Cinque Terre – perla Ligurie část 1.

Cinque Terre je vyjímečná oblast u Ligurského moře. Svůj název, do češtiny překládán jako „Pětizemí“, získala proto, že jí tvoří pět vesnic. Těchto pět středověkých vesnic se rozprostírá mezi provinčním městem La Spezia a městem Levanto na členitém pobřeží Riviéry di Levante. Jejich názvy jsou Riomaggiore, Manarola, Corniglia, Vernazza a Monterosso al Mare. Vyjímečnost celé oblasti dokládá fakt, že je vyhlášena za národní park a její pobřežní vody jsou i chráněnou mořskou oblastí, mimo to je také od roku 1997 zapsána do seznamu světového kulturního dědictví Unesco.

Dříve skoro nedostupná

Špatná dostupnost, díky níž byla celá oblast na dlouhou dobu izolována, uchovala tyto vesnice ve starobylé podobě dodnes. Vlakové spojení do La Spezia bylo například dokončeno až na konci 19. století a do Cinque Terre ještě později. Vesnice tak byly dříve přístupné hlavně z moře, výjimku tvoří Corniglia, která ční na strmém pahorku, a tak žádný přístup k moři ani nemá. Další spojnicí nejen mezi vesnicemi, ale i okolním světem představovaly stezky, které jsou dnes turisticky vyhledávané pro panoramatické výhledy na moře a zdejší členité pobřeží, terasovité vinice a samozřejmě na samotné vesnice choulící se na skalách.
Celá oblast je teď díky rozmáhajícímu se turismu dobře dostupná vlakem a lodí. Avšak automobilová doprava je zde značně omezována z pochopitelných důvodů. Jsou zde zákazy vjezdu do jednotlivých vesnic nebo jsou podmíněny ubytováním, dále je zde vysoké parkovné, proto se sem raději vydejte bez auta. V Cinque Terre jinak zajišťují dopravu ekobusy. Ubytováni a stravování v Cinque Terre je na naše poměry drahé. Jsou zde ale i levnější hostely, v nich je lépe si ubytování předem zamluvit. Návštěvníky této turistické destinace jsou hlavně Američané, Britové, Francouzi a samotní Italové. Na krajany jsme narazili za celou dobu týdenního pobytu jen jednou. V samotném Cinque Terre je potřeba si zakoupit tzv. „Cinque Terre Card“, která vám umožní přístup do jednotlivých vesnic a používat některé ze stezek. Její cena se odvíjí od doby platnosti.

Rozdělení na vesnice

Riomaggiore dostalo své jméno podle říčky Rivus Maior a rozprostírá se po skalách na jejích dvou březích. Domy jsou zde namačkány těsně jeden vedle druhého a mezi nimi se klikatí úzké uličky tzv. carruggi. Tento architektonický rys je typický pro celou oblast Cinque Terre. Každá z vesnic má i svůj poutní kostel.
Slavná stezka Via dell Amore („Cesta lásky“), vytesaná do skal nad mořem, spojuje Riomaggiore s vesnicí Manarola. Obě tyto vesnice pocházejí asi z 12. století. V Manarole je k vidění krásný gotický kostel Chiesa di San Lorenzo.

Corniglia pochází už z dob starého Říma. V Pompejích byla nalezena amfóra s jejím názvem. Tato vesnice je nepřístupná z moře a v jejím okolí se nacházejí nejrozsáhlejší vinice.

Vernazza je jediná vesnice s přírodním přístavem. Díky své dominantě – věži Palazzo Porticato, je to asi nejfotografovanější místo v Cinque Terre.

Monterosso al Mare je největší a nejnavštěvovanější vesnicí. Datuje se už od roku 634. V současné době má dvě části, starou se středověkým centrem a novou postavenou v zátoce Fegina. Jsou zde také nevelké písčité pláže.

Ligurské pobřeží je chráněno od severu a severovýchodu horami – Apeninami, proto je zde podnebí teplé a díky Ligurskému moři jsou zde i malé amplitudy teplot (středomořský typ podnebí). Dešťových srážek je málo (500 až 800 mm) a nejvíce jich spadne na podzim.

Fauna a flóra

V Cinque Terre je mnoho rozmanitých biotopů. Většinu z nich člověk trvale ovlivňuje svojí činností nebo byl hlavním faktorem určujícím jejich vývoj (sukcesi). Jde zejména o zemědělskou půdu, zde prezentovanou terasovitými políčky v příkrých svazích, samozřejmě lidská sídla a jejich bezprostřední okolí, ale také macchie, jež vznikají ve Středozemí po vykácení původních lesů. Nejpůvodnějším biotopem jsou lesy rozprostírající se na svazích a vrcholcích hor, a pak také příkře se svažující členité skalnaté pobřeží Ligurského moře. To jsem asi v krátkosti vyjmenoval hlavní typy prostředí. Budu se dále snažit vylíčit rozmanitost druhů živočichů (zejména mnou preferované herpetofauny) a rostlin, s nimiž jsem se během svého krátkého pobytu setkal.

Zemědělská půda

Zemědělská produkce z této oblasti pochází vesměs z ekologického zemědělství (certifikát D.O.C.). Nejvýznamnějšími odvětvími jsou vinařství (víno Cinque Terre D.O.C. a stolní víno Schiacchetra) a produkce panenského olivového oleje.
Ve svazích nad vesnicemi se rozprostírají terasovité vinice, políčka a olivové sady. Jejich původ sahá do dávné minulosti a jejich náročná výstavba byla jedinou možností, jak půdu ve svažitém terénu obdělávat. Tyto terasy daly Cinque Terre osobitý ráz a jsou dnes chráněny a udržovány spolu se stezkami křižujícími celou oblast.
Jednotlivé terasy tvoří zídky, jež jsou vybudovány z naskládaných kamenů vysbíraných z polí a jejich okolí. Tyto zídky nezpevňuje žádný spojovací materiál (malta, beton), jde tedy o tzv. suché zídky. Takovéto zídky velmi zvyšují heterogenitu prostředí a tím i biodiverzitu v zemědělské krajině. Jejich členitý povrch, ale i např. mikroklima spár apod., zde dává životní prostor mnoha druhům rostlin, jsou tu sleziníky (Asplenium spp.), ceterachy lékařské (Ceterach officinarum), osladiče (Polypodium sp.), pupec štrbinový (Umbilicus rupestris), kapara (Caparis spinosa), mavuň červená (Centranthus ruber) aj. Samozřejmě zde žije mnoho druhů bezobratlých – např. plži kruhoústka lesní (Pomatias elegans), páskovky (Pomatia sp.), jižanky středomořské (Eobania vermiculata), hmyz reprezentují dravé kudlanky nábožné (Mantis religiosa), kudlanky Ameles cf. spallanzania, různý rovnokřídlý hmyz a motýli, také pavouci např. nápadní křižáci pruhovaní (Agriope bruennichi), skákavky (Menemerus sp.) a mnoho dalších. Na zdech žijí gekoni a přítomnost plachých štíhlovek žlutozelených (Hierophis viridiflavus) prozrazují jejich nalézané svlečky (exuvie). Hojné jsou zde ještěrky zední (Podarcis muralis nigriventris).

Lidská sídla

Lidská sídla a jejich okolí jsou pro většinu živočichů spíše prostředím nepřátelským, jsou však druhy plazů, které mají synantropní tendence a těmi jsou v Cinque Terre bezesporu gekon zední (Tarentola mauritanica) a gekon turecký (Hemidactylus turcicus). Oba druhy jsou v zástavbě docela hojné, i když velmi rušná místa (např. hlavní ulice) neobsazují a tak je lze pozorovat spíše na klidnějších místech a na periferiích. Tyto druhy jsem z pochopitelných důvodů (soumračná aktivita) pozoroval hlavně v Riomaggiore, kde jsem byl ubytován. Oba druhy se zde nacházely sice sympatricky, avšak na rozdílných lokalitách, což si vysvětluji vzájemnou konkurencí a predací. Robustnější gekon zední dorůstá velikosti až 160 mm, zatímco gekon turecký je nejen subtilnější, ale dosahuje velikosti okolo 80 až 100 mm. Gekon zední obýval různé zdi, jejichž povrch byl víceméně rovný s minimem spár. Samozřejmě nesměla chybět vhodná skrýš, např. odvodňovací otvory ve zdech teras nebo nějaká větší puklina ve fasádě domu. Lokality stejného typu obývali i gekoni turečtí v Dalmácii (absence gekona zedního). Preference rovného povrchu je pochopitelná, protože je velmi přehledný, dobře se na něm gekon pohybuje a uspěšněji loví např. hmyz. Domnívám se že, gekoni turečtí byli vytlačeni do méně atraktivních míst, jimiž byly suché skládané zídky (tzn. bez spojovacího materiálu) s velmi členitým reliéfem. Na těchto místech bylo také možné zastihnout juvenilní exempláře gekonů zedních, které jsem společně s dospělci nepozoroval. Důvodem bude nejspíše kanibalismus u gekona zedního. Domnívám se, že jakmile gekoni zední dospějí do určité velikosti (ve které jsou pro adultní jedince svého druhu již „nesežratelní“), opouštějí suché zídky a hledají přehledné lokality s rovným povrchem, tak typické pro adulty. Z výše popsaného tedy vyplývá, že byť se oba druhy vyskytují v Riomaggiore sympatricky, jejich syntopický výskyt je omezen a to na juvenilní exempláře gekona zedního a gekony turecké jakékoli věkové kategorie.
Dalším plazem žijícím v lidské blízkosti je všude hojná ještěrka zední (Podarcis muralis nigriventris). Lze se s ní setkat poblíž cest, v předzahrádkách domů, na různých zídkách, můstcích apod. Na některých místech je velmi krotká a nechá se i z blízka vyfotit, avšak stále si hlídá svojí útěkovou vzdálenost a je-li překročena, v mžiku prchá.
Blízkost člověka přináší plazům nejedno riziko, ať již se jedná o neopodstatněný odpor a strach, který nezřídka končí fyzickou likvidací plazů, ale také například silný predační tlak ze strany domácích koček. Ty jsou v ulicích běžné a zatímco ve dne pospávají na zápražích, v noci se vydávají na lovecké výpravy podél zdí.
Další dva druhy jež zmíním, není možné jednoznačně zařadit do kategorie synantropních jako předešlé, avšak náhoda tomu chtěla, že jsem se s nimi setkal na okraji Riomaggiore, a to na ulici Via de Gasperi. Oba lze označit za soumračné lovce. Prvním je blízká příbuzná naší užovky hladké (Coronella austriaca) a to užovka girondská (Coronella girondica). Tento had dorůstající obvykle 70 cm, je na rozdíl od naší viviparní užovky hladké vejcorodý. Vzhledově jsou si obě velmi podobné. Užovce girondské se však tmavý proužek táhne přes oko a pokračuje nad nosními dírkami, zatímco hladké procházi přes ně. Dalším markantnějším rozdílem je zbarvení břišní partie (ventrálií). Užovka girondská má na světlém podkladě tmavou skvrnitou kresbu. Užovka hladká má břišní partii obvykle jednolitě zbarvenou a bez jakéhokoli vzoru. První exemplář mi bohužel přejelo na zmiňované ulici auto přímo před nosem, ale druhý jsem za pár dní zastihl tamtéž, tentokrát naštěstí živý. Prolézal jednotlivé odvodňovací otvory ve zdech a pátral po některém z gekonů zedních, kteří jsou zde hojní. Při chycení je užovka girondská kousavá a vyměšuje nelibě páchnoucí sekret z kloaky.
Druhým nočním lovcem, kterého jsem na Via de Gasperi zastihl, byla velká samice ropuchy obecné a to jejího jižního poddruhu (Bufo bufo spinosus). Tento poddruh se liší od nominotypického nejen větší velikostí (až 150 mm), ale také má na bradavkách pokožky trnité výrustky. Byl to jedinný obojživelník, se kterým jsem se v Cinque Terre setkal.
Se soumrakem také ožívají zdi různými mnohonožkami, stínkami a štíry Euscorpius cf. flavicaudis.
Snad jen jako kuriozitu mohu zmínit, že jsem se v Cinque Terre setkal i s želvami zelenavými (Testudo hermanni). Nebyly to však zdejší zvířata nominotypického poddruhu, ale nejspíše balkánské boettgeri, jež někdo choval volně na své zahradě.