Maroko očima zoologa – 6. část
Nelákala nás vysokohorská turistika, ale byli jsme zde naprosto z jiného důvodu. Okolo vesničky Oukaimeden totiž žije bájný Relictocarabus meurguesianus. Jeden z nejvzácnějších střevlíků palearktu objevený a popsaný teprve v roce 1984 francouzskými entomology a známý pouze z několika exemplářů. O jeho bionomii a způsobu života není prakticky nic známo a byl chycen vždy náhodou. Dále zde žije jedna z nejvzácnějších a nejmenších zmijí rodu Vipera, a to Vipera monticola, dorůstající maximálně pouhých 40 cm a žijící v nehostinné krajině ve výšce okolo 3 000 m. Předem nepočítáme, že se nám alespoň jednoho z těchto vzácných živočichů podaří nalézt. Kvůli vzácnému střevlíkovi sem jezdí každoročně nejedna entomologická výprava, která téměř vždy končí bezvýsledně.
Vyrážíme do hor k prvnímu sněhu, kde je obvykle možno chytat zajímavé střevlíky, ale terén je zde hodně náročný a sníh vzdálen téměř čtyři hodiny rychlé chůze v terénu bez cest. U sněhu zažíváme zklamání. Vůbec nic pod kameny není, což by se jinde téměř nemohlo stát. Nalézáme pouze dva druhy štírů. Prvním byl jeden z mnoha druhů rodu Buthus žijících v Maroku a druhý krásný štír maurský (Scorpio maurus), vyskytující se zde v pěti poddruzích. Zaujme svými mohutnými pedipalpami. Determinace marockých štírů je až na několik výjimek obtížná. Vyskytuje se zde deset rodů a za poslední roky bylo popsáno hned několik nových druhů. Celkově se jejich počet pohybuje okolo 31, nepočítaje poddruhy. Převážná většina druhů je toxikologicky poměrně významná. Na závěr se nám podařilo chytit několik drobných střevlíků a mladého scinka válcovitého (Chalcides ocellatus). Po náročném a nepříliš úspěšném dnu se všichni scházíme ve vesničce a dáváme si místní hodně slazený zelený čaj ochucený mátou a místní národní jídlo tadžín, složené z kousků skopového masa a zeleniny dušené v keramické nádobě. Diskutujeme nad lokalitou a nad tím, že jsme se zařadili do obrovské skupiny entomologů, která zde neměla úspěch, a nepodařilo se jim nalézt tohoto vzácného střevlíka. Turisty a místními obchodníky se to tu jen hemží. Na tak malou vesničku zde najdete snad všechno od kadeřníka, průvodců až po prodejce všeho možného i nemožného a různé naháněče nabízející levné ubytovaní. Přespávat zde nehodláme a odjíždíme někam, kde bude větší klid, neboť stavění stanů vždy přilákalo větší pozornost místních.
Ráno přejíždíme do Středního Atlasu. Chceme se několik dnů zaměřit na hory vyčnívající nad městy Azrou a Ifrane. Jsou to známá zoologická a turistická místa s cedrovými rezervacemi. Rostou zde velmi staré a místy husté porosty cedru atlaského (Cedrus atlantica) doplněné porosty cesmínů. Je zde i několik lyžařských středisek. Zhruba v polovině cesty do hor nad městem Azrou zastavujeme na průzkum nižších poloh. Na pryšcích a jiných žlutě kvetoucích bylinách nacházíme drobné krasce rodu Anthaxia, pod kameny jsou mimo zástupců potemníkovitých brouků (Tenebrionidae) opět známí predátoři. Stonohy rodu Scolopendra a žlutí štíři rodu Buthus. Mně i kolegovi se podařilo chytit příbuznou naší užovce hladké – užovku girondskou (Coronella girondica). Jednalo se o dva dospělé jedince velmi podobné již zmíněné Coronella austriaca. Na rozdíl od naší Užovky hladké klade vejce, potravu však tvoří hlavně plazi, podobně jako u našeho druhu. Zbarvení je také obdobné. Svým výskytem zasahuje i do jihozápadní Evropy a vyhledává místa s menší lidskou činností. Dále jsme narazili na několik dospělých želv žlutohnědých (Testudo graeca). O vztahu místních domorodců ke všemu živému vypovídají rozbité a zdeformované krunýře několika z nich. Po několikahodinové zastávce jedeme do vyšších poloh, ale kvůli opicím, které se klidně prochází přes cestu, musíme zastavit. Už zkrátka jen proto, že většina z nás viděla opice ve volné přírodě poprvé. Jsou zvyklé na turisty a vůbec se nebojí. Můžeme se k nim přiblížit zhruba na metr. Nepohrdly ani chlebem, ani zeleninou, zato si je fotíme. Byli to makakové magot (Macaca sylvanus), mající kolonii i na Atlasu a Gibraltaru, a vidět je ve volné přírodě byl opravdový zážitek.
Silnici do hor lemovaly restaurace, čajovny a několik kempů. Podobně jako na Atlasu se ve stáncích prodávaly hlavně zkameněliny, minerály a místní keramika. Jen ceny byly poloviční a zkameněliny nebyly tak okatě padělané z betonu. Smlouváme ceny na nejmenší možné. Prodavač nás zaskočil českou větou „Jak se maš“ a „Moc drahe“. Dozvěděli jsme se, že se u něj zastavují čeští „šutrologové“ a minerály si raději koupí, než by je složitě hledali. Zbytek suvenýrů měníme za propisky a pivo, o které měl prodavač dle jeho úsilí větší zájem než o peníze. Po menším nákupu minerálů a fosilií pokračujeme a hledáme místo ukryté v lese před zraky zvědavých očí a silným nárazovým větrem. Pohybovali jsme se v místech okolo 1 800 metrů ve vzrostlých cedrových lesích s paloučky pro pastvu ovcí, přesto nás překvapilo, že jsou místy ještě velké plotny sněhu. Místní lesy se i přes svou ochranu musí potýkat s těžbou a neustálým osekáváním domorodými pastevci. Přirozenou obnovu ztěžuje pastva a také makakové, kteří se živí z velké části cedrovými semeny. Cedr atlaský (Cedrus atlantica) je vždy zelený jehličnan vysoký až 40 m s širokou, v obrysu vždy kuželovitou korunou, vybíhající do tupé špičky. Větší větve šikmo vzpřímené a pak rozložené, nikoliv však v plochých patrech. Původně byl rozšířen jen v lesních oblastech pohoří Atlasu v Maroku a Alžírsku. Dlouho se však vysazuje v mnoha odrůdách.
Naštěstí bylo příjemné horské počasí a teploty i v nočních hodinách snesitelné. Nepočítám, že bychom zde kromě hmyzu narazili na větší obratlovce a plazy, kromě opic. Na herpetofaunu jsme tu přece jen brzo, zato toulaví psi na sebe dlouho čekat nedali. Brouci nás ale opět mile překvapili. Pod kameny na hranici lesa nacházíme ve větším počtu další marocký druh střevlíka (Eurycarabus famini ssp. fezzanus) a spoustu drobných střevlíčků (Carabidae). Na pastvinách to byly modré majky (Meloidae), stovky potemníků (Tenebrionidae) v několika druzích a kolega specializující se na čeledě mandelinkovití (Chrysomelidae) a nosatcovití (Curculionidae) si místo taktéž pochvaluje. Těsně u sněhu létají dva druhy nádherných svižníků (Cicindela campestris sp. atlantis a Platydela segonzaci), bez síťky jsou skoro nechytatelní, ale i tak se mi daří několik polapit. U napajedla pro ovce ve vlhké půdě pod balvanem nacházíme také první obojživelníky. Známou ropuchu zelenou (Pseudepidalea viridis), žijící i u nás. Byly soustředěné zhruba po 3 až 6 kusech ve vyhrabaných norách a dva kusy vykazovaly nezvyklou fenotypovou variabilitu. Nešly zřetelně rozeznat jednotlivé tmavé skvrny na světlejším podkladu, ale tělo bylo podstatně tmavší a celé zelené. Duhovka oka měla světle zelenou barvu a okolo zřítelnice světle žlutý nerovnoměrný prstenec.
