Euroasijské želvy rodu Testudo, nová taxonomie, pozorování v přírodě a chov v zajetí – 1. část


Protože v poslední době se značně rozrostl chov těchto zvířat v zajetí a informace o jejich chovu, taxonomii a zvláště pak přirozeném chování a pr...

Protože v poslední době se značně rozrostl chov těchto zvířat v zajetí a informace o jejich chovu, taxonomii a zvláště pak přirozeném chování a prostředí jsou velmi různé, někdy až zavádějící kvality, rozhodl jsem se napsat tento příspěvek. Zajisté toho bylo již mnoho napsáno, ale s přihlédnutím k nové vlně zájmu to snad nebude na škodu.
Většina euroasijských želv patřících do rodu Testudo, dříve uznávané jako samostatné druhy tj. T. hermanni, T. graeca, T. marginata, T. kleinmanni obývají obrovská území, kde logicky tvoří mnoho poddruhů (subspecií). Ty bych ale zmínil později. Bohužel v českém názvosloví byl, a zřejmě stále je tak trochu zmatek, a tak dovolte, abych se i zde pozastavil. T. hermanni Želva zelenavá, ale i řecká, následuje T. graeca – Želva žlutohnědá a konečně T. marginata – Želva vroubená či širokoštítá. Nová taxonomie je na světě.
Než začnu s novým rozdělením rodu, musím se zmínit o dříve uznávaném dělení druhů na poddruhy, dodnes většinou používané většinou chovatelů a amatérů: Testudo hermanni hermanni, robertmertensii, boettgeri tzn. od západu na východ svého rozšíření tak jak jsou jmenovány Iberský, Apeninský a Balkánský poloostrov. Testudo graeca graeca, ibera, terestris, floweri, zarudnyi, atd., také od západu na východ svého výskytu, nejsem si zcela jist, jestli jsem uvedl všechny dříve uznávané poddruhy, tím spíše že záleží na výběru té které taxonomické práce, revize rodu či druhu.
Testudo marginata a Testudo kleinmanni v dřívější době bez poddruhů. Dřívější dobou myslím léta před rokem 1990, kdy po otevření se světu se otevřeli i nové možnosti, zvláště herpetologům z bývalého východního bloku. Od této doby se také zhruba datují nové změny v systematice, a to nejen rodu Testudo. Tak např. z komplexu graeca byli vyčleněny a nově popsány tyto druhy: Testudo graeca LINNAEUS 1758 Doňana, Španělsko, Testudo ibera PALLAS 1814, Mzcheta, Gruzie, Testudo terrestris FORSSKAL 1775, Aleppo, Sýrie, Testudo zarudnyi NIKOLSKY 1896, východní Írán, Testudo buxtoni BOULENGER 1920, Manjil, severozápadní Íran, Testudo floweri BODENHEIMER 1935 Izrael, Testudo nikolskii CHKHIKVADZE a TUNIJEV 1986, poloostrov Abrau, Rusko, Testudo anamurensis WEISSINGER 1987 Anamur, Turecko, Testudo nebeulensis HIGFIELD 1990 Nebeul, Tunis, Testudo armeniaca CHKHIKVADZE a BAKRADZE 1991 východní Turecko, Arménie, Testudo perses PERÄLÄ 2002 Isfahan, Irán.
Z komplexu hermanni: Testudo hermanni GMELIN 1789, Itálie, Sardinie, jih Francie, Testudo boettgeri MOJSISOVICS 1889, Řecko, Peloponés, jižní Bulharsko, Testudo antakyensis PERÄLÄ 1996, Turecko, Sýrie, Testudo soussensis PIEH 2001, jižní Maroko, Testudo cyrenaica PIEH a PERÄLÄ 2002 Lýbie.
Z komplexu marginata: Testudo marginata SCHOEPFF 1792 Řecko, Peloponés, Testudo weissingeri BOUR 1995, Peloponés.
Z komplexu kleinmanni: Testudo kleinmanni LORTET 1883, východní Lýbie, Testudo werneri PERÄLÄ 2001, Ashalim, Izrael.
Z genu Agrionemys byla do rodu zřejmě také zařazena Testudo horsfieldi, a pak opětovně vyňata. Nemohu se o ní nezmínit, přestože ji mnoho teraristů řadí do rodu Testudo, není to tak a rod Agrionemys je stále platný s druhy Agrionemys horsfieldi GRAY 1844, Turkmenistán, Tadžikistán, Agrionemys baluchiorum ANNANDALE 1906, východní Íran, Agrionemys kazachstanika CHKHIKVADZE 1988, Kazachstán, Agrionemys rustamovi CHKHIKVADZE, AMIRANASHVILI a ATAEV 1990, Turkmenistán.
Vzhledem k tomu, že žádné lidské dílo není dokonalé, zůstali některé populace nezařazené. Jen namátkou severobalkánské formy z taxonu graeca, západolybijská forma z taxonu klein–manni a tak bych mohl pokračovat. Co mně osobně nejvíc vadí je Testudo ibera a graeca. Dle mého skromného soukromého názoru by logickým, moudrým a elegantním způsobem tento problém vyřešilo zařazení populace na balkáně a v západním Turecku jako Testudo graeca, španělské populace jako Testudo ibera, respektive přiřazení logického názvu při zachování znaků. Mělo by to železnou logiku a jistý řád. Vím o základních pravidlech taxonomie a mám také v úctě K. Linného, zakladatele systematiky, ale přesto. Nejsem však ani vědec, ani profesionální herpetolog, a tak tuto nelehkou a složitou problematiku nechám na odbornících.
Doufám, že jste přežili tuto monotonní část, a pokud ano, tak se společně pojďme podívat v jakých přirozených podmínkách žijí tyto krásné želvy. Budu postupně uvádět pouze ty druhy, které jsem mohl v přírodě pozorovat.

Testudo hermanni GMELIN, 1789
Tato želva obývá Apeninský poloostrov, Sardinii, Korsiku, Mallorku a malé izolované lokality ve Španělsku a jižní Francii. Měl jsem možnost pozorovat populace v Itálii, zejména v Toskánsku. Zde dorůstá menších rozměrů, od třinácti do osmnácti centimetrů a na první pohled se liší od své příbuzné T. boettgeri výrazně kontrastním černožlutým zbarvením karapaxu i plastronu, stejně tak jako žlutou kůží na nohách, krku a ostatních měkkých částech těla. Černé skvrny na ventrální straně plastronu tvoří téměř vždy dva jednolité celky na pravé i levé straně. Stavbou těla se nijak zvlášť neliší od příbuzného druhu, vyjma zmíněné velikosti.
Obývá zde především světlé dubové háje, ale i přilehlé stráně lesostepního až stepního charakteru, porosty machie, okraje vinic a polí zvláště tam, kde roste maliní a ostružiní. To je v období podzimu také jejich velmi oblíbenou a nejspíše i velmi potřebnou potravou, s dostatkem cukru a vitamínů, potřebných ke zdárnému překonání zimního období, takzvanou hybernaci, chcete-li zimního spánku. Na jaře pak spásají květy bylin, čerstvé výhonky, hojnou smetánku, trávu. Nepohrdnou ani zeleninou na zahrádkách místních obyvatel, kteří je za to nemají příliš v lásce. Viděl jsem želvy i na polích spásající jetel a vojtěšku, ale taky v lese okusující houby. Domnívám se, že v suchém letním období nepohrdnou „kravincem“ od hojně se zde pasoucího dobytka a snad i mršinou v pokročilém stadiu rozkladu. Na vlastní oči jsem to neviděl, ale některé „kravince“ zcela jasně vykazovaly stopy želví hostiny. Zřejmě to může kladně ovlivňovat složení střevní mikroflóry, zvláště pak v horkém letním období.
Z těchto poznatků také vycházíme při krmení v chovu. Předkládáním nepřirozené potravy můžeme způsobit chovancům potíže, případná onemocnění apod. Proto nemohu doporučit podávání housky máčené v mléce, krmení pouze senem, granulemi atd. Podobné experimenty, odporující zdravému rozumu, nelze schválit, zvláště pak nevíme-li, jak na želvy z dlouhodobého hlediska takto koncipovaná dieta působí. Želvy se dožívají vysokého věku 60–80 let, u některých druhů i vyššího například 100–120 roků.
Želvy aktivují brzy po východu slunce, když se nejdříve vyhřívají v raním slunci a pak spásají ještě orosenou vegetaci. Někdy jsou ještě celé od vlhké hlíny, zvláště ve vlhčích obdobích roku, jaro a podzim, což svědčí o možné schopnosti absorpce vody povrchem těla. V sušším a teplejším období roku o nutnosti ochlazení organismu. Velmi častým omylem teraristů, zvláště pak začátečníků, je strach, že želva nastydne, když v noci poklesne teplota v ubikaci. Opak je pravdou, noční poklesy teplot jsou nutností zdárného růstu krunýře. Při stále vysokých teplotách želvy rostou příliš rychle, dochází k deformacím krunýře a k celkově špatnému stavu chovance. Denní teploty se pohybují dle období od 15 do 35 °C. Želvy aktivují v chladnějším období roku pouze přes poledne, kdy se i velmi často sluní, v teplejší časti roku pak aktivují dopoledne od 8 do 11.00 a na večer dle teplot od 14 do 19.00, za veder až do soumraku, přičemž začínají aktivovat např. až od 18 hodin. Přes poledne zalezou hluboko do houští či podrostu a často neaktivují vůbec. Jsou-li velká vedra, vylézají pouze před bouřkou, či po dešti. Je zjevné, že jejich biorytmus je řízen tlakem vzduchu a teplotou. V chladných obdobích roku klesají noční teploty běžně na 3–7 °C, v odpoledních hodinách jsou okolo 17–21 °C a želvy velmi čile aktivují. Samozřejmě po té co se řádně vyhřály někde v závětří, nemají rády vítr (průvan). Tímto by jsme se měli řídit i v chovu v zajetí. Nevidím rád, když zde ve Fauně nebo v internetových diskusích radí lidé, kteří v přírodě želvu nikdy nepozorovali. Je docela dobře možné, že větší význam než UVB, zvláště u evropských druhů, mají vliv na růst právě teplotní rozdíly mezi dnem a nocí, ročním obdobím atd. Nezbytnou součástí zdravého vývoje zvířete je i zimní spánek. Pokud ho zvířatům nedopřejeme, zvíře neustále roste, za nevhodných tepelných a hydrologických podmínek chřadne. Jedinou výjimkou by snad mohl být první rok života želvy narozené v zajetí. V přírodě zimují i tato "mimina", je však pravdou, že ztráty budou i v přirozených podmínkách obrovské. Slabí jedinci se první zimy ani nedožijí díky predačním tlakům. To platí i o albínech, které snad až na ojedinělou výjimku v přírodě neuvidíte, to však se bude týkat spíše savců, než plazů či obojživelníků. Jedinci, kteří přežijí první zimu, musí být zdraví a silní. Bohužel jsem v době, kdy jsem pozoroval želvy v této oblasti nebyl vlastníkem kvalitního fotoaparátu, tak je tato část bez fotek. Pokusím se to vynahradit u dalších příslušníků rodu, kde doplním texty i fotkami.
 
(Pokračování příště.)
Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5


Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře