Průběh gravidity u užovky ostronosé - Gonyosoma oxycephala

Adultní pár těchto nádherných hadů jsem získal koncem roku 2003 od jedné svojí známé – chovatelky z Mostu, která se stěhovala do menšího bytu a byla proto nucena omezit počet svých miláčků úměrně k jeho velikosti. Samice byla stará čtyři a půl roku a měla téměř 200 cm, čtyřletý samec byl celkově drobnější a štíhlejší, a byl dlouhý asi 160 cm. Pár spolu není v příbuzenském stavu, každý z nich pochází od jiného chovatele a z úplně jiné části republiky, ovšem oba jedinci jsou již produkty terarijních odchovů v ČR. V době zakoupení byli ve vynikající kondici a dobře přijímali potravu, navíc už měli u bývalé majitelky jeden pokus o páření za sebou, aniž však bylo dosaženo odchovu.
Obě nově zakoupené stromové krasavice jsem umístil samostatně v teráriích pralesního typu orientovaných na výšku, o rozměrech 70×80×45 (Š×V×H), ve kterých se už po pár hodinách cítily jako doma. Terária byla vybavena dostatkem větví s umělými i živými zelenými rostlinami, s teplotou okolo 30 °C a vyšší vlhkostí vzduchu, neklesající pod 70 %. Jako substrát byl použit Lignocel, smíchaný s drcenou kůrou – mulčem. Jejich celkový popis, způsob chování a životní projevy jsem už vcelku podrobně vypsal v článku „Gonyosoma oxycephala – zelený klenot v teráriu“, který vyšel ve Fauně č. 06/2004 a který je k nahlédnutí jak na internetových stránkách: www.ifauna.cz v sekci „02-2 Terarijní zvířata, články“, tak i na mém webu věnujícímu se chovu hadů: www.volny.cz/richardhorcic. Proto se těmito informacemi budu v článku zabývat spíše jen okrajově a pozornost věnuji raději samotnému tématu.

• detailní záběr hlavy samice – Užovka ostronosá je neobyčejně atraktivní had

Po převozu a vypuštění do svých nových ubikací, jevily užovky zpočátku silné známky stresu. Vyděšeně jezdily nahoru a dolů, rychle kmitaly jazykem, a při přiblížení k teráriu zaujímaly obranný postoj s nafouknutým krkem, přičemž se snažily zaútočit a narušitele kousnout. Naplno se tak projevila jejich agresivita a prudká povaha, o které jsem doposud četl jenom v literatuře. Nejsou to opravdu kontaktní hadi, čemuž se ani při jejich kousavosti nelze divit. Při každém pokusu o uchopení do ruky se urputně brání a není-li ruka chráněna koženou rukavicí, je brzy samá krev. Agresivní jsou opravdu dost, obzvlášť samice dokáže svojí sílu dávat okázale najevo. Jako domácí mazlíčky je tedy rozhodně nelze doporučit, na to jsou z hadů asi nejvhodnější staří dobří, hroznýši „domácí“, kteří by si většinou nechali na hlavě dříví štípat. Protože jsem nechtěl, aby si užovky svými zuřivými výpady proti sklu zranily čenich, omezil jsem pohyb před teráriem na minimum a jen je v klidu pozoroval. Během necelé hodiny stresové chování úplně odeznělo, užovky se uklidnily a po prozkoumání svého nového teritoria se uvelebily na nejvyšší větvi, s dobrým výhledem do místnosti. Už druhý den po zabydlení ochotně přijaly každá po dvou velkých laboratorních myších a hladově koukaly, jestli nebudou další. I u krmení se v plné míře projevuje jejich nezkrotná a rtuťovitá povaha. Po kořisti se vrhají velice dravě a s obdivuhodnou razancí, hlodavce uchvátí klidně i za zadek a pramálo se starají, že se snaží bránit svými ostrými zuby. Také polykání potravy probíhá rychle a hltavě, což docela kontrastuje např. s rozvláčnými pohyby polykajících krajt nebo hroznýšů. Během několika týdnů si užovky zvykly natolik, že přestaly divoce a zbrkle reagovat na běžnou manipulaci v teráriu, jako je např. výměna vody v misce, či odstraňování exkrementů. Nyní s ledovým klidem, ale velice zvědavě pozorují dění ze svého oblíbeného místa ve vidlici nejvyšší větve, navíc se rychle naučily natáhnout se vstříc rozprašovači při každodenním rosení a pít kapičky vody přímo z trysky, aniž by projevovaly sebemenší náznak agresivity. Jsou nesmírně zvědavé a nesmí jim uniknout nic, co se děje v místnosti. Navzdory tomu se u nich při jakémkoliv pokusu o bližší kontakt probudí vrozená plachost, což okamžitě vyvolá obrannou reakci a útok na ruku, která chce hada uchopit.

• páření užovek ostronosých je velice něžné...

Začátkem dubna letošního roku, jsem dva dny po krmení přendal samici k čerstvě svlečenému samci. Doufal jsem, že by snad mohlo dojít k páření, ale takhle rychlou odezvu jsem opravdu nečekal. Samec začal být téměř okamžitě aktivní, něžně se plazil po samici a vzrušeně pocukával hlavou. Snažil se podstrčit svůj ocas pod její a bradou se třel o její hřbet a krk. Samice naštěstí vycházela jeho pokusům všemožně vstříc a tak došlo ke spojení jejich pohlavních orgánů již během několika málo minut po připuštění. Samotná kopulace trvala asi hodinu. Potom hadi odpočívali a další páření jsem pozoroval ještě jednou ve večerních hodinách, těsně před zhasnutím osvětlení spínacími hodinami. Pár zůstal pohromadě ještě asi týden, samec už ale o samici zájem neprojevoval. Při následném krmení ve společném teráriu se opět projevila agresivita těchto užovek. Poté, co věčně hladová samice rychle zhltla svojí myš, ukradla pomalejšímu samci tu jeho. Ten se po ní zle ohnal a nato došlo ke krátké, ale poměrně divoké potyčce, při níž se dokonce objevily i stopy krve. Byl jsem tak trochu překvapen, obzvlášť když předtím při páření oba hadi projevovali tolik něhy…. Už jsem na nic nečekal a hady opět rozdělil.

• fotografováno 65 den gravidity, uvnitř těla jsou jasně zřetelná vejce

Po následující měsíc nebyly na samici patrné žádné viditelné známky gravidity a už jsem pomalu pozbýval naděje, že páření bylo úspěšné. Chovala se totiž naprosto normálně a nepozoroval jsem u ní ani nijak zvýšenou žravost, což na druhou stranu nebylo až tak překvapivé, protože i předtím velice hladově přijímala jakoukoliv nabídnutou potravu. Snad jenom častěji vyhledávala zdroj tepla na svojí větvi pod žárovkou, kde se vydržela „smažit“ celé hodiny. Kontrolní vážení, ani palpace prakticky nepřicházely v úvahu. Vzhledem k její kousavosti a stresovému chování při jakékoliv manipulaci jsem obě tyto možnosti hned v zárodku vyloučil, proto mi nezbývalo nic jiného, než se spolehnout pouze na vizuální kontrolu. Přibližně od 45 dne po páření se začal výrazně zvětšovat objem jejího těla, svlékla starou pokožku a změnilo se také její chování. Přestože potravu přijímala po celou dobu pravidelně a bez jakýchkoliv výkyvů, začala postupně nabízené hlodavce lovit jen velice váhavě a opatrně. Kdo někdy viděl divoký, až zbrklý způsob lovu těchto užovek, musel by být překvapen náhlou rozvážností samice, která se vždy hodně dlouho rozmýšlela, než zaútočila. Byla velice opatrná a kořist uchvátila až v momentě, když měla 100 % jistotu bezpečného uchopení. Myš škrtila jakoby nesměle a ledabyle, a využívala pouze krk s přední částí těla. Spíše se spoléhala jen na stisk svých čelistí, evidentně nechtěla riskovat poškození vajíček v těle bránícím se hlodavcem. Většinu času trávila vyhříváním na nejvyšší větvi těsně pod žárovkou a téměř přestala šmejdit po teráriu, jak bylo dřív jejím zvykem. Očividně se zvětšil objem jejího těla a okolo šedesátého dne gravidity začaly být vidět jasně zřetelné obrysy vajíček (viz. obr.), které se podle boulí pod kůží daly dokonce i snadno spočítat.
67 den po páření samice silně znervózněla a začala být neklidná. Nevěděla, má-li se vyhřívat pod žárovkou nebo raději věnovat čas přerýváním substrátu. Pomalu klouzala nahoru a dolů po větvích, ryla čumákem v Lignocelu a snažila se ho nacpat do všech koutů, dokonce i pod těžkou kameninovou misku s vodou. Vypadalo to, že se přiblížil její čas. Protože substrát v teráriu udržuji kvůli výskytu plísní spíše sušší (i když rosím každodenně a poměrně vydatně), vložil jsem samici do terária za trs rostlin plastovou misku s hodně vlhkým Lignocelem, aby měla k dispozici vhodnější místečko pro snůšku. Po bližším prozkoumání se v ní stočila do klubíčka a nemínila jí už opustit. Ještě sedmdesátý den gravidity bez problémů přijala dvě velké bílé laboratorní myši, podané z bezpečnostních důvodů raději usmrcené. Poté se opět přesunula do své oblíbené misky s vlhkým Lignocelem, kde už před tím strávila několik dní i nocí. Trochu jsem se obával případné retence (úplné, či částečné zadržení snůšky), která by dokonce mohla způsobit i smrt samice, a před kterou varoval pan Lubomír Hadáš ve svém článku „Postřehy z chovu užovky Gonyosoma oxycephalum“, otištěném na internetových stránkách Teraristické společnosti Praha. Proto jsem se po celou dobu gravidity snažil samici zbytečně nestresovat a poskytnout jí potřebný klid i dostatek potravy, včetně občasného podávání minerálů a vitamínů, především skupiny B.

• samice po vykladení vajec na nich ještě nějaký čas zůstává a srdnatě je brání

Naštěstí se moje obavy z retence ukázaly jako liché. Hned následující den po pozření obou zmíněných myší (tedy po 71 dnech březosti), mě samice překvapila snůškou osmi bílých, poměrně velkých vajec, které jsem po příchodu ze zaměstnání objevil pod jejími smyčkami. Vydržela na nich stočená až do pozdních večerních hodin a třebaže se jedná o hady s vyloženě denní aktivitou, opustila kolem desáté večer (dvě hodiny po zhasnutí osvětlení) snůšku, aby se napila z misky s vodou. Poté se k vajíčkům znovu vrátila, ale nevydržela u nich dlouho. Po deseti či patnácti minutách nerozhodnosti a očividné rozpolcenosti se nakonec přesunula na svojí oblíbenou větev ve vrchním patře terária, a o vejce nadobro ztratila zájem. Slepená vejce jsem odebral, změřil a uložil na Lignocel do připraveného inkubátoru, s nastavenou teplotou na 28–29 °C. Již třetí den po vykladení vajec si samice ulovila a pozřela velkou bílou myš, opět se svojí obvyklou dřívější razancí a neukojitelným apetitem.

• 71 den po páření jsem se konečně dočkal snůšky…

Nešťastná shoda okolností, nebo snad osud tomu chtěl, že jsem se úspěšného odchovu nakonec nedočkal. Asi po měsíci normálně probíhající inkubace vajíček jsem odjížděl na plánovanou dovolenou a protože mi na poslední chvíli totálně „vybouchl“ kolega – terarista, který se měl o mé zvířectvo i snůšku v době mé nepřítomnosti postarat, svěřil jsem narychlo vše do péče svého souseda. Jak se ale později ukázalo, soused svojí péči omezil pouze na vybírání schránky a zalití květin, takže jsem po příjezdu z dovolené našel v nevyvětraném inkubátoru jen zaplísněný chuchvalec zelených, scvrklých a odumřelých vajec. Nezbývalo nic jiného, než snůšku kompletně vyhodit, inkubátor vymýt, vydesinfikovat a připravit pro nové použití. Pochopitelně, že jsem z toho byl zpočátku rozmrzelý, ale ve skutečnosti to sousedovi za zlé nemám. Vždyť je to (co se chovu hadů týče) naprostý laik, a na druhou stranu jsem mohl být nakonec rád, že se na úkor svého volného času postaral alespoň o pohlídání bytu. O odchov těchto nádherných hadů se přece mohu kdykoliv pokusit znovu, určitě to nebyla jejich poslední snůška a navíc teď už vím, na co se mohu do budoucna připravit a čeho se případně vyvarovat.