Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.

Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod).

 
iFauna.cz » Články » Terarijní zvířata »

Jedovatí hadi Balkánského poloostrova


Léto – čas dovolených, prázdnin, odpočinku a hlavně cestování. S jarním, letním až časně podzimním obdobím přichází pro našince doba cestování za teplým mořem, žhavým sluncem a divokou přírodou. Někdo samozřejmě cestuje v průběhu celého roku, ale většina lidí si dopřává cestování, turistiku a odpočinek právě v tomto období. Například minulý rok odjelo k Jaderskému pobřeží Chorvatska údajně na 1,5 miliónu obyvatel České republiky. A proč hovořím zrovna o Chorvatském pobřeží? Protože tento článek chce alespoň částečně odstranit dogmata, honící se hlavou běžnému středoevropanovi, který jede na dovolenou, nejčastěji právě k těm několika mořím Balkánského poloostrova, či do jeho překrásných hor a rozhodně by se zde nechtěl dostat do křížku s jedovatým hadem.
Často jsme s kolegou Petrem Balejem osobně, telefonicky, e–mailem či prostřednictvím webu Balcanica.cz dotazováni, jak je to s jedovatými hady na tomto jihoevropském poloostrově. Jaká je pravděpodobnost, že se s těmito tvory člověk dostane do kontaktu při běžné letní dovolené ať už na pláži nebo horách někde v Chorvatsku, Černé Hoře, Řecku, Bulharsku či Rumunsku. Ty zvídavější pak zajímá, jak rozeznat nebezpečné druhy od nejedovatých, která místa nenavštěvovat nebo jak se naopak uštknutí úplně vyvarovat.
Pojďme si tedy v tomto čtenářském příspěvku představit těch několik, přesněji sedm, zástupců podřádu Serpentes (hadi), jež nás mohou svou přítomností a nezastupitelnou úlohou v přírodě v těch lepších případech překvapit, potěšit, v těch horších způsobit újmu na zdraví, v nejhorších dokonce usmrtit. Jak si ale sami v níže popsaném textu přečtete, situace není tak nebezpečná a kritická, jak se na první pohled může zdát.
Za nejnebezpečnější evropské jedovaté hady jsou obecně a právem považováni zástupci čeledi Viperidae (zmijovití). Tedy zmije. Tuto čeleď dnes ve světě zastupuje celkově na 228 druhů, z nichž se na Balkánském poloostrově vyskytuje pět, resp. šest zástupců ve třech rodech – Vipera, Montivipera a Macrovipera, které si tak nyní postupně popíšeme.

Vipera ammodytes (Linnaeus 1758) – zmije růžkatá

Asi nejznámější evropský jedovatý had zavánějící exotikou. Právě se zmijí růžkatou se na Balkánském poloostrově můžete setkat nejčastěji. Jedná se o poměrně krátkého (v dospělosti 50–70 cm), pomalého a robustního hada s klikatým pruhem na zádech a trojúhelníkovou hlavou, kterého lze bezpečně určit podle charakteristického asi 2 až 5 mm dlouhého růžku na špičce čenichu, který nemá žádný jiný druh hada na Balkáně. Hlava je silně odlišena od krku, robustní a s očima, jež mají jako většina zmijí svislou zřítelnici. Vzhledově je tento druh poměrně variabilní. Na území Balkánu se vyskytují celkem tři poddruhy této zmije, jež se liší zejména po stránce morfologické. Druh vytváří také několik odlišných ekologických forem a proto je její taxonomická otázka stále probírána.
Tento druh je nejrozšířenějším jedovatým hadem Balkánu a hypsometricky se vyskytuje běžně od pobřeží až do nadmořské výšky do 2000 m. Obývá také většinu ostrovů (jako např. chorvatský Vir, Cres, řecký Korfu a soustavu ostrovů nazývaných Kyklady). Zajímavostí je, že právě ostrovní formy dosahují menších tělesných rozměrů než zvířata z pevniny.
Na své přirozené stanoviště není příliš náročná. Většinou ji lze nalézt ukrytou pod kameny, kusy kůr apod. Nejčastěji ji však můžeme spatřit, jak se volně vyhřívá na kamenech, padlých kmenech apod. Vyskytuje se jak v řídkých lesích, tak v kamenitých, dosti exponovaných oblastech s minimem vegetace. Jedná se o velice plachý druh, který před člověkem většinou rychle prchá. I přesto, že se může vyskytovat, a často vyskytuje, v blízkosti lidských obydlí, nejčastěji ji potkáme v opravdové divočině. Při koupání v moři vás tedy v písku, jak se většina lidí mylně domnívá, rozhodně nepřekvapí. A to dokonce i přesto, že to má ve svém druhovém jméně. Slovo „ammodytes“ totiž ve starořečtině znamená něco jako „písečný potápěč“.
Zmije růžkatá je, pokud nezapočítáme na Balkáně okrajově se vyskytující zmiji tureckou (Montivipera xanthina) a ostrovní zmiji milóskou (Macrovipera schweizeri), nejnebezpečnější zmijí Evropy. Její relativně vysoká potentní toxická výbava v množství průměrně až 20 mg sušiny jedu, v kombinaci s relativně běžným výskytem, z ní dělá mezi obyvateli Balkánu dosti obávaného tvora. I přesto, že je toxin dosti účinný, jsou úmrtí po uštknutí tímto druhem velice vzácná.

Vipera berus (Linnaeus 1758) zmije obecná

Jedná se o druh zmije vyskytující se i na území České republiky. Jedná se o malého zavalitého hada, většinou s klikatým pruhem na dorsální části těla, svislou zorničkou a s celkovou délkou těla nepřesahující 80 cm. Nejčastěji tedy mezi 50 až 70 cm.
Zbarvení je u této zmije rovněž dosti variabilní. Základní tóny jsou hnědé, s méně či více převažující charakteristickou černou hřbetní kresbou. Ta může být rozpadlá nebo úplně chybět. Podle tohoto znaku vytváří zmije obecná dvě formy: černou (morpha preaster) a velmi vzácnou červenavou až rezavou (morpha chersea), které právě onen klikatý pruh postrádají. Často tak dochází k záměně s nejedovatými hady. Jako většina evropských hadů je aktivní zejména ve dne, nejčastěji pak brzy ráno, kdy se sluní.
Na území Balkánského poloostrova se jedná o striktně horský druh vyskytující se v horách až do výšky 1000 až 1500 metrů. S výjimkou Rumunska, severní části Bulharska a Slovinska, kde se nachází nominotypická subspecie druhu, se na Balkáně vyskytuje poddruh Vipera berus bosniesnis. Tento poddruh se od nominotypického odlišuje několika znaky a rozdíly jsou i ve složení samotného jedu, jež může být, díky některým jeho složkám, člověku nebezpečnější.
Celkově je složení jedu zmije Vipera berus z toxinologického a klinického hlediska poměrně nepříznivé. Smrtelná dávka pro člověka se pohybuje kolem 15 až 20 mg, naštěstí množství celkové sušiny nepřesahuje 15 mg a při uštknutí dokáže zmije vypustit něco okolo tří miligramů. Dojde-li k uštknutí, je však potřeba vždy vyhledat lékařskou pomoc.

Vipera ursinii (Bonaparte 1835) – zmije Ursiniho

Je to drobná a velmi vzácná zmije, dorůstající maximální délky 40 až 50 centimetrů, s velkou hlavou, svislou zorničkou a poněkud zaobleným tmavým klikatým pruhem na zádech. Základní zbarvení je většinou světlešedé, nažloutlé, pískové, hnědé se slabými olivově zelenými tečkami nebo světle kaštanové, přičemž se charakteristika velice liší mezipoddruhově a mezipopulačně.
Tzv. „horské poddruhy“ se vyskytují jen v některých pohořích Balkánu ve výšce nad 1500 metrů (např. chorvatský Velebit či řecký Pindos). Biotopem jsou zde subalpínské louky a pastviny, kde dochází ke značným klimatickým oscilacím mezi dnem a nocí. Mezi tyto poddruhy patří na Balkáně Vipera ursinii macrops a Vipera ursinii graeca. Zejména V. u. macrops je považována za velice vznětlivou a agresivní zmiji.
Nížinné poddruhy Vipera ursinii rakosiensis a Vipera ursinii moldovica najdeme z hlediska Balkánu v okolí delty Dunaje, na SV a v případě V. u. rakosiensis na SZ Rumunska. V Bulharsku je dnes tento poddruh nejspíše vyhuben. Zde se nachází především na pastvinách a lukách.
Druh obývá však tak specifické, ohraničené či odlehlé biotopy, že setkat se s ním ve volné přírodě je někdy vyložený zázrak. Ačkoliv je její jed z hlediska toxinologického dosti účinný, díky její malé velikosti a tedy i malému množství jedu, který dokáže vyprodukovat, však nepředstavuje pro zdravého dospělého člověka bezpečnostní riziko. Je však dobré, pokud již budete mít tak neuvěřitelné „štěstí“ a tento had vás uštkne, vyhledat ošetření lékaře.
Velice příbuzným druhem zmije, který se na Balkáně vyskytuje také, je až devadesát centimetrů dlouhá zmije stepní Vipera renardi, jež byla v minulosti považována za poddruh zmije Vipera ursinii. Charakteristika a složení jejího jedu je podobné jako u její menší příbuzné, proto byla zahrnuta do jednoho celku.

Macrovipera schweizeri (Werner 1935) – zmije milóská

Zmije patřící mezi trpaslíky rodu Macrovipera. V přírodě dorůstá nejčastěji do délky jen 60 až 75 centimetrů, výjimečně až 80 centimetrů. Jedná se o zavalitou zmiji s hlavou zřetelně odlišenou od krku.
Zbarvením je dosti variabilní. Většinou je však jednobarevně šedá, modrošedá, hnědá, pískově žlutá, narůžovělá nebo dokonce červenohnědá. Jedná se rovněž o velice vzácnou a ohroženou zmiji. Její dnešní populace se počítá na nějakých 2500 jedinců.
Dnes ji můžeme nalézt jen na čtyřech západních ostrovech řeckých Kyklad. Na Kimolosu, Milosu, Polinosu a Sifnosu. Tady se vyskytuje na divokých, kamenitých loukách, poblíž zdí, na haldách suti s řídkou vegetací apod. Tito hadi preferují noční způsob života. Ovšem časně ráno a pozdě odpoledne je můžeme zastihnout, jak se vyhřívají na svých oblíbených stanovištích.
Tuto zmiji bychom však mohli bez okolků definovat jako vůbec nejjedovatějšího evropského hada. Její uštknutí je velmi nebezpečné díky množství jedu, které je schopna vypustit při uštknutí, ale také díky jeho vlastní toxické potenci. Úmrtnost po uštknutí je podle některých zdrojů až 30 %! Uvědomme si však, že tato zmije je velice vzácná a žije na ostrovech, jež jsou samy dosti izolovány, velmi skrytě.

Montivipera xanthina (Gray 1849) – zmije turecká

Je to velká a mohutná zmije. Jsou známi i jedinci dlouzí až 1,3 metru. Běžně však dorůstá do velikosti pouhého metru. Samci bývají větší a štíhlejší než samice. Ty bývají v přírodě dlouhé okolo 80 cm, samci okolo 90 cm. Rovněž vybarvení a kresba je u samců výraznější jako u samic. Hlava je trojúhelníkovitá a zřetelně odlišena od krku. Špička čenichu je kulatá. Na horní straně hlavy se nacházejí dvě skvrny, podobné dešťovým kapkám, pod okem leží tmavá skvrna, která sahá až k tlamě. Typický je spánkový pruh táhnoucí se od oka ke koutku tlamy. Na bocích těla jsou dvě rovnoběžné řady skvrn, které někdy splývají do jedné velké skvrny nebo pruhů.
Základní zbarvení obou pohlaví je světle šedé, béžové, béžově žluté nebo světle hnědé. Hřbetní kresbu tvoří široký, oblý klikatý pruh, který může být přerušovaný.
Tito hadi obývají suché, kamenité a křovinaté biotopy. Na Balkáně se vyskytují od řeckého města Makri po hranici Evropy u Istanbulu. V těchto místech se jedná o celkem běžné hady.
Jelikož jde o velice vznětlivý druh, je nutná opatrnost. Tyto zmije se rády vyhřívají a až do poslední chvíle čekají, že nebezpečí v podobě přicházejícího člověka pomine. Takto dochází k nejčastějším a zbytečným uštknutím.
Toxicky se jedná o dosti významný druh., jehož uštknutí může končit amputací postižené končetiny či až fatálně.

V Evropě se však z hadů disponujících toxickou výbavou nevyskytují jen zmije. Kromě jediného zástupce Crotalidae (chřestýšovitých) – ploskolebce stepního Gloydius halys – se v Evropě vyskytují také zástupci jedovatých užovkovitých hadů. A to je samozřejmě případ i Balkánu. Fylogenetické vztahy těchto druhů však jsou dosti složité, takže například v případě známého druhu Malpolon insignitus se vlastně ani o užovkovitého hada v pravém slova smyslu nejedná. Toto však není předmětem tohoto článku. Z těchto hadů se na Balkáně můžeme setkat se dvěma druhy a proto si je v krátkosti rovněž představíme.

Malpolon insignitus (Hermann 1804) šírohlavec východní

Rychlý a hbitý druh hada, aktivní pouze za dne. Má kulatou zorničku a jakési „obočí“ (supraoculární štítky) táhnoucí se od čenichu až za oko, které dodávají této balkánské „kobře“ zlý výraz. V dospělosti druh dorůstá délky od 70 centimetrů až po délku přesahující dva metry.
Zbarvením je většinou jednobarevný v nejrůznějších odstínech od olivově zelené, tmavě hnědé až šedé. Může se objevovat světlé síťování nebo světlé tečky po těle. Břišní strana je jednolitě krémové až nažloutlé barvy bez vzoru.
Šírohlavec se vyskytuje především v pobřežních oblastech, do vnitrozemí zasahuje pouze do nížinatých oblastí podél větších řek a přilehlých podhůří.
Méně dokonale vyvinutý, tzv. opistoglyfní chrup, má umístěn až v zadní části tlamy. Mimochodem, naopak výše zmiňované zmije disponují nejdokonalejším, tzv. solenoglyfním typem chrupu. Jeho jed je účinný především na drobné obratlovce. U člověka vyvolá maximálně krátkodobou nevolnost a zarudnutí pokousaného místa.

Telescopus fallax (Fleischmann 1831) skvrnovka kočičí

Štíhlý had dosahující délky do 80 centimetrů, s vejčitou hlavou a výraznýma vystupujícíma očima se svislou zorničkou. Tělo je šedě zabarvené, s množstvím většinou obdélníkovitých černých skvrn na hřbetě a s menšími tmavými skvrnami po bocích. Břišní strana je špinavě šedá.
Jedná se o poměrně vzácného hada, vyskytujícího se především v pobřežních kamenitých oblastech Jadranu, Egejského Jónského moře. Aktivní je především za soumraku a v noci. Má zadní jedové zuby, ale účinky jedu na člověka jsou prakticky nulové. Pravdou je, že kousnutí tímto hadem, stejně jako samotné nálezy tohoto hada, jsou velice vzácná.

Po tomto stručném přehledu balkánských hadů, produkujících více či méně účinný toxin, je důležité si připomenout pár základních informací o etologii hadů obecně. Především všichni hadi (i ti jedovatí) mají z člověka přirozený respekt a strach. Už z tohoto důvodu se snaží všemi možnými způsoby jakémukoliv kontaktu s lidmi předcházet. Tito živočichové nestojí o kontakt s člověkem, stejně jako běžný člověk nestojí o kontakt s nimi. Had tak většinou mizí ještě před tím, než si jich vůbec stačíme všimnout. To samé platí i o jejich způsobu života. Ten vedou velmi skrytě, hlavně díky velmi propracovaným adaptacím, které si v průběhu své evoluce vytvořili.
Dojde-li ke kontaktu s člověkem, opět se snaží co nejrychleji uniknout. Až v případě, že se cítí přímo ohroženi na životě, tzn. je jim např. jakýmkoliv způsobem bráněno v úniku apod., začínají se bránit. Nejčastější obranou hadů je syčení, předstírání mrtvého (thanatóza), výpady proti útočníkovi a až v poslední řadě, dojde-li k přímému fyzickému kontaktu, se hadi brání kousáním. Dojde-li však nakonec k uštknutí, je to téměř vždy vinou daného rušitele, který hada překvapil a ohrozil natolik, že mu nezbylo nic jiného, než se bránit těmito dostupnými, a z pohledu evoluce, dokonalými prostředky, tedy jedy. Důležité je mít tedy stále na paměti, že žádný had nikdy sám od sebe na člověka neútočí!
Na tomto místě je vhodné zmínit i fakt, že většina hadů patří mezi ohrožené živočichy, a tudíž jsou poměrně vzácní. Na území Balkánského poloostrova se vyskytuje celkem 23 druhů hadů. Šance, že budete patřit k té malé hrstce turistů, kterým se poštěstí nějakého hada spatřit, a když tak jen mizející ocásek někde v houští vzdáleném několik metrů, je minimální. Ještě méně pravděpodobné pak je, že to bude jeden z těch jedovatých druhů hadů. Navíc jeden z druhů (Telescopus fallax) je toxicky bezvýznamný a svým typem chrupu prakticky nedokáže vpustit do těla člověka jed, tím pádem ani způsobit otravu postiženého. Další druhy pak mají buď velice omezený areál výskytu (Vipera berus, Vipera ursinii), nebo jsou na daných lokalitách tak vzácní (Macrovipera schweizeri, Malpolon insignitus), že i profesionální herpetolog (člověk zabývající se odborně plazy a obojživelníky) by mluvil o štěstí či náhodě, kdyby se mu po týdnu hledání podařilo nějakého najít. Pokud už tedy na nějakého jedovatého hada Balkánu narazíte, bude se nejspíše jednat právě o výše zmiňovanou zmiji růžkatou (Vipera ammodytes), která se vyskytuje na většině území tohoto poloostrova a je velmi přizpůsobivá, co se týče prostředí, ve kterém se nachází.
Pro zajímavost je dobré také znát některé místní názvy těchto druhů a proto si i toto, v rámci území na kterém se vyskytují, v krátkosti popíšeme.
Chorvatsko a Černá Hora – na jadranských ostrovech a při pobřeží se lze setkat pouze se zmijí růžkatou (srbochorvatsky nazývanou „poskok“), šírohlavcem východním (srbochorvatsky „zmajur“) a skvrnovkou kočičí („ljuta crnokrpica“). Až ve vyšších polohách místních hor jako je Velebit, Durmitor či Lovćen, lze najít zmiji obecnou (místně „ridjovka“) a zmiji Ursiniho („planinska ridijovka“).
V Bulharsku a Rumunsku se na pobřeží obou států vyskytují zmije růžkaté (bulharsky „pepeljanka“, rumunsky „viper cu corn“). V oblasti jižně od Burgasu se lze pak navíc setkat s druhem Malpolon insignitus, který je bulharsky nazýván „vdibnatočeleň“ nebo „málkočelustnyj smok“. V pohořích Stara Planina, Vitoša, Rila, Pirin, Rodopy a v celých Karpatech je možné se střetnout od výšky asi 1500 m i se zmijí obecnou, poddruhem bosniensis, jež je bulharsky nazývána „usojnica“ a rumunsky „vipera“ nebo „naparca“.
I v herpetologicky relativně „neznámé“ Albánii nesou jedovatí hadi svá specifická místní pojmenování. V převážně nižinaté oblasti Západní prolákliny je běžně rozšířený šírohlavec Malpolon insignitus, jež je v albánštině nazýván „biroja“. Vzácná a kolem pobřeží rozšířená skvrnovka kočičí (Telescopus fallax) nese název „gjarpi me lara“. Tři druhy zde se vyskytujících zmijí jsou v Albánii obecně nazývaný „nepërka“ a pro zajímavost poddruh zmije obecné Vipera berus bosniensis nese název „nepërka e malit me vija tenderprera.“
Řecko má nejvíce druhů jedovatých hadů. Opět prakticky na území celého státu, vyjma nejvyšších hor, se vyskytuje zmije růžkatá (řecky „ochiá“) a dále také Malpolon insignitus nazývaný „koilopeltés“, sayrófido“, „sapités“. Skvrnovka kočičí („gatófido“, „agiófido“) tady místně zasahuje i více do vnitrozemí. Zmiji obecnou (řecky „astrítés“) najdeme pouze v nejsevernější části země v hraničních horách s Bulharskem. Zmije Ursiniho se vyskytuje velice vzácně v nejvyšších nadmořských výškách pohoří Pindos. Vzácná je také zmije turecká („boynóchentra“), která se vyskytuje jen v severovýchodním cípu země. Zmije milóská , Macrovipera schweizeri („ochiá tés méloy“) se vyskytuje na jíž výše zmiňovaných ostrovech v Egejském moři.

I když uštknutí turisty jedovatým hadem v zemích Balkánského poloostrova jsou velice vzácná, je vhodné se zmínit i o tomto faktu. Klinické projevy po uštknutí zmijemi rodu Vipera a jejich závažnost jsou závislé na mnoha faktorech. Důležitou roli hraje druh zmije, velikost, stáří, množství vstříknutého jedu, lokalizace, hloubka uštknutí apod. Z hlediska člověka pak celkový zdravotní stav postiženého, stáří, hmotnost, citlivosti na cizí složky, které jed obsahuje, a na době, jež uplynula od uštknutí po poskytnutí pomoci. Pokud je uštknuto malé dítě, stará nebo nemocná osoba, je situace vždy kritičtější, než při pokousání zdravého člověka. Většinou však průběh otravy není až tak dramatický. Nevyskytne-li se alergická reakce na živočišné toxiny, anafylaktický šok či jiné komplikace, tak pobyt v nemocnici nezabere více než dva až tři dny, po nichž se pacient prakticky bez následků vrací do běžného života.
(Poznámka redakce: článek pana Jablonského na podobné téma vyšel také v časopisu Outdoor 4, ročník X. Vzhledem k aktuálnosti tématu jsme se rozhodli otisknout příspěvek i ve Fauně).

text a foto: Daniel Jablonski


• Kamenné zídky a typická machie jsou biotopem pro druhy Malpolon insignitus, Telescopus fallax a Vipera ammodytes.


• Jihovýchodní Albánie a lokalita Vipera ammodytes meridionalis.


• Subalpinské pásmo Balkánských hor obývají zmije Vipera ursinii spp. a Vipera berus bosniensis.


• Velebit – místo výskytu Vipera ursinii macrops a Vipera ammodytes ammodytes.


• Vipera ammodytes ammodytes z Velebitu.


• Juvenilní exemplář Vipera ammodytes meridonalis z Albánie.


• Bulharská Vipera ammodytes montandoni.


• Bosenský poddruh zmije obecné – Vipera berus bosniensis.


• Vipera ursinii.


• Montivipera xanthina.


• Macrovipera schweizeri. Foto: Pavel Borůvka.


Diskuze k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé.
K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře.
Komerční sdělení
raj-akvaristiky.cz
Internetová prodejna akvaristiky, teraristiky a chovatelských potřeb.
repashy/pangea
repashy krmivo pre vaše plazy chovateľské potreby pre plazy