Gekoni – 1. část

Gekoni – 1. část
Hemitheconyx caudicinctus při svleku.
Pokožka gekonů: Phelsuma madagascariensis, Uublepharis macularius, Rhacodactylus ciliatus a Hemitheconyx caudicinthus.
Oči gekonů - noční a denní druh.
Prsty gekonů - přísavné lamely a drápy.
Regenerát ocasu u  Eublepharis macularius
Obsah
  1. Vzhled
  2. Smysly
  3. Schopnost autotomie ocasu
  4. Přirození nepřátelé

Stručné seznámení Gekoni patří do řádů šupinatých plazů. Nejstarší fosilie byly nalezeny před 100 miliony lety. Poslední nalezený gekon byl natolik zachovalý, že byly poznat i přísavné aparáty na jeho prstech.

Vzhled

Vzhledem jsou to obvykle menší nenápadní ještěři s velkýma očima. Nejmenší gekon je Sphaerodactylus ariasae z karibských ostrovů, měřící pouze 16 mm. Největší gekon je Hoplodactylus delcourty známý pouze z preparátu z muzea Marseille, délka lihového preparátu je 60 cm. Tento druh zatím nebyl uznán jako vyhynulý, ale již několik let nebyl spatřen. Z dnes známých gekonů můžeme považovat za největší jedince z rodů Hoplodactylus, Rhacodactylus, Gecko či Phelsuma, jejichž někteří zástupci přerůstají 30 cm.
Zbarvení mají převážně tmavě či světle hnědé, nejsou ale výjimkou krásně zelení gekoni (Phaelsuma, Naultinus elegans), žlutí jedinci (Eublepharis macularius) či dokonce modří (Lygodactylus williamsi).
Rozlišujeme dvě skupiny podle aktivity. Početnější skupina gekonů je aktivní v noci a mají tedy oko se štěrbinovitou zřítelnicí, která se při zaostřování roztahuje a zužuje. Noční druhy vidí zřejmě pouze černobíle. Denní aktivitu má menší počet gekonů s okrouhlou zřítelnicí (Phelsuma, Lygodactylus), kteří mají barevné vidění. Další zajímavostí jsou pohyblivá oční víčka, která má pouze podčeleď Eublepharinae, druhy z ostatních podčeledí mají oko překryto slabou blánou, kterou si pravidelně čistí jazykem. Zrak je pro gekony nejdůležitějším smyslem.

Smysly

Dalším rozlišovacím znakem mohou být končetiny a jejich prsty. Některé druhy mají zakončeny prsty přísavnými lamelami, které využívají při lezení po hladkých površích, dokáží se tak udržet i na skle. Přísavný aparát je tvořen jemnými chloupky, které mají tvar háčku, jehož jemnost zaručuje zachycení i na mikroskopické prohlubni. Tento aparát mají i některé druhy na špičce ocasu (Rhacodactylus ciliatus). Jiné druhy (převážně pouštní) mají prsty zakončeny drápy, které umožňují lezení po skalách či kmenech stromů. Gekoni druhu (Aeluroscalabotes felinus) mají drápy zatažitelné do pochvičky na konci prstu, stejně jako kočka.
Pachy přijímají dvěma způsoby. První je pomocí nozder a druhý pomocí Jacobsonova orgánu. Tento orgán je umístěn na horním patře tlamky, kam pomocí jazyku přenáší gekon molekuly pachu.
Některé druhy mají velmi silné hlasové projevy. Dokáží to pomocí stahování hltanu a vyfukování vzduchu ven. Sám jsem mohl poslouchat několik nocí námluvy Undrwoodisaurus milli, kdy samec pronásledoval samici a slabým pištěním na ni volal. Oedura castelnaui zase vydává v nebezpečí zvuk podobný „kvákání“ žab.
Pokožka je tvořena šupinami nejčastěji zrnitými nebo taškovitě se překrývajícími. Pokožka je pravidelně svlékána, jelikož nemůže růst s tělem gekona. Většina druhů svou pokožku po svleku požírá, někteří ji ale odkládají a nežerou (Undewoodisaurus, Oedura).

Schopnost autotomie ocasu

Schopnost autotomie ocasu mají všechny druhy, regenerace je poměrně rychlá, ocas však ztrácí kostěný základ a je tvořen pouze tkání a svalstvem. Oddělení ocasu probíhá jako sebeobrana v nebezpečí, ocas se oddělí pomocí obratlů, mezi kterými jsou svaly uvolňující obratel. Ocas pak zůstane ležet na místě odhození, ještě dlouhou dobu se kmitá a tím zaměstná potenciálního predátora. Gekon mezitím uteče. Rána se ihned stáhne svaly a tak nekrvácí. Dorostlý regenát může být i rozdvojený. Obvykle se to stane při neúplném oddělení ocasu, který je jen nalomen a z místa zlomu pak vyroste menší ocásek.
Pokud se zaměříme na prostředí, které gekoni obývají, nalezneme různorodý biotop. Obývají pouště, deštné pralesy, kulturní oblasti, parky a dokonce i lidská obydlí. V České republice ani sousedních státech gekoni přirozené prostředí pro život v přírodě nenašli a tak pokud chceme pozorovat gekony, nalezneme je nejblíže v Itálii či Chorvatsku (Tarentola, Hemidactylus). V České republice byl popsán pozorovaný výskyt vypuštěného druhu Hemidactylus turcius na hradě Cvilín na severní Moravě, kde byl sledován dva roky, tudíž zde dokázal i přezimovat. Bohužel jeho výskyt zřejmě ukončil nějaký predátor. (2003, P. Šiffner)

Přirození nepřátelé

Mezi přirozené nepřátele patří většina obratlovců jako jsou hadi, hlodavci, jiní ještěři, opice a také člověk, který se zasluhuje o ničení přirozených prostředí jejich výskytu. Gekoni jsou ale celkem adaptabilní, dokáží se přizpůsobovat novým prostředím, proto je čím dál častěji nacházíme v blízkosti lidí, se kterými dokonce v některých případech sdílejí domov. Asijští obyvatelé věří, že gekoni přináší do jejich obydlí štěstí. Gekoni žijí v průměru asi osm roků, některé druhy však i více než dvacet let.
(Pokračování příště.)

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře