jako úkryt. Vhodné jsou i kusy kůry. Tato štíhlovka má ráda dostatek světla, proto můžeme do terária instalovat zářivky anebo terárium umístíme na prosluněné místo. Terárium vyhříváme na 25–27 °C ve dne, v noci snižuje na 20–22 °C. Jeden roh terária je vhodné udržovat vlhký. Těmto hadům postačuje 2 měsíční přezimování při teplotě 10 °C. Jako všechny štíhlovky zimujeme v plastových nádržích, s jemně navlhčeným papírem a rašelinou, což se mi nejlépe osvědčilo. Tyto hady je velice těžké rozmnožit. Samice po páření kladou 4–10 vajec, mláďata se líhnou zhruba po 60–70 dnech. Při základních podmínkách chovu jde o nenáročného chovance. Jediným úskalím při jejich chovu je samostatný příjem potravy. Štíhlovky se totiž téměř výhradně živí saurofágně (hlavní potravou jsou ještěři). Osvědčila se mi ale 2 měsíční hladovka, po níž hadi přijímali týdenní myšata. Dobré je též „ochutit“ myš trusem ještěrů, nejlépe rodu Lacerta nebo Podarcis, takto upravenou potravu hadi berou celkem bez problémů.

Závěrem bych chtěl říci, že evropské štíhlovky patří chovatelsky k těm náročnějším druhům. Protože, pokud opravdu chceme tyto hady s úspěchem chovat a hlavně rozmnožovat, musíme jim v teráriu vytvořit podmínky podobné jejich domovině. Tím mám na mysli střídání denních a nočních teplot, vytvoření určitého mikroklimatu a hlavně každoroční zimování. Tito hadi rovněž nejsou vhodní začátečníkům pro svou kousavost. I hadi, kteří již byli déle chováni v teráriu, nepřestali být agresivní. Navíc výměšky z Duvernoyovy žlázy, kterou jsou štíhlovky vybaveny, mohou vyvolat při pokousání malé lokální otoky, zčervenání a pálení postiženého místa. U alergických osob může dojít k závažnějším komplikacím jako silný edém, bolesti hlavy a podbřišku, zvětšení lymfatických uzlin a nebo i k vytvoření krevních sraženin. Tito hadi mají tendenci k tzv. „žvýkavému kousnutí“, čímž mohou do rány dostat větší množství sekretu, který je obsažen ve slinách a tím vyvolat komplikace. K těmto případům však dochází velice zřídka. Já osobně jsem při pokousání těmito hady nikdy nepozoroval závažnější komplikace.
Tyto hady doporučuji jen chovatelům, kteří mají o chov hadů opravdový zájem. Pak teprve vyniknou a budou krásnou, perspektivní a dlouholetou ozdobou terárií.

Použitá literatura:
Cerha, Kocián: UŽOVKY, POLARIS, 2001
Hegner D.: Encyklopedický slovník teraristiky a herpetologie, RATIO, 2004
Diesener G., Reichholf J.: Obojžívelníci a plazi, Ikar 1997

text a foto: Daniel Jablonski
Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře