Desetimetrový had?!

Hadi odedávna jitří fantazii lidí svým beznohým, ohebným tělem, skrytým způsobem života a svými neobvyklými schopnostmi. Díky těmto vlastnostem vstoupili do pověr a mýtů (např. Bruck 1966, Haleš 1970). Báchorky o neuvěřitelné velikosti hadů z tropických oblastí se začaly šířit s postupující kolonizací. První zprávy o velkých hadech pochází z přelomu 19. a 20. století (např. Lange 1912). Zprávy byly často značně nadsazené, snad aby zvýšily vypravěčův věhlas. Fantastickým zprávám o velkých hadech není konec ani v dnešní době. Dne 30. 12. 2003 se v denním tisku (MF) objevila zpráva o odchycení 14,9 m dlouhé a 447 kg vážící krajty mřížkované (Python reticulatus) na indonéském ostrově Jáva. Po nedávném oficiálním změření se ukázalo, že tento údajně nejdelší dosud chycený had měří pouze 6,5 m.

Obři se představují
Z dnes žijících druhů hadů můžeme mezi obří zařadit čtyři druhy, jsou to anakonda velká (Eunectus murinus) patřící do čeledi hroznýšovití (Boidae), krajta mřížkovaná (Python reticulatus), Krajta tygrovitá (Python molurus) a Krajta písmenková (Python sebae), všechny patřící do čeledi krajtovití (Pythonidae). Všechny čtyři druhy s jistotou dorůstají v dospělosti 6 m a u všech je možné, že by mohly dosáhnout délky i přes 10 m. Krajta ametystová (Morelia amethistina) ze severovýchodu Austrálie a z Nové Guineje údajně dorůstá až 8 m, tyto zprávy jsou však nepodložené a celkově se o tomto druhu krajty ví velmi málo. Hroznýš královský (Boa constrictor) byl dříve také považován za hada dorůstajícího přes 10 m (Lange 1912), ověřená měření však udávají nejdelšího jedince pouze 5,6 m dlouhého. Těžištěm výskytu velkých hadů jsou tropy. Každý ze čtyř druhů hadů více (anakonda), či méně (krajta tygrovitá) preferují biotopy s dostatkem vody. To má své příčiny: ve vodě je nadlehčována váha těla, voda reguluje tělesnou teplotu a shromažiuje se kolem ní potenciální kořist.

Anakonda velká žije v Jižní Americe na území států Kolumbie, Venezuela, Guayana, Surinam, Francouzská Guayana, Ekvádor, Peru, Brazílie, Bolívie. Obývá mnoho různých typů prostředí, podstatná pro její výskyt je alespoo sezónní přítomnost vody, páří se totiž ve vodě. Anakonda je živorodá, v jednom vrhu bývá 15–80 mláiat. Období sucha může přečkat letním spánkem – aestivací. Potravou mladých anakond jsou hlavně ryby, dospělci loví nejčastěji kajmany a středně velké savce, např. prasata pekari nebo kapybary.

Krajta mřížkovaná žije v jihovýchodní Asii na území států zadní Indie od Barmy po Vietnam, v Malajsii, Indonésii a na Filipínách. Jejím biotopem jsou původně rozsáhlé lesnaté oblasti a stejně jako anakonda se zdržuje v blízkosti vody. Dnes je ji možné nalézt i v silně pozměněných oblastech, např. u rýžových polí a dokonce žije i na předměstích Bangkoku (Cox 1991). Její přirozenou kořistí jsou varani, ptáci a savci od krys po levharta. časté jsou také případy, kdy sežere domácí zvíře až velikosti prasete. Snůška čítá maximálně 100 vajec, která samice hlídá.

Domovem krajty tygrovité je indický subkontinent a část jihovýchodní Asie. Je známá z Pákistánu, Indie, Bangladéše, Srí Lanky, Nepálu, jihu číny, a států zadní Indie s výjimkou Malajsie, z indonéských ostrovů žije pouze na Jávě, Sulawesi a na Sumbawě. Nemá vyhraněné stanovištní nároky, obývá tropické deštné lesy, mangrovové bažiny, polopouště i urbanizované zóny, např. předměstí Kalkaty. Ze všech velkých hadů zasahuje svým výskytem nejvíce na sever a vystupuje do nejvyšší nadmořské výšky až 2500 m (Whitaker 1993). Hlavní složkou potravy jsou ptáci, ze savců letouni, krysy, opice, lokálně šakali, z domestikovaných zvířat kočky a psi. Snůška obsahuje obvykle 30–40 vajec, samice obtáčí snůšku svým tělem a zahřívá ji metabolickým teplem, to je schopna částečně udržovat opakovanými svalovými záchvěvy, což je adaptace na drsnější klimatické podmínky.

Největší africký had krajta písmenková obývá téměř celý kontinent jižně od Sahary. Nemá vyhraněné stanovištní nároky, obývá všechny typy prostředí s vyjímkou pouští a horských poloh nad 1750 m n. m. Dieta se skládá z ryb (u krajt z oblasti afrických jezer), menších jedinců krokodýla nilského (Crocodylus niloticus), ptáků, např. perličky a savců do velikosti středních antilop. Ve snůšce je do 100 vajec, které samice hlídá.

Velcí hadi – výmysly a pravda
Velcí hadi jsou tématickou oblastí biologie, jíž se dá snadno šokovat veřejnost a pohybuje se v ní krom malého počtu sofistikovaných vědců i řada rádoby odborníků a mystifikátorů. S přibývajícím počtem cestovatelů, dobrodruhů i vědců navštěvujících exotické kraje se na přelomu 19. a 20. století začaly množit historky o setkání s hady neuvěřitelných rozměrů. Nejvíce těchto hadích příběhů pochází z Jižní Ameriky. Na základě neověřených a smyšlených pozorování vyslovil známý lovec senzací a zakladatel kryptozoologie Bernard Heuvelmans teorii o dosud nepopsaném hadu následujících rozměrů: délka dospělce okolo 40 m, průměr těla 1 m a váha 5 tun, navrhuje pro něj název sucuriju (brazilské domorodé jméno pro anakondu) gigante (Heuvelmans 1958). Jeho životním prostorem mají být rozsáhlé amazonské pralesy. Tento obří had byl mezi léty 1912 a 1930 spatřen čtyřikrát a o jeho popularizaci se zasloužil Lorenz Hagenbeck. Hagenbeck přitom vychází z přímého pozorování tohoto monstra Langem (v roce 1912), misionářem Heinzem (v letech 1929, 1930) a portugalským obchodníkem Reymondem Zimou (v roce 1930). Na věrohodnosti ovšem historkám ubírá nejen neuvěřitelná délka a váha zvířete, ale i jeho „zvláštní schopnosti“, kterými se dle pozorovatelů vyznačoval, např. svítící oči, dech lákající obě? přímo k tlamě hada, viditelné šavlovité zuby spodní čelisti atd. . Podobný charakter má i zpráva plukovníka H. P. Fawcetta, britského zeměměřiče, který přijel na popud královské geografické společnosti vyměřit a stanovit přesné hranice mezi Brazílií, Peru a Bolívií kvůli hrozící válce. Při plavbě po Rio Abuna v roce 1907 zastřelil hada, jehož délku odhadl na 19 m a zmiouje se také o jeho schopnosti dechem přilákat kořist a tu pak také dechem paralyzovat. Plukovník Fawcett popsal i dva „druhy“ anakondy na základě vyprávění domorodců, první z nich pojmenoval jako dormidera (spáč) dle černé barvy a zvuků, které had vyluzuje a připomínají chrápání, druhý jako cammodi, což je druh anakondy se dvěma růžky na hlavě. Poslední setkání se sucuriju gigante se událo v roce 1948 u pevnosti Tabatinga na řece Oiapoc v Brazílii. Před vrata zmíněné pevnosti vylezl z řeky obří had, kterého armádní posádka zabila pětiset ranami z kulometu. Bohužel před příjezdem odborníka, který by mohl tohoto 35 m dlouhého hada změřit, ho posádka vhodila zpátky do řeky, údajně proto, že zapáchal. Vojáci naštěstí pořídili fotografii mrtvého hada. Byla pořízena zepředu a lidé v pozadí fotky skutečně vytváří dojem, že mrtvý had musí být obrovský. Jedná se o jednoduchý, nicméně účinný a často užívaný podvrh, stejným způsobem byla focena ona 14,9 m měřící krajta mřížkovaná, jejíž fotky jsou dosud dostupné na internetu. Had je na nich focen bui stočen do klubíčka na holé zemi, jakýkoliv předmět na fotce by totiž mohl posloužit jako měřítko, je-li na fotce s ošetřovatelem, jsou fotky pořizovány uvedeným způsobem, tedy velká hlava hada v popředí a konec těla se ztrácí na neostrém konci fotografie.
Impulsem pro hledání velkého hada (tedy jedince dosahujícího přes 10 m délky) bylo vypsání finančních odměn. Už jako exprezident slíbil Theodore Roosevelt odměnu 5000 $ tomu, kdo přinese na nejbližší americké velvyslanectví kůži nebo kostru hada delšího deseti metrů. K vyplacení této odměny nikdy nedošlo, i když po smrti T. Roosevelta prodloužil možnost jejího vyplacení jeho syn Kermit. Také New York Zoological Society vypsala odměnu 1000 $, ta se postupně zvyšovala až na dnešních 50000 $. Zatím nebyla vyplacena. Podstatnou vadou všech příběhů o velkých hadech je absence důkazů, které by potvrdily autorovo líčení. Historky z druhé ruky, či odhad délky pozorovaného hada na základě velikosti okolních objektů, bez řádného změření pozorovaného exempláře jsou bohužel časté, ovšem nelze je přijímat. Správně by had měl být měřen a? živý nebo mrtvý odborníkem, herpetologem. Pokud je větší had měřen živý, je obvykle nutná účast více pracovníků pro zvládnutí hada tak, aby bylo možno měřící pásmo vést po středu hřbetu měřeného jedince, v místech, kde má had páteř. Je možné také jako platného důkazu předložit kostru, či její část, např. lebku, dle níž je možné délku hada dopočítat. Jako důkaz není možné přijímat kůži stáhnutou z hada, hadí kůže je totiž velmi flexibilní a dá se lehce natáhnout. V Brazílii si řada obchodníků vydělává na živobytí prodejem hadích kůží. Málokterý kupující tuší, že před vystavením hadí kůže dochází k jejímu natahování, kterým se z 3,5 m měřícího jedince dá udělat i 6 metrové monstrum. Věrohodnost fotografie je také velmi diskutabilní. Tento způsob dokumentace sloužil zatím ke snaze délku hada zveličit.
Pokud budeme vycházet opravdu z ověřených faktů, nejdelším dosud změřeným hadem je samice krajty mřížkované jménem Colossus, chovaná do roku 1956 v Pittsburghské zoo. Had při posledním změření dosahoval délky 8,74 m. Guinessova kniha rekordů jako nejdelšího hada vůbec uznává 9,75 m měřící krajtu mřížkovanou z indonéského ostrova Sulawesi, tento nález popsaný Ravenem (1946) však neobsahuje důležité informace, např. jakým způsobem byl had změřen či přesnou lokalitu jeho nálezu, je také možné, že tento had nebyl měřen správným způsobem. Možné překročení deseti metrové délky u anakondy naznačovala zpráva prof. E. R. Dunna, biologa, který studoval herpetofaunu Kolumbie. Had měřící 11,5 m byl zabit v Kolumbii partou dělníků petrografa Ing. Roberta Lamona, který v orinockých llanos hledal ropu. Lamon také Dunna na tento nález upozornil, délku anakondy stanovil pomocí čtyřmetrové tyče (třikrát natažena podél zvířete). Prof. Dunn tedy osobně u nálezu nebyl a později, když byl Lamon po letech dotazován na podrobnosti tohoto nálezu, nevzpomínal si, jestli danou tyč přiložil k délce hada dvakrát nebo třikrát.
V Guinnesově knize rekordů je jako nejdelší zapsaná anakonda 8,46 m dlouhá, odchycená v Brazílii roku 1960. U krajty tygrovité byl dlouhou dobu za nejdelší potvrzený považován exemplář dlouhý 5,79 m, zastřelený roku 1885 na ostrově Cejlon (Srí Lanca), v současnosti však hadí safari park v Gurnee (Illinois, USA) chová jedince krajty tygrovité jménem Baby dlouhého 8,23 m. Kůže z jedince krajty písmenkové zabité u Viktoriina jezera roku 1927 v Tanzánii měřila 9,10 m byla po stažení ze zvířete změřena anglickým herpetologem A. Loveridgem. Bohužel měřena byla kůže a chybí i důkazy, které by bylo možné zpětně ověřit, i přesto je pravděpodobné, že délka tohoto exempláře přesahovala 7 m. Pitman (1974) udává nejdelšího jedince odchyceného v přírodě Ugandy s délkou 5,56 m. V 60. letech minulého století chovala Londýnská Zoo jedince krajty písmenkové 5,80 m dlouhého.

člověk – možná kořist?
Velcí škrtiči jsou schopni ulovit a pozřít kořist představující až 95 % jejich vlastní váhy. Nejtěžším hadem v současnosti je výše zmíněný Baby, exemplář krajty tygrovité, s váhou 183 kg, váha hadů tohoto druhu v přírodě však ojediněle přesáhne 150 kg. I když případy napadení lidí velkými druhy hadů jsou známé, rozhodně nejsou časté. Útoky na člověka mají většinou obranný charakter, kdy člověk hada přehlédne a ten ho kousne a rychle se poté snaží uniknout. Popsaná jsou však i napadení člověka jako kořisti, těchto několik ojedinělých případů se stalo inspirací pro natočení značně nadsazených hollywoodských filmů Anaconda (1997) a Anacondas (2004).
Nejmasivnějším hadem z obří čtveřice je anakonda, nicméně nejvíce popsaných případů napadení má na svědomí krajta písmenková a krajta mřížkovaná, zřejmě proto, že žijí v hustě osídlených oblastech. K jednomu obrannému útoku (had obě? nesežral) došlo v řece Napo v Ekvádoru, kdy anakonda uškrtila koupajícího se muže. Ve stejné oblasti, na řece Yasuni, což je přítok řeky Napo, anakonda zabila a pozřela třináctiletého chlapce (Blomberg 1956). Schopnost velkých hadů pozřít dospělého člověka dokumentuje případ ze severovýchodní Angoly, kde v roce 1973 velká krajta písmenková pohltila portugalského vojáka. V tomto případě bohužel není jasné, zda had napadl a zabil svou kořist, či sežral pouze mrtvé tělo (Branch 1984). Tentýž autor (Branch, Haacke 1980) podrobně popisuje napadení domorodého chlapce, které se událo roku 1979 v Transvaalu, Jižní Afrika. číhající 4,5 m dlouhá krajta písmenková na obě? zaútočila z vysoké trávy, rostoucí podél stezky, po níž chlapec kráčel s kamarádem. Krajta chlapce kousla do ruky a okamžitě ho počala obmotávat smyčkami svého těla. Společník napadeného běžel pro pomoc. Vrátil se po dvaceti minutách s jedním dospělým, holí a sprškou kamenů se jim podařilo krajtu zahnat. Chlapec už byl bohužel mrtvý, zemřel udušením. Hlava kořisti byla pokryta slinami, což naznačuje predační motivaci útoku. Dějištěm případu citovaného i v naší literatuře (Felix 1978) se stal ostrov Ukerewe ve Viktoriině jezeře, zde měla údajně 4,5 m dlouhá krajta písmenková zabít ženu přímo v její chýši. I z Asie známe některé případy napadení člověka, např. na severu Sumatry napadla ze stromu krajta mřížkovaná předáka lesních dělníků, muž útok přežil s několika zlomeninami. Podobný incident se odehrál také v Singapuru, obě?, dospělého muže, ze sevření 7,5 m dlouhé krajty mřížkované osvobodilo 15 dělníků. U těchto dvou případů není jasné, zda-li se had bránil, či šlo o lov, jako tomu bylo v roce 1995 v Malajsii, kde 7 m dlouhá a 140 g vážící krajta mřížkovaná napadla dospělého muže v jeho neudržované zahradě za domem. Had muže zabil a byl objeven v době, kdy už měl spolknutou hlavu oběti.

S celosvětově rostoucím zájmem o teraristiku se i z velkých hadů stali chovanci soukromých terárií. Důvěra některých majitelů v jejich mazlíčky je bezmezná a zapříčinila již několik tragédií. V roce 1983 došlo ve Winchesteru poblíž St. Louis (USA) k úmrtí R. J. Vierlinga, 42 let starého chovatele hadů. Jako příčina smrti bylo určeno uškrcení, rozdrcení těla muže velkým hadem, tím byla 4,88 m a 50 kg vážící krajta tygrovitá, kterou si její majitel často brával s sebou do bytu. Tělo i had byly nalezeny v uzavřené místnosti. Had byl poté dovezen do Zoo v St. Louis. K podobnému případu došlo v roce 1993, ve státě Colorado (USA). Had, opět krajta tygrovitá (3,36 m, 24 kg), napadl patnáctiletého chlapce (43 kg) spícího v posteli. Had, který se mohl po domě volně pohybovat se ležícímu chlapci nejprve zakousl do chodidla a poté ho obmotal smyčkami svého těla, které způsobily udušení oběti. Nejčastějším druhem napadení bývá záměna části těla, např. ruky ošetřovatele za potravu, nebo obranný útok, když se had v malém prostoru terária cítí být ohrožen (de Vosjoli 1993). Takovéto případy však nekončí smrtelně. Největším nebezpečím je tedy nechat velkému hadu volný pohyb v uzavřeném prostoru za přítomnosti lidí.
Dosud tedy had delší deseti metrů nalezen a odborně změřen nebyl, šance na jeho nález se snižují se zmenšující se plochou tropických lesů a postupujícím zvyšováním lidské populace. Finanční odměna tak možná čeká na starostlivého chovatele, který svého hadího svěřence svou péčí přivede do požadované délky.
Na závěr zkušenost dlouholetého hledače deseti metrového hada, švédského lovce zvířat R. Blomberga, který v 50. a 60. letech 20. století působil v Brazílii a Ekvádoru (Blomberg 1956): „… doslechl jsem se, že jeden důstojník z vojenské posádky na řece Putaymo vlastní kůži hada o délce 10 m, okamžitě jsem se tam vypravil a setkal se s ním. Otázal jsem se ho, vlastní-li kůži hada delší deseti metrů, ochotně přisvědčil a dodal, že kůže měří ve skutečnosti 12 m. Vypadalo to na senzaci, konečně had nad 10 m. Poprosil jsem ho aby mi kůži ukázal. Důstojník dal rozkaz vojákovi aby kůži ihned donesl. Rozprostřel jsem ji na podlaze a změřil. Měla jen 6 metrů. To je velké zklamání, povídám mu, jen šest metrů. A on mi odpověděl: … to je těžké uvěřit, myslel jsem, že měří 12 m, ale vypadá tak na 12 m, nemyslíte?“

Zde bych rád poděkoval za stálou podporu své rodině. Za inspiraci pak svému dědovi Václavu Hradcovi, který mě k velkým hadům přivedl. V neposlední řadě patří dík mé kolegyni Aleně Dvorské (UP Olomouc) za její kritické připomínky a revizi textu.