Eublepharis macularius

(Blyth 1854) Gekončík noční, Gekončík skvrnitý, Eublík, Leopard gecko, Gekon lamparci. Tyto všechna jména charakterizují žlutého ještěra, který...

(Blyth 1854)
Gekončík noční, Gekončík skvrnitý, Eublík, Leopard gecko, Gekon lamparci. Tyto všechna jména charakterizují žlutého ještěra, který se snad nejvíce rozšířil v našich chovech. Každý ho chová z jiného důvodu, někdo pro jeho schopnost zvyku na lidský dotek, někdo pro jeho dobrou schopnost rozmnožování, já osobně miluji jeho krásu a možnost pozorovat chování, které vám pes ani kočka nepředvedou. Však slovo eublepharis znamená pravdivá víčka.

Systematika
Reptilia (plazi)
Squamata (šupinatí)
Sauria (ještěři)
Gekkota
Gekonidae (gekonovití)
Eublepharinae Gekoninae Diplodaktynae Aeluroscalabotinae Teratoscincinae

Podčeleď eublepharinae se dělí dále na rody:
Coleonyx,
Hemitheconyx,
Holodactylus,
Goniurosaurus
Eublepharis
Rod Eublepharis má 5 druhů:
E. angramainyu (Anderson & Leviton, 1966)
E. hardwickii (Gray, 1827)
E. turcmenicus (Darevsky, 1977)
E. fuscus (Börner, 1981)
E. macularius (Blyth, 1854)
Druh Eublepharis. macularius se dělí dále na poddruhy:
Eublepharis macularius macularius (BLYTH 1854)
Eublepharis macularius afghanicus (BÖRNER 1976)
Eublepharis macularius fasciolatus (GÜNTHER 1864)
Eublepharis macularius montanus (BÖRNER 1976)
Eublepharis macularius smithi (BÖRNER 1981)

Rozšíření
Eublepharis macularius je rozšířen v Iránu (Masjid soleyman, Batvand, Zagros) Pákistánu, Afghánistánu (podél strany Pol–e– –Alam blížící se k Alazi), Indii a Turkmenistánu. Obývá skalnaté pouště a rozptýlené pastviny. Přes den žije v opuštěných zvířecích norách nebo se skrývá pod kameny, v noci vylézá a vypravuje se na lov hmyzu.

Popis
Gekončík noční je středně veliký gekon dorůstající velikosti 22–28 cm. Základní zbarvení je žluté s černými nebo hnědými skvrnami, břicho je bílé. Ocas je bílý s černými skvrnami či pruhy. Tělo je robustní a delší než ocas. Asi 2/3 délky připadá na tělo. Hlava je mohutná a dobře oddělená od těla. Prsty nemají přísavné lamely. Pokožka je chráněna šupinami, které mají význam i proti dehydrataci těla při vyhřívání na slunci. Gekončíci jsou ektotermní živočichové, nedokáží regulovat svou tělesnou teplotu tudíž jsou závislí na okolní teplotě.

Tlamka:
pokud se vám podaří zastihnout svého gekončíka s otevřenou tlamkou, uvidíte její nádhernou narůžovělou barvu. Zuby má jednoduché, bez kořenů, navazují přímo na čelist. Zuby se několikrát za život vyměňují. Jazyk je také růžový, masitý a na konci malinko rozeklaný, ale jen jakoby byl naříznutý. Na jazyku se nachází chuťové buňky. V horním patře se nachází Jacobsonův orgán, sloužící k předávání pachů, které nachytá gekončík na špičku svého jazyka, předá je do tohoto orgánu a dále do mozku. Tímto způsobem ještěr vlastně čichá a poznává, zda je kořist k snědku. Stejně tak vyhledává samička vhodné místo pro svou snůšku.

Oči:
jsou velmi důležitým orgánem gekončíků. Vždy se tvrdilo, že noční druhy nedokáží rozpoznávat barvy, jelikož jejich oči neobsahují buňky (čípky), ale nyní bylo vypozorováno, že druhy Tarentola dokáží rozpoznávat v noci slabé barevné signály. Tak uvidíme, jestli to bude vypozorováno i u eublepharů. Oči mají svislou štěrbinovitou zřítelnici, která se při zaostřování roztahuje a smršťuje. Oči jsou překryty pohyblivými víčky, chránícími oči před pískem a prachem.

Sluch:
gekoni velmi dobře rozpoznávají všechny sluchové vjemy. Mají schopnost slyšení skoro stejně vyvinutou jako savci. Uši se nacházejí v zadní straně hlavy a mají tvar písmena D.

Tlapky:
mají pět prstů, které jsou zakončeny malými, ale silnými drápky. Díky těmto drápkům se dokáží udržet na kolmé betonové stěně. Prsty nemají přísavné lamely jako většina gekonů. Jen pro představu, lamely nejsou žádné přísavky jako na špuntovce, jak bylo dříve myšleno, ale jsou to mikroskopické háčky, které se dokáží zachytit za tu nejmenší nerovnost, například i na skle. Za předními tlapkami se mohou vyskytovat tzv. tukové boule, to se vyskytuje u až moc dobře živených gekončíků. Není to žádná nemoc nebo podobně, jedná se jen o podkožní tuk.
Ocas:
je zásobárna tuku, je odlomitelný a má schopnost regenerace. Regenerát má jiný tvar, zbarvení i ošupení, není již tvořen obratli ale jen vazivem.

Zbarvení:
je dáno zbarvením šupin, které tvoří pokožku gekončíků. Klasické přírodní zbarvení je tmavě žluté s černými skvrnami. U jedinců z odchytu převládají tmavé barvy a mají více skvrn. V přírodě se vyskytují i albinotické formy, ale ty díky svému zbarvení nepřežijí delší dobu po vylíhnutí. Gekončíci regulují své zbarvení pomocí hormonů, když se vyhřívají na slunci, mají zbarvení tmavší, aby nabrali více energie a tepla ze slunečního záření. V poslední době se začali chovat ve velkém různé barevné mutace. Existují i farmy na šlechtění barevných forem. Je již vyšlechtěno plno barevných forem, liší se zbarvením i cenou. Záleží na každém, jestli se mu toto šlechtění zamlouvá či nikoliv.

Chov
Chov gekončíků nočních je již dnes velmi známý a dobře zvládnutelný. Má však určitá pravidla, která musíme dodržet.
Než začnete s chovem, musíte si rozmyslet, co od celé akce očekáváte, není to totiž záliba na dva měsíce, gekončíci se dožívají okolo 10 let, samci dokonce až 20 let.
Dále se musíte rozhodnout, jestli budete mít jen jednoho jedince, pár nebo skupinu. Pokud chcete jen jednoho, jen tak pro radost, nebojte se, smutno mu nebude. Chov v páru nedoporučuji, je zde veliké riziko, že samec v době páření samici vyčerpá k smrti. Proto ji musíte oddělovat od samce, což je zbytečná starost navíc. Vždy doporučuji skupinku alespoň 1,2 (1 samec 2 samice), ideální je 1,3–4.

Terárium:
zde je možno mnoho voleb. Terárium celoskleněné, dřevěné nebo i zděné. Záleží na každém. Já doporučuji celoskleněné i dřevěné. Osobně používám dřevěné terárium rozměrů 70×40×30 (délkaךířka×výška). Je vyrobené z laminované dřevotřísky, jen v přední stěně jsou vyklápěcí skleněná dvířka. Zadní stěnu jsem nijak nebetonoval ani jinak neupravoval, jen jsem vytvořil menší polici, také z dřevotřísky. Substrát tvoří říční písek, který je prosetý, propláchnutý a upečený (Vergner 2001 nedoporučuje pečení písku, protože se mění jeho fyzikální vlastnosti), je navrstven asi do 5 cm. Písek se doporučuje míchat i s rašelinou. Výbavu tvoří úkryty z kamenů, kůry a kokosových ořechů. Miska s vodou, miska s vitamíny, dvě kladiště a květina (scindapsus). Jako zdroj tepla i světla používám 25 W žárovku zavěšenou v květináči. Terárium vyhřívám na 26 °C v nejchladnějším místě a na 36 °C v místě pod žárovkou. Větrání je tvořeno na bocích kruhovými větracími mřížkami. Čištění terária provádím jednou až dvakrát ročně (výměna substrátu + desinfekce), každý den měním vodu a jednou týdně uklízím trus, který gekončíci odkládají na jedno místo, což je veliká výhoda. Rosení prováním 2× týdně.

Krmení:
jako každý živočich potřebuje i gekončík pravidelný přísun potravy. Krmíme 3–4× do týdne. Ke krmení používám cvrčky (Acheta domestica), šváby (Bauptica dubia), občas červy (Zophobas morio) a myší holata, která jsou přirozeným zdrojem vápníku. V letních měsících zkrmuji smýkaný hmyz, což je nejvhodnější krmivo. Krmný hmyz si odchovávám sám a proto je „vypasený“ a bohatý na vitamíny. Při krmení se gekončík esovitě prohne, zvedne ocas, svůj zrak zaostří na sousto, začne kmitat špičkou ocasu a vystřelí tlamkou přímo na cvrčka. Je dobré krmit z pinzety, je to jediný způsob, jak mít přehled o krmení. Ke krmení patří i dostatek vitamínů a minerálních látek, které jsou nezbytné pro život plazů. Používají se sypké nebo tekuté přípravky. Já s úspěchem používám Roboran, Reptilin, AD3, vaječné skořápky a převařenou sépiovou kost. Dále používám vitamíny o složení podle L. Franka:
100 g Roboran H,
100 g vaječné skořápky najemno drcené,
1 polévková lžíce Plastinu,
10 tablet Celaskonu,
1 polévková lžíce B-Komplexu v prášku.

Tyto vitamíny sypu i do misek do terária a ještěři si je berou sami. Vitamíny jsou sice pro život potřebné, ale musí se dbát na správné dávkování uvedené na výrobku. Zejména při dávkování AD3 buďte opatrní. Hypervitaminoza D3 je smrtelná. Při dávkování AD3 používám špejli, kterou jen namočím do roztoku a poté ji otřu o tlamku zvířete, toto dávkování provádím jednou za dva měsíce. Při březosti samice potřebují dostatek vápníku, proto jim dávám drcené skořápky a nastrouhanou a převařenou sépiovou kost. Převaření je nezbytné, aby se zbavila solí.

Svlékání kůže:
šupinatá kůže plazů s jejich tělem neroste, musí ji čas od času svléknout a pod starou kůží už je připravená nová.

Svlékání je regulováno tělesnými hormony. Dochází k němu po vylíhnutí z vajíčka, poté u mláďat asi jednou za 2–3 týdny a u dospělců jednou za 2 měsíce. Jeden den před svlekem je gekončík světlejší, několik hodin před svlekem je kůže skoro průhledná a volná. Měli bychom mírně zvýšit vlhkost. Svlékání začíná tím, že ještěr tře hlavu o ostré předměty v teráriu, například kameny, kůru nebo větve. Když se kůže uvolní na čenichu, pokračuje svlek přes hlavu až k předním tlapkám, to už si gekončík pomáhá tlamou a kůži odtrhává a požírá. Nejtěžší je stáhnout kůži ze všech prstů. Nyní je na řadě trup a břicho, to jde snadno. Na zadních tlapách platí stejná zásada jako u předních. Z ocasu stáhne již poslední cáry a celou kůži požírá. Je to důležitá složka potravy, obsahuje dostatek vitamínů, které jinak nenahradíte. Důležité je, aby terárium příliš suché, protože by rychle vyschl maz mezi starou a novou kůží, který usnadňuje svlékání. Pokud by zůstala na těle nějaká nesvlečená kůže, můžete ji opatrně odstranit pomocí pinzety a mokré vatové tyčinky. Hlavní je, aby bylo zvíře při svlékání v klidu a nebylo rušeno.

Odchov
Pokud jste se rozhodli chovat pár či skupinku, brzo se dočkáte prvních snůšek, inkubace a mláďat. Ale není to tak jednoduché, jak se zdá. Předně musí býti jedinci již dospělí, to se děje po 1–1,5 roce života. Lepší je samice připouštět později, asi ve druhém roce života, to již jsou vyspělí a připravení pro oplodněné snůšky.

Rozdílnost pohlaví:
dá se určit asi v 3–4 měsíci života. Samec má řadu preanálních pórů a vystouplá pouzdra hemipenisu u kořene ocasu. Hemipenis je párový pohlavní orgán, může se pojit buď pravým nebo levým hemipenisem se samicí. Díky tomu má také zvětšený kořen ocasu. Dále má větší hlavu a mohutnější tělo.

Zimování:
k páření dochází po zimním klidu, který trvá 4–5 týdnů. Já nechávám zimovat gekončíky v lednu. První týden nekrmím, ale nechám zapnuté tepelné zdroje. Po týdnu „půstu“ topení vypnu na 4 týdny a přenesu terárium na chladnější místo, aby teplota klesla na 14 °C. Během tohoto období nekrmím, 2× týdně rosím a občas kontroluji stav zvířat. Důležitý je dostatek pitné vody. Kdyby začalo některé zvíře strádat, musíme ho ze zimního spánku probudit. Zimování končím po čtyřech týdnech rozsvícením a začnu krmit.


páření

Páření:
po zimním spánku dochází k páření. Většinou jsem páření pozoroval navečer nebo v noci. Samec pronásleduje samici (doprovází to veliký rámus, jak vše v teráriu přerovnávají), poté co ji dohoní, se zakousne samici do ocasu, posléze do krku, podstrčí pod ni ocas a zasune hemipenis do kloaky. Páření trvá jen pár minut. Někdy zůstanou na krku nebo ocase krvavé šrámy po souboji. V době páření vypouští samec z póru tekutinu a tím si značkuje své teritorium. Po úspěšném napáření samice snáší za 4–5 týdnů dvě vajíčka s kožovitým obalem, které zahrabe do připraveného kladiště. V období březosti musíme dodávat dostatek vitamínů a minerálních látek, hlavně vápník. Jako kladiště používám plastovou krabičku, do které jsem z boku udělal otvor a naplnil ji pískem, který pravidelně vlhčím. Krabička je z hora otevírací a proto se dobře vajíčka vyndávají a přendávají do inkubátoru. Před snášením samice asi týden nežere a je velmi neklidná, protože vyhledává vhodné místo pro snůšku. Když najde místo, vyhrabe jamku a do ní naklade vajíčka, která zahrabe. Dokud je úplně nezahrabe a nevzdálí se od místa, kde nechala svou snůšku, nesmíme jí tam nijak zasahovat. Po tom, co opustí místo snůšky, již můžeme vajíčka vyhrabat. Po vyndání je musíme umístit do inkubátoru ve stejné poloze jako je samice snesla, při přetočení se plod může utrhnout a uhynout.

Inkubace:
po nakladení vejce vyhrabeme a musíme je přemístit do inkubátoru. Zde je velmi důležité, jaký použijeme inkubační substrát. Já osobně, po různě vyzkoušených materiálech, používám s úspěchem vermikulit. Je to drcená slída, která drží dobře vlhkost a neplesniví. Příprava je jednoduchá, jen ho smícháme s vodou, důležitá je přesná dávka vody. Dávku odměřuji tak, že do sklenice dám vermikulit a zaliji ho vodou, když přestane vodu vsakovat, sklenici uzavřu děrovaným víčkem a přetočím ji dnem vzhůru, přebytečná voda odteče a ta zbylá tvoří přesnou vlhkost inkubačního substrátu. Používají se i jiné podklady, například papírové ubrousky, písek, agroperlit, lignocel atd. Výběr je opravdu důležitý, závisí na něm celá inkubace, protože v průběhu inkubace by se už nemělo s vejci hýbat.
Když máme vejce v substrátu v inkubátoru, musíme dbát v průběhu inkubace na několik faktorů. Každodenní kontrola vajec je nezbytná. Pokud vejce začnou plesnivět, musíme je ihned odstranit, aby nenakazila vejce zdravá. Důvodem plísně může být přílišná vlhkost, uhynutí plodu ve vejci nebo neoplozené vejce. Neoplozené vejce zplesniví hned do druhého dne. Vejce se může propadat, to je způsobenu malou vlhkostí nebo je zárodek na konci vývoje a bude se líhnout.
Důležité je vést si přesné záznamy o množení. Pokud máte tu možnost a pozorovali jste páření, zaznamenat si hned datum, poté zjistit, kdy samice přestala žrát, dále napsat datum snůšky a nakonec datum vylíhnutí. Jen tak dokážete mít přesné záznamy o reprodukčním chovu. Důležitá je také teplota. Je dokázáno, že na ní závisí délka inkubace i pohlaví mláďat. Při teplotě nad 31 °C je inkubační doba o několik dnů kratší a rodí se více samců. Při teplotách do 29 °C se rodí více samic. Teplota nesmí v průběhu inkubace výrazně kolísat, proto ji hlídáme termostatem.
Pokud uplyne doba nutná pro inkubaci, okolo 50–60 dnů, začnou se líhnout mláďata. Jak jsem se již zmínil, před líhnutím se vejce může propadat, to je normální jev. Je dobré mírně zvlhčit substrát. Mládě se dostává z vejce ven pomocí vaječného zubu, kterým prořízne obal vejce a vystrčí hlavičku. Následně se vysouká celé ven. Může to trvat i hodinu, ale já nezpozoroval líhnutí delší než 15 minut.

Vývoj zárodku ve vejci:
u plazů probíhá celý embryonální vývoj ve vejci. Zárodečné obaly zajišťují mechanickou ochranu zárodku i náhražku vodního prostředí, které je pro vývoj zárodku nezbytné. Vajíčka jsou bohatá na žloutek, který je zásobárnou živin pro zárodek (žloutkový vak). Kolem žloutku a zárodku se vytvoří několik obalů. Amnion tvoří kolem zárodku dutinu, ve které je amniová tekutina. Chorion se uzavře i kolem žloutku. Ve vejci je i vzduchový vak - zásobárna vzduchu pro zárodek. Nakonec vše chrání kožovitý vaječný obal.

Péče o mláďata:
mládě po vylíhnutí je celé žluté s černými pruhy, měří asi 8–9 cm a váží asi 2–3 gramy. Nad kloakou najdeme žloutkový váček, ten vyživoval plod v průběhu vývoje ve vejci. Váček se zatáhne do 5 dnů a zbude po něm malá jizva – „pupík“. Po 3–4 dnech se jedinci prvně svlékají. Mláďata odchováváme v menším teráriu asi 40×40×30 cm, kde můžeme držet až 6 jedinců stejné velikosti. Zařízení nádrže mláďat je jednoduché. Úkryty z kokosových ořechů nebo květináčů, jako podklad jsou nejlepší papírové utěrky. Dále je velmi důležitá miska s vodou, nesmí být hluboká, aby se v ní zvíře neutopilo. Vytápíme stejně jako dospělcům. Krmíme malými cvrčky, šváby, smýkaným hmyzem atd. Důležitý je dostatek vitamínů. Mláďata přijímají první potravu po 2–3 dnech. Musíme pozorovat, jestli se nakrmí všechna mláďata: Slabší jedince, kteří by se nedokázali prosadit u krmení, musíme odchovávat zvlášť. Mláďata rychle rostou, kresba se jim začne rozpadat do skvrn a nabírají na váze i velikosti.

Pokud zjistíte, že nedokážete nebo nestihnete zvládnout péči o svého ještěra, raději ho prodejte nebo darujte, než aby vám zemřel jen pro špatnou péči. Je spousta lidí, co se ho rádi ujmou a bude jim dělat velikou radost.
O nemocech jsem se nezmiňoval, protože léčení plazů je velmi nákladná záležitost a není to jednoduché. Každý se musí vždy rozhodnou, jestli podrobí své zvíře léčbě odborníků nebo se pokusí o léčení sám, případně nechá zvíře utratit. Nicméně odkazuji vše na knihu Nemoci obojživelníků a plazů (G. Köhler), která je velmi zajímavá.

Doufám, že vám přinesl tento článek trochu rad či inspirace a pomůže řešit některé problémy, které se vyskytují v chovu. Přeji vám hodně štěstí a úspěchů v chovu. Pokud máte nějaké poznámky či připomínky, obraťte se na e-mail: eublepharis@seznam.cz

Použitá a doporučená literatura:
Vergner Ivan (2001): Ještěři, biologie, chov, gekoni1
Kraus Richard, Kocián Miroslav (2000): Chameleóni a gekoni
Klátil Lubomír (1999): Obrazový atlas gekonů
Internet
A cenné rady kolegů teraristů, kterým tímto děkuji.
Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (2x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Jaroslav Forejt

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře