Euroasijské želvy rodu Testudo, nová taxonomie, pozorování v přírodě a chov v zajetí – 4. část


Testudo marginata SCHOEPFF, 1792 Tento druh je největším zástupcem rodu, dorůstajícím až 35 cm a váhy až 5,7 kg. Na rozdíl od předešlých druhů ty...

Testudo marginata SCHOEPFF, 1792
Tento druh je největším zástupcem rodu, dorůstajícím až 35 cm a váhy až 5,7 kg. Na rozdíl od předešlých druhů tyto parametry nejsou nijak vyjímečné, spíše jsou pravidlem. Zbarvení kolísá, opět dle výskytu od černo žluté až po zcela černé zbarvení, přitom platí, že čím výše položená lokalita, tím větší a tmavší zvířata. Mladá zvířata jsou zbarvena žlutohnědě, okrově s nádechem cihlově červené hlíny, na lokalitách běžně přítomné. Na pobřeží a v nížinách se mohou vyskytovat populace menšího vzrůstu a světlejšího zbarvení. V jedné oblasti rozšíření se vyskytuje tzv. zakrslá forma, ale o tom až později. V souvislosti s tím existují velmi zmatené interpretace existence nového druhu či poddruhu.


Samice T. marginata.


Samec T. marginata.


Samice, díky netypické lokalitě bez poškození.

Tento druh se vyskytuje pouze v Řecku, jižně od Olympu, resp. včetně severní části tohoto pohoří, na poloostrově Peloponésu a jihu Albánie. V době II. světové války byl německými vojáky zavlečen na Sardinii, potažmo (údajně) i do Itálie. V Itálii jsem je neviděl, tak to nemohu potvrdit, ale ani vyvrátit. Pro ukázku vzhledu fotky z různých lokalit:
Určení pohlaví by nemělo činit žádné potíže, pohlavní dimorfismus je velmi zřetelný. Samci jsou v tomto případě a za předpokladu stejného stáří větší, mají karapax tvarovaný ve stylu německé helmy z II.světové války. Zadní okraj v oblasti nadocasních štítků je ohrnutý, takže tvoří jakési vroubení, odtud i český název. U některých samců tvoří dva krajní štítky, vedle neděleného nadocasního štítku jakási křídla. Plastron je hluboce konkávní, proláklý, hroty podocasních štítků jdou od sebe, navíc má dvakrát až třikrát delší ocas.


Dospělí samci se neschovávají tak důkladně jako samice.

Hlava samce je mohutnější, se silným zobanovitým zakončením u horních čelistí. Samice jsou z pohledu shora kulatější, někdy i těžší, ale mají slabší končetiny, krk, menší hlavu, plochý plastron, krátký ocásek, chybí také tak výrazné „vroubení“ karapaxu ohrnutými nadocasními štítky. Na lokalitě se vyskytuje více samců než samic, také se zde vyskytují samci vzhledově podobní samicím, bez „vroubení“, subtilnějšího charakteru než dominantní samci.
Velmi často se pak stává, že právě tito samci vyhledávají samice v porostu machie a jsou při páření úspěšnější, než dominantní samci, kteří jsou v době páření naprosto zaneprázdněni obhajobou svých teritorií. Zvláště na podzim jsou samice v době páření k nenalezení, jako by se páření chtěly vyhnout.


Samice


Samec.

Páření probíhá také z jara, od dubna až do začátku května, v závislosti na meteorologických vlivech. Je velmi bouřlivé, samice jsou často poraněny na předních končetinách, samci jsou schopni vykousnout i šupiny, které je dobře chrání proti predátorům. Jinak páření probíhá obdobně jako u předešlých druhů, snůšky a inkubace vajec jsou také velmi podobné. Počet a velikost vajec může být větší než u již zmiňovaných druhů. Málokdy přesahuje počet osm kusů na snůšku.Ve vyšších polohách muže být inkubace vajec kratší, asi 50–60 dní. Vylíhlé želvičky jsou 3–3,5 cm velké a po oschnutí plně schopné samostatného života. V době líhnutí jsou vystaveny obrovským predačním tlakům, jak od svých přirozených nepřátel z řad lasicovitých a psovitých šelem, tak od všudy přítomných toulavých psů. Bohužel jejich úhlavním nepřítelem je člověk, se svojí neustále se zvyšující spotřebou a potřebou. Přirozené lokality mizí pod nánosy kamení a asfaltu nově budovaných silnic a dálnic, aby po nich mohla jezdit auta přepravující stále větší množství olivového oleje, ovoce, zeleniny a turistů, kteří zabírají další přirozená stanoviště. Rozšiřování sadů, olivových hájů a vinic, nebere na rozdíl od želv konce.
Takto poškozená želva je pak ve srovnání s některými, které jsem viděl při stavbě silnic, při zakládání nových sadů a vinic nebo lomů na kámen a štěrk šťastným zvířetem – protože přežila.
Ještě pár fotek zmiňovaného pohlavního dimorfismu a původních lokalit.


Kladení vajec.


Ale umírají i stářím.


Je-li delší dobu sucho a horko, pak za deště želvy vylézají a pijí.

Tato želva obývá často velmi nepřístupná místa, koryta hluboce zařízlá do terénu, kde využívá oba břehy k termoregulaci během dne. Kromě jara a pozdního podzimu aktivují dopoledne a po „siestě“ v pozdním odpoledni. Je to tzv. difazová aktivita, která je typická pro většinu druhů. Mění se na jaře a na podzim, kdy samozřejmě aktivují pouze v nejteplejší časti dne nebo také vůbec, nejsou-li vhodné podmínky. Dříve vždy aktivují samci, kteří se neschovávají tak důkladně, nemaje v dospělosti přirozených nepřátel. Samice jsou pokračovatelkami existence druhu a jsou daleko opatrnější, jak při odpočinku, tak při pohybu po lokalitě. Mláďata pak využívají spíše nejteplejší část dne, kdy většina predátorů odpočívá ve stínu. Je pravděpodobné, že jejich světlé, někdy až načervenalé zbarvení jim zůstává do určité velikosti právě kvůli predátorům, jakmile přesáhnou kritickou velikost, začnou tmavnout. Mláďata se pohybují na lokalitě kratší dobu, v méně neprostupném terénu a musí si zajistit termoregulaci, neviditelnost (mimikry) i energii pro rychlý a zdárný růst. Také populace žijící na pobřeží a v nížinách si uchovávají světlejší a kontrastnější zbarvení mnohem déle nebo i stále. Důvodem je jak termoregulace, tak i vliv jiné skladby flóry, větší sucho a tím pádem stále žlutá barva podrostu, kontrastující se stíny, který vrhá stále žhnoucí slunce.
Na další fotografii je typická lokalita – přirozená, více méně nedotknutá příroda. Rozvoj pastevectví koz a ovcí se také velice rozmáhá, ale zatím bez většího negativního vlivu na četnost populace zde žijících T.marginata. Společně s želvami tu žijí zmije Vipera ammodytes meridionalis, Malpolon monspesullanus, Telescopus fallax, Hierophis gemonensis, Algyroides nigropunctatus, Podarcis graeca, Podarcis peloponesiaca, Lacerta viridis, Bufo viridis, Ophio-saurus apodus a Zamenis (Elaphe) situla. Vpravo samice na této členité lokalitě, zdravá, měří 30 cm a váží bezmála 5 kg. Samci zde dorůstají až 35 cm.


Typická lokalita.


Samice T. marginata.



Na několika lokalitách jižního Peloponésu se vyskytuje zakrslá forma tohoto druhu želv. S tím je spojováno určení nejdříve nového poddruhu Testudo marginata weissingeri, později nového samostatného druhu Testudo weissingeri. To se stalo svého času velmi diskutovaným taxonomickým problémem. Dodnes není všemi odborníky (ani laiky) tento druh uznáván a přijímán.Vysvětlení je velmi prosté. Utajování lokalit, zcela logické díky jejich velikosti, a také nejednoznačnost dostupných informací, způsobená mimo jiné samotnou členitostí lokality a četností zvířat na ní, sběr validních důkazů a materiálů ztěžuje. Chybí informace o velikosti, odlišnosti ve zbarvení atd. Navíc podle mých osobních pozorování se na předpokládané lokalitě nebo v její těsné blízkosti vyskytuje „opravdu“ zakrslá forma, dosahující maximální velikosti 22 cm. Tento objev celou situaci, alespoň z mého pohledu, komplikuje, a proto se domnívám, že došlo k jistému zmatení celé záležitosti. Rád bych tomuto věnoval samostatný příspěvek. Na ukázku fotografie mladého samce Testudo marginata, asi sedmiletého, společně s dospělým samcem této „zakrslé formy“.
Mnou pozorovaní jedinci na těchto lokalitách, včetně krunýře uhynulého samce, se štítky naprosto hladkými, které jsou znamením vysokého věku, nepřesáhli 22 cm. Samec na obrázku měří 16,5 cm, je zcela dospělý, asi 20 let starý. Domnívám se, že se jedná o zakrslou formu druhu Testudo weissingeri.

(Pokračování příště.)

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (3x):

1
2
3
4
5


Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře