Želva pardálí – chov a odchov

Další fotografie (5)

Želva pardálí (Stigmochelys pardalis) Bell, 1828 obývá střední, východní a jižní Afriku. Zatímco rozšíření bývalého nominátního poddruhu S. pardalis pardalis je omezeno na jihozápadní Afriku a Kapsko, domov S. pardalis babcocki je mnohem rozsáhlejší, rozkládá se od jižního Súdánu a jižní Etiopie přes jihovýchodní Afriku, jižní Namibii až po sever provincie Kapsko.

 

Popis

Želva pardálí (Stigmochelys pardalis) je po želvě ostruhaté (Centrochelys sulcata) druhá největší suchozemská želva Afriky. Podle dostupných údajů měřil rekordní samec 656 mm a vážil 43 kg, největší samice měřila pouze 498 mm při hmotnosti 20 kg. Těchto rozměrů dosahují jedinci v minulosti uznávaného nominátního poddruhu Stigmochelys pardalis pardalis (Bell, 1828). Želvy druhého, nejčastěji chovaného poddruhu S. pardalis babcocki Loveridge (1935), dnes již rovněž neakceptovaného, jsou podstatně menší. Jejich délka se pohybuje v rozmezí 350–450 mm a hmotnost nepřekračuje 15 kg. Pro úplnost se musím zmínit i o obří geografické formě želvy pardálí z Etiopie a přilehlých oblastí Somálska údajně dosahující délky až téměř 1 m. V minulosti byla popisována jako Stigmochelys pardalis somalica, nicméně většina herpetologů ji jako subspecii nikdy neuznala. Nejnovější analýza fylogeografické paternity pomocí mitochondriální DNA ukázala výsledky, které nekorespondují s tradičně popisovanými subspeciemi. To se promítlo i do jednoho z posledních seznamů želv světa, jehož autoři zde uvádí, že neexistuje žádný důvod pro uznání poddruhů u želvy pardálí.

Karapax želvy pardálí je vždy delší jak širší a jeho zadní okraj je silněji zubatý jak přední. V dospělosti lze oba dříve uznávané poddruhy odlišit na základě délky krunýře. Karapax nom. poddruhu je 2,5x delší, jako je jeho výška, a navíc je ve středu zploštělý. U S. pardalis babcocki je jen mírně delší, jako je dvojnásobek jeho výšky, a ve svém středu je stejnoměrně vyklenutý. Zbarvení je žluté, s nepravidelnými tmavohnědými až černými skvrnami. Tyto pestré barvy na krunýři poskytují želvám účinné maskování v jejich životním prostředí. Plastron může být jednobarevně žlutý nebo s tmavou paprsčitou kresbou. Hlava a nohy jsou žluté až olivově hnědé. Přední nohy jsou pokryty šindelovitými, tuhými šupinami. V mládí má karapax polokulovitý tvar. Zbarvení je u mladých želv světlejší, kresba a vzor zřetelnější. Oba poddruhy lze i v této době rozlišit. Stigmochelys pardalis pardalis má na každém hřbetním štítku dvě tmavé skvrny, zatímco S. pardalis babcocki jen jednu.

Pohlaví lze dobře rozeznat ve stáří asi 3–5 let a délce 18–20 cm. Samcům se začne prodlužovat ocas a propadat plastron do značně konkávního tvaru. Zároveň jsou samci užší a protáhlejší, samice naopak kratší a širší. V dospělosti jsou rozdíly opravdu markantní a nelze se splést.

 

Zoogeografie a biologie

Želva pardálí obývá střední, východní a jižní Afriku. Zatímco rozšíření bývalého nominátního poddruhu S. pardalis pardalis je omezeno na jihozápadní Afriku a Kapsko, domov S. pardalis babcocki je mnohem rozsáhlejší, rozkládá se od jižního Súdánu a jižní Etiopie přes jihovýchodní Afriku, jižní Namibii až po sever provincie Kapsko.

Tato želva je typickým živočichem pásma afrických stepí a savan. Žije na křovinatých místech i okrajích akáciových lesů, a to od nížin až do výšek téměř 3 000 m n. m. Byla pozorována i v tak extrémní klimatické oblasti, jakou je bezesporu poušť Kalahari. Nejen tato poušť, ale i ostatní biotopy, které želva pardálí obývá, se vyznačují velmi výrazným kolísáním teplot během dne. Během mimořádně horkého období sucha mohou denní teploty vystoupit až na 40 stupňů Celsia ve stínu a v noci poklesnout na 15 stupňů i níže. Právě tyto krajně nepříznivé životní podmínky přečkává zahrabána v děrách, termitištích, pod břehy vyschlých koryt řek anebo ve škvírách skal.

Potravu želvy pardálí tvoří nejrůznější rostliny, druhy trav a sukulenty, které jsou znamenitým zdrojem vody. Nepohrdne ani příležitostně nacházenými plody, živočišnými zbytky, kostmi, suchými výkaly a vývržky. Právě při hledání vhodné potravy překonává ve vyprahlé oblasti velké vzdálenosti. Tak např. sledováním označených jedinců v Tanzanii bylo zjištěno, že tyto želvy dokázaly překonat vzdálenost 70 až 100 km. Jedna želva ušla za 3,5 měsíce 8 km, za další 2 měsíce 12 km atd. Dospělé želvy pardálí mají jen málo nepřátel. Mláďata a vejce jsou na tom mnohem hůře. Malé želvičky napadají krkavci, pštrosi, hadilovové, supi, marabu, psi hyenoví, ženetky a další predátoři. Vejce s chutí vyhrabávají varani, šakalové a snůšku často zničí také mravenci. Dospělcům škodí navíc obrovská stáda koz a ovcí, která jim spásají trávu. Mnoho zvířat je přejeto na silnicích a cestách auty.

V přírodě dochází k páření v jarních měsících, vejce klade samice od května do října. Počet vajec ve snůšce značně kolísá (od 5 až do 30 kusů). Mláďata velká 38–50 mm se v přírodě líhnou za 8 až 18 měsíců.

Chov v lidské péči

Základní podmínkou chovu v našich zeměpisných šířkách je dostatečně velký prostor ubikace (je možné i využít skleník), kde budou želvy umístěné po většinu roku. Vhodné je plochu rozčlenit většími kmeny nebo kořeny, které mohou sloužit i jako úkryty. Kromě umělého osvětlení (výbojky HQI, halogenové zářiče i lampy s UV složkou) má podstatný vliv na životní rytmus želv i denní světlo. Dostatečné teplotní gradienty zaručují zvířatům značnou behaviorální termoregulaci. Pod zmiňovanými zářiči musí teplota dosáhnout až 40 °C. Zde má želva možnost se dostatečně vyhřát. V ostatním, větším prostoru se teplota pohybuje v rozmezí 25–30 stupňů. Noční teploty pak mohou klesat na 18 až 25 °C. V našich klimatických podmínkách můžeme želvy pardálí umístit v závislosti na počasí zhruba od půle května do poloviny až konce září do venkovního výběhu. Nezbytnou součástí výběhu je boudička, vybavená např. topnou deskou nebo topným kabelem zapojeným přes termostat, který je nastaven na 15 °C. Zde se budou želvy ukrývat při nepříznivém, deštivém počasí a nižších teplotách hlavně v přechodném období a pochopitelně i v noci. Potřebné zastínění na části travnatého, jinak slunci otevřeného výběhu dobře zajistí několik vysázených a nejedovatých keřů nebo stromků.

Potravu předkládáme denně s jedním dnem půstu týdně. Základem diety ve vegetační sezóně jsou různé luční rostliny, hlavně listy i květy smetánky lékařské a jetele. Na dostatečně rozlehlém venkovním výběhu, trávou zarostlém, pak mají želvy dokonalou samoobsluhu a fungují zde jako dokonalé sekačky. Občasný přídavek tvoří různé druhy zeleniny a sezónního ovoce. V zimě to je míchanice složená z čínského zelí, římského salátu, strouhané mrkve a nastříhaných kousků (1–2 cm) kvalitního lučního sena. Potrava, hlavně v zimě, je vždy poprášena některým z vitamínominerálních přípravků (Roboran, Plastin, Vitamix). Ideální je čistý práškový uhličitan vápenatý nebo nastrouhaná sépiová kost. Na menší kousky rozdrcenou sépiovou kost je dobré nabídnout želvám jak ve vnitřní ubikaci, tak i ve venkovním výběhu. Samozřejmostí je miska s čistou vodou.

Pozemní želvy nežijí v pevných partnerských svazcích. Páří se podle náhodného výběru. Jakmile samec objeví samici nebo zachytí její pach, snaží se ji pronásledovat a spářit se s ní. V tomto období dokáže samec běžet za každým pohybujícím se objektem, který se podobá želvě. Zatímco samice většinou vůbec nereagují a buď zůstávají pasivně sedět, nebo si jdou dál svou cestou, v samci se probudí ohnivý milovník. Často vyvine překvapující rychlost a akční pohyb. Pokud samice pokračuje v pohybu, snaží se ji zastavit naběhnutím a strkáním do ní. Tímto chováním, ale také kousáním do končetin se samec pokouší přimět samici ke kopulaci. Je-li námaha korunována úspěchem, vystoupí samec zezadu na krunýř samice. To mu ulehčuje právě konkávní krunýř. Při samotné kopulaci vydává samec intenzivní chrčivé zvuky. Největší frekvence páření bývá většinou v květnu a červnu. Pokusy o páření probíhají i v letních měsících, ojediněle až do září. Od této doby následují každoročně jedna až tři snůšky vykladené většinou od září do listopadu. Samice je před vlastní snůškou neklidná a hledá vhodné místo pro snůšku. Také v této době dokáže během chvilky vypít naráz až 0,5 l vody. Při kladení vypouští totiž moč a tak zavlažuje vyhrabanou jámu, kam naklade vejce. Samotná jáma je unikátní dílo. Je hluboká až 25 cm, nahoře užší a dole širší. Je to takový hřib s kloboukem dole. Celá procedura snůšky trvá 2–5 hodin. Někdy samice hrabe i pokusné jámy, ty ale nikdy nezahrabává. V tomto případě se kladení protáhne na několik dní. Některé snůšky obsahují pouze tři vejce, jiné až osm vajec. Byla zaznamenána i snůška, ve které bylo vajec třináct. Může se při tom stát, že až polovina vajec bude neoplozených. V jiném případě probíhá sice vlastní embryonální vývoj, ale během inkubace dochází k zastavení vývoje a odumření zárodku.

Inkubace vajec obou v minulosti uznávaných poddruhů probíhá za rozdílných teplot. Zatímco u východoafrických želv pardálích se mláďata např. v Zoo Brno líhla při stálé inkubační teplotě 30 °C za 128 až 134 dnů (podobně i u soukromých chovatelů), tak u jihoafrických želv z drsných náhorních planin zvaných „karroo“ musí vejce v určité části vývoje projít tzv. diapauzou, kdy se v inkubátoru sníží teplota asi o 10 °C. To odpovídá přirozenému způsobu líhnutí v přírodě, kdy vajíčka také prochází obdobím chladu. Tak např. v Zoo Praha došlo k prvnímu odchovu jihoafrických želv pardálích v roce 2005 a snůšce 8 vajec o průměru 4,5 cm dne 8. 1. 2005. Inkubace vajec probíhala nejprve při teplotě 31 °C, pak byla snížena na další 2 měsíce (od poloviny března do poloviny května) na 21–23 °C a nakonec vrácena zpět na původních 31 °C. Z 8 vajec se dne 23. 7., tedy za téměř 200 dnů, vylíhlo 5 mláďat o velikosti kolem 5 cm. Nakonec zde docílili odchovu 10 a o rok později už 17 želviček. Tato metoda je založena na principu „startování“ vývoje zárodku prudkým střídáním inkubační teploty a kromě želv pardálích z jižní Afriky se osvědčila i u inkubace vajec např. madagaskarských druhů suchozemských želv (např. Pyxis arachnoides nebo Astrochelys radiata).

Bezprostředně před samotným líhnutím je zřetelně vidět jemná trhlina, ze které vytékala tekutina. To znamená, že mládě ukončilo svůj vývoj a pokouší se otevřít skořápku. Stejně jak ostatní pozemní želvy, tak i mláďata želv pardálích mají vytvořen na špičce čenichu na premaxilární kosti horní čelisti tvrdý, rohovinový výrůstek. Leží přesně v místě, kde jiní plazi mají ostrý vaječný zub. Tento výrůstek pomáhá malým želvičkám prorazit skořápku. Tak jak je obvyklé, vejce se nevyvíjí stejnoměrně a také celý průběh líhnutí se může protáhnout na několik dnů. Během doby odpočinku spí mláďata ve svém částečně otevřeném vejci a vystrkují jen hlavu nebo nohu. Nakonec malé pardálky otevřou zbytek skořápky a silnými pohyby i kousáním opustí vejce. Po vylíhnutí jsou želvičky ještě lehce pokřivené. Postupně se měkký krunýř pomalu roztáhne do normální velikosti. Redukcí zakřivení se může krunýř zvětšit o 10 až 28 %. Tímto nezvratným natažením páteře je ukončeno tvarování krunýře. Průměrná délka karapaxu narozených mláďat bývá 42 mm a jeho šířka 34 mm. Hmotnost se pohybuje v rozmezí 25 až 30 gramů. Čerstvě vylíhnutá mláďata jsou z inkubační nádobky přenesena do čisté plastové dózy na vrstvu vlhkého molitanu. Do doby, než se jim během několika dnů zatáhne žloutkový váček a uzavře pupeční otvor, zůstanou ještě v líhni. Jen tak se dá eliminovat vstup infekce do sotva fungujícího organismu právě narozené želvičky. Pak jsou postupně přemístěna do předem připraveného odchovného terária. Jeho rozměry mohou být např. 220 cm (délka) x 100 cm (šířka) x 30 cm (výška). Jako substrát na dně používají někteří chovatelé drobný štěrk, hlinitopísčitou směs nebo i hobliny. Dno může být i na takové tři sektory rozděleno. V prvním je jako substrátu použita vrstva vždy vlhkých hoblin, v druhém je vlhčí vrstva lesní hrabanky pokrytá listím a třetí díl vyplněný jemným štěrkem lze označit jako „fitness“. První dva vlhké sektory vyhledávají mláďata na spaní a s chutí se do těchto substrátů zahrabávají. Pro správné utváření krunýře je vlhkost během spánku spolu s kolísáním teplot během dne jedním z rozhodujících faktorů. Třetí díl je jakési cvičiště, kde je malá želvička nucena vydávat velkou část své energie. K osvětlení je možné použít zářivky. Význam má i některý z osvědčených typů UV zdrojů, který může zároveň sloužit mláďatům jako výhřevný zdroj tepla. Pod ním může teplota dosáhnout až 35 °C. Ve zbylém prostoru se teploty pohybují v rozmezí 22–25 °C. V noci klesá teplota na 18–20 °C. První potravu přijímají želvičky do několika dnů po vylíhnutí. Její složení je obdobné jako u dospělých zvířat. Misku s vodou mají vždy k dispozici.

Závěr

Želva pardálí je při dodržení základních pravidel nutných k chovu snadno chovatelný druh želvy. Osobně za velice prospěšné považuji možnost poskytnout těmto želvám v klimaticky vhodném období venkovní výběh. Přednosti venkovního chovu alespoň v teplém období jsou zcela zřejmé. Želvy zde mají dostatek slunečního svitu, čerstvý vzduch, čerstvou potravu i velký prostor. Vedle teploty hraje důležitou roli také fotoperioda a intenzita světla. Všechny tyto veličiny mají rozhodující vliv na kvalitní život želv (welfare) a v konečné fázi i na utváření a životaschopnost zárodků ve vejcích březí samice. Úspěšné odchovy želv pardálích u privátních chovatelů i v některých zoologických zahradách v České republice (např. Zoo Brno, Zoo Praha) v posledních letech, kde dokázali vytvořit mimo jiné i tyto podmínky, jsou toho důkazem.

Literatura:

Artner, H. a Meier, E. 2000. Schildkröten. Munster, 181 pp.

Bazile, A. I. 1989. Faszinierende Schildkröten. Landschildkroten. Stuttgart, 143 pp.

Highfield, A. C. 1996. Practical Encyclopedia of Keeping and Breeding Tortoises and Freshwater Turtles. Llandysul, Dyfed: Gomer Press, 295 pp.

Peter Paul van Dijk, John B. Iverson, H. Bradley Shaffer, Roger Bour a Anders G. J. Rhodin, Turtles of the World, 2010. Update: Annotated Checklist of Taxonomy, Synonymy, Distribution and Conservation Status. A Compilation Project of the IUCN/SSC Tortoise and Feshwater Turtle Specialist Group. Chelonian Research Foundation. Dostupné z: www.iucn-tftsg.org/cbftt/.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře