O nejdelších hadech Evropy

Štíhlovka kaspická (D. caspius), polodospělý jedinec z Národního parku Djerdap, Srbsko
Štíhlovka kaspická (D. caspius) – dospělý samec z okolí Prespanského jezera, Severní Makedonie
Štíhlovka východní (D. jugularis) – vzrostlý samec z ostrova Rhodos, Řecko
Štíhlovka kaspická (D. caspius) – mladá samice z okolí Dojranského jezera, Severní Makedonie
Štíhlovka kaspická (Dolichophis caspius) – mládě z lesa u Babadagu, Dobrudža, Rumunsko
Typická lokalita s výskytem štíhlovek kaspických, černomořské pobřeží Bulharska
Obsah
  1. Výskyt
  2. Potrava
  3. Vzhled
  4. Moje setkání se štíhlovkami

Moje setkání se štíhlovkami

V době mého dětství a časného mládí, kdy exotičtí plazi byli téměř nedostupní, představovala štíhlovka mého vytouženého hada do domácího terária. O jeden velký exemplář jsem se sice staral v kroužku domu pionýrů a mládeže (ten na krátkodobém útěku zlikvidoval chov tehdy ne zcela běžných pískomilů mongolských), ale touha „vlastnit zvíře“ byla v té době silná. Jako středoškolák jsem se v červenci 1983 zúčastnil zájezdu našeho gymnázia na černomořské pobřeží Rumunska a Bulharska, kde jsem navzdory své tehdejší nezkušenosti byl lovecky úspěšný a z okolí letoviska Slančev Brjag v Bulharsku jsem si dovezl něco málo přes metr dlouhou štíhlovku, která navíc v teráriu začala okamžitě žrát bílé myši. Od té doby se na Balkáně setkávám se svými oblíbenými hady pravidelně, ale většinou už zůstávají po pořízení fotodokumentace na lokalitách. Podle svých záznamů jsem je nalezl v Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, Srbsku, Albánii, Severní Makedonii a v Řecku – na severovýchodě země a na ostrově Korfu.

Na místech výskytu štíhlovek jsem zaznamenal také přítomnost živočichů sloužících jim za potravu, nejčastěji to byly ještěrky rodů Podarcis a Lacerta, na lokalitách v rumunské Dobrudži také sysli obecní (Spermophilus citellus). Chycení štíhlovek je někdy slušným výkonem, protože jsou velmi rychlé a před člověkem prchají, takže obvykle z nich zahlédneme jen ocas mizející v křoví nebo mezi kameny. Když nemůže utéci, štíhlovka útočí a kouše, někdy tak intenzivně a razantně, že to působí až dojmem, že proti nepříteli skáče. Údajně je při vyrušení schopna napadnout nejen člověka, ale i muly a koně. Není pochopitelně jedovatá, ale svou aktivní obranou si umí zjednat úctu – nějaký ten krvácející kousanec při odchytu patří k věci. Vzrostlí jedinci si navíc vybírají „nedobytné“ úkryty – nacházel jsem je např. ve starých vyschlých studnách, na skládce velkých kusů stavební suti, v masivních kamenných zdech nebo v rozsáhlém neproniknutelném trnitém křoví.

Při hledání štíhlovek jsem samozřejmě potkával i  mnohé další balkánské plazy, často to byly ještěrky balkánské (Lacerta trilineata), zmije růžkaté (Vipera ammodytes) a želvy zelenavé (Terstudo hermanni), nad hlavou mi létali nejrůznější dravci a jednou se kromě obvyklých nepřátelsky naladěných pasteveckých či toulavých psů ukázali i dva balkánští vlci. Pobyt na hadích lokalitách, zejména když zde na jaře kvetly zemní orchideje a jiné rostliny, tak byl velmi příjemný a plný zážitků.

Nejdelší exemplář „kaspiusky“ jsem ulovil na Chalkidiki v severním Řecku, byl to vykrmený samec, mohl mít tak 180 cm, a to mu ještě chyběl kousek evidentně umláceného ocasu – patrně se ho místní vesničani (Řekové mají obecně k hadům velmi negativní vztah) snažili neúspěšně zlikvidovat. Po uchopení za ocas se had dokázal vymrštit ze země a zakousnout se mi do trička těsně pod krk, jeho vzteklé hlasité syčení vyvolávalo u manželky nedůvodné obavy. I přes nepříjemnost, kterou bylo seznámení se mnou, zůstal tento samec své lokalitě věrný a za několik dní jsem ho tam znovu potkal, jak pátrá po kořisti.

Ale tu největší štíhlovku jsem viděl při své první návštěvě divukrásné oblasti řecké Meteory v květnu roku 1994, připadala mi třímetrová, takže přes 200 cm měřila určitě – bohužel na odchyt a změření nepočkala.

Pro úplnost je třeba uvést, že také štíhlovka východní patří okrajově do evropské herpetofauny, neboť obývá několik řeckých ostrovů (geologicky však náležejících k Malé Asii) u pobřeží západního Turecka. Mně se podařilo v květnu 2016 na ostrově Rhodos chytit na stejné lokalitě po pěkné honičce kolem 180 cm dlouhého černého samce a asi 130 cm dlouhou hnědou samici, další dva dospělé černé hady jsem tam viděl. Tehdy jsem skutečně zalitoval, že není možné si takto přirozeně sestavený pár přivézt letadlem domů – tyto krásné akční plazy chová málokdo. Se štíhlovkou Schmidtovou, která může být hnědá, červenohnědá až pomerančově oranžová, jsem se dosud v přírodě nesetkal, ale třeba jednou…

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (10x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Mgr. Ivan Kocourek, DiS.

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře