Užovka stromová - Elaphe longissima

Starý lékařský symbol – hada ovinutého kolem hole boha Aeskulapa zná zřejmě skoro každý. Málokdo však ví, že podle všech průzkumů a studií starých dokumentů, byla tímto hadem s největší pravděpodobností právě Užovka stromová. Možná, že dřívější české pojmenování – užovka Aeskulapova vystihoval lépe celkovou charakteristiku tohoto hada a proto si také toto jméno ponechala i v němčině. Současný český název „stromová“ zní sice opravdu ryze česky, ale vzhledem k tomu, že je ve volné přírodě zastižena daleko častěji na zemi než ve větvích stromů, je její nové pojmenování přinejmenším námětem do diskuse.

Užovka stromová je svalnatý, ale přitom štíhlý a velice mrštný had. Jeho ošupení je hladké a lesklé, hlava je výrazně oddělena od těla a oči mají velkou kulatou zřítelnici, typickou pro hady s denní aktivitou. Zbarvení je značně proměnlivé – od téměř černé barvy přecházejí odstíny přes hnědou, olivově zelenou až po jasně žlutou, s naznačenými žlutavými skvrnami za hlavou, které jsou nejvíc zřetelné především u juvenilů a díky nimž je někdy zaměňována s užovkou obojkovou. Mláďata užovky stromové se totiž svým zbarvením od dospělců dost podstatně liší. Všeobecně platí, že v dospělosti bývá nejtmavěji zbarven hřbet a zadní část těla, zatímco břicho, hlava a někdy i první třetina těla přechází do světlejšího, žlutavého odstínu. Občas se vyskytnou i jedinci s porcelánově bílým břichem. Celkově však působí její zbarvení dojem jednobarevnosti. Zcela výjimečně se svojí délkou může přiblížit až ke dvoumetrové hranici, což z ní činí nejdelšího hada nejen u nás, ale i v celé střední Evropě. V našich zeměpisných šířkách se však nejběžněji vyskytují jedinci přibližně okolo jednoho metru délky, delší lze spatřit spíše jen v teplejších oblastech jižněji od ČR, kde je také daleko více zastoupena.

Obývá prakticky celou teplejší jižní polovinu Evropy, od východního Španělska, Francii, Itálii a Balkán, až po Kaspické moře. Ve středoevropských zemích, se vyskytuje především subspecie Elaphe longissima longissima (užovka stromová západní), a to pouze ostrůvkovitě. Malé přežívající populace jsou evidovány např. v Polsku, Německu, Rakousku a v ČR, naproti tomu na Slovensku, v Maďarsku, na Ukrajině a dále na východ je tato užovka relativně hojnější a její výskyt je proto souvislejší. Na našem území obývá pouze několik izolovaných lokalit především na Moravě a ve Slezsku (Podyjí a při hranicích se Slovenskem), v Čechách jsou průběžně sledovány stabilní populace na Karlovarsku a v Poohří. Jen zcela ojediněle je hlášeno pozorování i z jiných oblastí republiky, dokonce i ze Stromovky a Kinského sadů v Praze (ROTTER, VOGEL). V těchto případech se však nikdy nejedná o trvalý výskyt, ale zcela jednoznačně o uměle introdukované nebo uprchlé jedince z terarijních chovů.

Užovka stromová je obyvatel především nížin, případně středních poloh. Vyhledává teplejší a prosluněnou krajinu lesostepního charakteru, světlé háje, listnaté lesy a remízky, kde se zdržuje především v nižších patrech křovinného podrostu. Lze ji zastihnout i na jižních osluněných stráních, ve starých opuštěných lomech, na vinicích, železničních náspech, kamenných zídkách, v zarostlých příkopech apod. Nevyhýbá se však ani málo frekventovaným hospodářským, či polorozpadlým opuštěným budovám, jako jsou stodoly, kůlny a půdy. Otevřenou krajinu s málo členitým biotopem, zemědělsky obhospodařované pozemky (monokultury) a vyloženě suchá místa ale nemiluje a proto ji tam také sotva zastihneme. Součástí jejího biotopu bývá téměř vždy nedaleký háj či vlhký lesík s možností úkrytu ve vykotlaných dutých stromech plných trouchu, skalních štěrbinách, zarostlých polorozbořených zídkách, případně v hromadách složených klád. Má ráda blízkost vody a často ji i vyhledává, ačkoliv na ní není zdaleka tak závislá, jako Užovka obojková, která se bez ní prakticky neobejde. Přímo do vody však vstupuje jen ojediněle a spíše z donucení, i když tak jako všichni ostatní hadi, výborně plave. Díky uspořádání ventrálních šupin umí skvěle šplhat, takže i po zdánlivě hladkém kmeni dokáže elegantně vylézt až do samého vrcholu stromu. Přesto bývá na stromech či keřích přistižena zcela výjimečně, neboť upřednostňuje raději pozemní způsob života.

Je to aktivní a odvážný lovec, který v podrostu pátrá po hlodavcích, ještěrkách, ptácích a jejich mláďatech, nepohrdne však ani samotnými ptačími vejci. Malé užovky loví především ještěrky.

Užovka stromová sice za potravou dokáže vylézt poměrně vysoko, ale přesto raději prozkoumává podzemní nory drobných hlodavců. Ke kořisti se přibližuje nejprve velice pomalu a rozvážně a teprve když je dostatečně blízko, zmocní se jí prudkým výpadem. Jako typický škrtič, kořist nejprve zadusí ve svých smyčkách a pak jako většina ostatních hadů pozře od hlavy.

Užovka stromová bývá aktivní hlavně přes den, jenom za abnormálně teplých dnů loví raději za soumraku. Zimní úkryty opouští koncem dubna nebo začátkem května a využívá prvních paprsků, aby se prohřála na sluníčku. Hlavní doba páření nastává koncem května a trvá přibližně až do poloviny června. Samci intenzivně pátrají po okolí a hledají samice ochotné k páření. Při setkání dvou samců dochází k rituálním soubojům o samice, při kterých oba hadi navzájem proplétají své krky a snaží se jeden druhého přitlačit k zemi. Slabší jedinec nakonec vždy ustoupí, aniž by přitom došlo k nějakému poranění. Po setkání se samicí bývá samec značně vzrušen, pocukává hlavou a otírá se o její hřbet, přičemž se jí snaží přidržet jemným zakousnutím do zátylku. Ne vždy je však samice k páření svolná a tak za sebou může při útěku vláčet vzrušeného samce i několik metrů. Je-li samice povolná, samotná kopulace probíhá prakticky stejně jako u ostatních užovek, s tím, že samci po celé období páření obyčejně nepřijímají potravu. Zhruba od poloviny června až do poloviny července zabřezlé samice vyhledávají vhodná kladiště, což mohou být například hromady naplavenin organického materiálu, spadaného listí, tlejících pilin, kupy sena či slámy, komposty, hnojiště, případně dutiny pod většími polštáři vlhkého mechu. V oblastech s dostatkem starých vykotlaných stromů s dutinami naplněnými trouchnivějícím dřevem, dávají užovky stromové přednost právě takovému materiálu, který je pro vývoj jejich vajíček asi nejpřirozenější. Do teplého a vlhkého substrátu kladou samice od pěti až do dvaceti bílých, podlouhlých kožovitých vajíček, nejčastěji se ale velikost snůšky pohybuje jen do deseti vajec. Vhodná místa ke kladení vajec bývají těmito užovkami navštěvována řadu let po sobě, často i několika samicemi současně. Nebývá výjimkou, že tyto přírodní inkubátory společně využívají i jiné druhy plazů, zejména pak užovky obojkové. Mláďata se začínají líhnout (v závislosti na inkubační teplotě a čase snůšky) koncem srpna či spíše během září, za chladnějšího léta až v říjnu. Při extrémně studených létech bývá pozorováno líhnutí dokonce až v době, kdy se už dospělí hadi přemístili do zimovišť, což může být i koncem října. Tato mláďata nebývají vzhledem k chladnějšímu podzimnímu počasí příliš aktivní, a protože si díky tomu nejsou schopna ulovit dostatek potravy, často nepřežijí zimování. Velikost novorozenců bývá nestejnoměrná a údajně kolísá v rozmezí od 12 do 38 cm (BÖHME 1993) s tím, že menší mláďata jsou zpravidla i méně životaschopná. Pro přezimování si užovky stromové vybírají shodná nebo alespoň podobná místa jako pro inkubaci svých vajec. Dutiny stromů, hromady tlejícího listí či pilin, stará sklepení nebo skalní rozsedliny jsou totiž pro účely hibernace stejně ideální.

Pro chov je nutná prostorná a dobře větraná ubikace o rozměrech minimálně 70×70×60 cm (výškaךířka×hloubka) s dostatkem větví na šplhání, větší miskou na vodu a vhodným úkrytem, tvořeným třeba jen kusem odloupnuté kůry. Jako substrát na dno terária lze použít směs písku, zeminy a suchého bukového listí, zeminu ale můžeme bez obav nahradit například rašelinou, nebo Lignocelem. Teplota přes den vyhovuje kolem 22–24 °C, s možností lokálního prohřátí až na 30 °C, v noci může teplota klesnout až k 18 °C. Rosíme 2–3× týdně. Dospělé kusy bez problémů berou myšovité hlodavce a drobné ptáky (např. běžnější druhy pěvců nebo čínské křepelky od kamaráda – chovatele exotů). Mláďata je většinou třeba nejprve krmit násilně, než si zvyknou na laboratorní myšata, v přírodě totiž tvoří jejich jídelníček převážně malé ještěrky. Dobrá kondice, úspěšný chov a především odchov je podmíněn kvalitním zimováním po dobu alespoň 10 týdnů, při teplotě 5–10 °C. V teráriu jsou to klidní a mírumilovní hadi, jejichž chov je při zachování základních podmínek naprosto bezproblémový.

K chovu v teráriu je však nutné povolení Okresního Úřadu (referát životního prostředí), nebo potvrzení, kterým lze zcela jednoznačně prokázat způsob legálního nabytí (např. koupě v zahraničí, nebo od chovatele z terarijního odchovu). U nás jsou v terarijních chovech registrovaní především jedinci balkánského původu, raději se však ani neodvažuji odhadnout počet jedinců odchycených ve volné přírodě a držených načerno. Ti zřejmě tvoří nemalou část celé české terarijní populace, a to i přesto, že těmto pytláckým „odchytávačům hadů“ hrozí teoreticky při odhalení až stotisícová pokuta. Užovka stromová podléhá prakticky na celém území areálu svého rozšíření velice přísné zákonné ochraně. V ČR je zařazena mezi kriticky ohrožené druhy, neboť se jedná o jednoho z nejvzácnějších a nejvíce ohrožených plazů u nás. K jejím nepřátelům nepatří totiž jen divoká prasata, kuny, ježci, krysy, či draví ptáci, ale v lokalitách v okolí vesnic dovedou stavy užovek stromových zdecimovat i toulavé kočky a dokonce i volně chované slepice. Přesto je pro tuto užovku největším nepřítelem především člověk! Na její snižující se stavy v přírodě mají vliv nejenom takzvaní „teraristé“, kteří jí bez pocitu jakékoliv zodpovědnosti a viny odchytávají pro svoje terária, ale i ti, kteří ji vzhledem k naprosté neinformovanosti ubíjejí na potkání. Nejvíce se ale na jejím úbytku podepisuje hektická přeměna krajiny a její rekultivace, většinou za pomoci těžké mechanizace. Odstraňování starých polorozbořených domů a zídek, zvýšený automobilový provoz, ošetřování silnic chemickými posypy nebo příkopů žacími stroji, neobhospodařované louky hustě zarostlé vysokým plevelem, kácení starých dutých stromů, přehazování hnojišť, kompostů a odklízení hromad tlejícího materiálu – to všechno je důsledek klesajících stavů tohoto nádherného hada v přírodě. Zánik přirozených líhnišť a zimovišť, bez nichž populace této užovky nejsou schopny na svých „zkulturněných“ biotopech dlouhodobě přežívat, je zřejmě tou nejhlavnější příčinou postupného vymírání celého druhu. Ten je bohužel, i na těch několika málo lokalitách, kde se dříve vyskytoval relativně běžně, rok od roku stále vzácnější.