Za přírodou Ekvádoru – nahlédnutí do Amazonie

Psohlavec orinocký (Corallus hortulanus) je typickým obyvatelem stromů.
Deštný les na březích Laguna Grande
Amazoňan oranžovokřídlý (Amazona amazonica)
Portrét džunglovce měnivého (Chironius scurrulus)
Ulovený polodospělý kajman brýlový (Caiman crocodilus), foto: Dana Kocourková
Ropucha rohatá (Rhinella ceratophrys)
Harpyje (Harpia harpyja)), vládce vzdušného prostoru Amazonie
Neurčený sklípkan v lodži
Chvostan kosmatý (Pithecia monachus)
Obsah
  1. Směr: Amazonie
  2. Lodž a její okolí
  3. Pozorování ze člunů
  4. Dobrodružství pokračuje

Amazonka je svou délkou 6 868 km nejdelší řekou světa, vtéká do ní kolem 1 100 větších přítoků. Amazonií se nazývá tzv. Amazonská pánev s rozlehlou vodní sítí a oblastí deštného lesa, která představuje největší hydrogeografický systém na světě a jejíž lesy s mimořádně bohatou biodiverzitou tvoří druhově nejpočetnější ekosystém na naší planetě. Ten je znám také vysokým počtem druhů plazů a obojživelníků. Amazonie patří k vyhledávaným cílům všech milovníků a fotografů přírody včetně herpetologů a teraristů. U mě tomu bylo nejinak a příležitost navštívit v rámci cesty po Ekvádoru i jeho amazonskou část jsem samozřejmě využil, vždyť právě oblast západní Amazonie má druhovou diverzitu nejpočetnější.

Směr: Amazonie

Cesta, která proběhla v březnu/dubnu 2018, jistě patřila k mým nejzajímavějším. Do oblasti západní Amazonie jsme bohužel jenom nahlédli, neboť pouhé čtyři dny jsme mohli poznávat amazonský deštný les v okolí pralesní lodže Sione, v chráněném území Reserva de Producción Faunistica Cuyabeno, které je také indiánským teritoriem. Jsem spíše životním pesimistou, proto jsem moc nevěřil tomu, že v průběhu takto časově omezeného pobytu uvidíme a vyfotografujeme větší množství zvířat. Naštěstí opak byl pravdou, neboť okolí řeky Cuyabeno obývá skutečně značné množství živočišných druhů.

Za většinu pozorování zvířat vděčím našemu místnímu průvodci jménem Luís; jde o indiána, míšence dvou kmenů, narozeného v této oblasti. Pracuje již 18 let jako profesionální „nature guide“, džungli a její rostlinstvo a živočišstvo důvěrně zná, má nastudovány i odborné aspekty. Luís hovoří perfektně anglicky, je vtipný, hraje na kytaru a zpívá. Jeho profese ho baví, takže představuje dokonalého společníka a průvodce divočinou. Bývá pravidelně členem realizačního týmu našeho známého rybáře, „lovce rybích obrů“ Jakuba Vágnera při jeho amazonských expedicích. Luís také spolupracuje s herpetology z univerzity v Quitu při výzkumu ekvádorských plazů, ke kterým má velmi pozitivní vztah, takže to byl pro mě skutečně ten správný člověk.

Luis si naši skupinu „Jungelfriends“ vyzvedl ve městě Lago Agrio zvaném také Nueva Loja, kam jsme dojeli po návštěvě Národního parku Cotopaxi v Andách. Jedná se o nehezké oblastní centrum plné zaměstnanců těžařských společností – těžba nafty představuje asi největší komplexní ohrožení ekvádorské Amazonie. Ve městě samém není údajně ani dnes pro „bílé“ turisty zcela bezpečno. Jednu noc jsme zde přespali v prý nejlepším zdejším hotelu s názvem Marques Amazónico, je pravda, že byl moderní a téměř prázdný. Na zdech kolem hotelového bazénu v přízemí, kde jsem se večer smočil, se objevili první plazi – gekoni Hemidactylus mabouia; to byl velmi pohodlný herping!

Z Laga Agrio jsme druhý den směřovali pronajatým mikrobusem směrem na východ k řece Cuyabeno. Brzy se objevily první stromy zdánlivě nikde nekončícího deštného pralesa; v amazonské části Ekvádoru dominují vždy zelené nížinné deštné lesy s typickými šplhavými rostlinami (liánami) a epifyty. Cestou jsme viděli prvního hada, dlouhou zelenou bičovku americkou (Oxybelis fulgidus), bohužel přejetou. Během jízdy jsme pozorovali několik druhů dravých ptáků včetně „šnekožravého“ luňce bažinného (Rostrhamus sociabilis).

Vozidlo jsme opustili v Puertu Rio Cuyabeno, odkud jsme pokračovali dál po řece ve dvou kánoích s lodními motory. Řeka Cuyabeno je prakticky jediným – nepočítáme-li značně finančně nákladnou možnost využití vrtulníku – dopravním spojením s civilizací pro dvě indiánské komunity a 14 pralesních turistických lodží. Již plavba do lodže Siona po řece obklopené pro nás nadmíru exotickou pralesní vegetací nabídla řadu pozorování zvířat, viděli jsme poletující velké modré motýly rodu Morpho a několik druhů opic a ptáků. Za zmínku stojí hoacin chocholatý (Opisthocomus hoazin), „prapták“, jehož mláďata mají na křídlech drápy jako vymřelý Archeopteryx. Snad nám byl příznivě nakloněn sám duch pralesa, ať již to byl Kurupira, Mapinguari, Chullachaqui, či Shapshico – podařilo se nám asi čtvrt hodiny pozorovat a fotografovat impozantní harpyji (Harpia harpyja), nejsilnějšího dravého ptáka, který loví opice a lenochody. I podle místních indiánských průvodců to byl vzácný zážitek. 

Lodže, do které jsme měli namířeno, neleží na řece, ale je umístěna na poloostrově ve Velké Laguně (Laguna Grande). A to se ukázalo jako neočekávaná komplikace. V ekvádorské části Amazonie toto jaro dlouho nepršelo, Velká Laguna skoro celá vyschla a připomínala český rybník vypuštěný při výlovu. Do lodže se tedy nedalo dostat jako obvykle loďkou, ale jen pěšky, což znamenalo přejít polovyschlou lagunu. Vyfasovali jsme holínky a následoval pochod bahnitým terénem, který raději nebudu blíže popisovat… Cíle jsem dosáhl bosý (holínky se staly navždy součástí ekosystému laguny) a kompletně zablácený. Při brodění bahnem jsme dvakrát zkřížili asi 25–30 cm širokou stopu anakondy, ale neměl jsem tolik morální síly, abych z kupky bláta (původně batohu) vytáhl foťák a tuto zajímavost zdokumentoval.

Lodž a její okolí

Pralesní lodž s názvem Sione, provozovaná komunitou místního stejnojmenného indiánského kmene, je zařízena jednoduchými většími chatkami spojenými navzájem i s centrální budovou dřevěnými chodníčky. V hlavní budově se nachází kuchyně a jídelna/společenská místnost. Tam je možné při dešti v suchu posedět, nabít baterie do fotoaparátů a kamer a něco teplého či studeného vypít. I v těchto jednoduchých podmínkách dokázal personál vykouzlit překvapivě chutné pokrmy.

Přímo v lodži na chatkách a chodníčcích jsme potkávali gekony Gonatodes humeralis,sklípkany (ti byli často ohlášeni ženským jekotem), kudlanky, oblovky – velké ulitnaté měkkýše rodu Achatina a mravence „střihače“ rodu Atta,známé z křížovek, kteří v nekonečných zástupech nosili kousky listů jako zdroj výživy pro v podzemních mraveništích pěstované houby. V trávě poskakovaly ropuchy obrovské zvané též agy (Rhinella marina), až 23 cm dlouhé žáby s bradavičnatou pokožkou a velkými příušními žlázami. Tyto žlázy produkují při podráždění žáby toxický sekret, který dokáže usmrtit i středně velké savce – třeba psy. Agy požírají v dospělosti vše, co mohou přemoci, nejen hmyz, ale i jiné druhy žab a drobné hlodavce. Pod střechou z palmových listů na centrální budově jsem ke své velké radosti objevil stočeného psohlavce orinockého (Corallus hortulanus), dlouhého asi 130 cm. Tento druh jsem měl ve svých teráriích, o to bylo setkání s „divokým“ exemplářem pro mě zajímavější. Podle sdělení místních indiánů se zde dají občas nalézt i hroznýši královští (Boa constrictor) a hroznýšovci duhoví (Epicrates cenchria), patrně nejkrásněji zbarvení hadi Jižní Ameriky. Přímo do lodže chodily sbírat palmové plody zvědavé malpy běločelé (Cebus albifrons) a kondoři havranovití (Coragyps atratus) zde zasmušile čekali na nějaké kuchyňské zbytky. 

Odpoledne jsme pod Luísovým vedením vyrazili hledat do močálů anakondu velkou (Eunectes murinus). Ani za nic bych si nenechal ujít výpravu za tímto legendárním hadem. Opět jsme se brodili bahnem po okraji laguny, ale to už jsme byli jen v plavkách, s fotoaparáty v nepromokavých obalech. Anakondu průvodce objevil po krátkém propátrávání džungle asi půl kilometru od lodže stočenou pod břehem v kořenové dutině, odkud se mu ji nepodařilo klacíkem vyšťourat, alespoň ale několikrát vystrčila hlavu, aby se na nás vztekle podívala. My jsme na ni naopak hleděli nadšeně. Podle mého odhadu mohla měřit nejvíce tak 3,5 m – šlo tedy o velkého samce nebo o malou samici. 

Při noční procházce v okolním pralese bylo možné potkat mnoho drobných tvorů – křižáky, síťové pavouky rodu Nephila,sklípkany, nebezpečně jedovaté palovčíky rodu Phoneutria, sarančata, velešváby rodu Blaberus, cikády, mnohonožky a také obojživelníky: rosničky (Osteocephalus taurinus) a vzácné ropuchy rohaté (Rhinella ceratophrys) – „dvojníky“ známých rohatek rodu Ceratophrys. Tělo rohaté ropuchy shora trochu připomíná suchý list – tato strategie přežití se nazývá fytomimeze. Jako skutečná malá monstra vypadají bičovci, někdy také označovaní krabovci, zploštělí pavoukovci ze skupiny Amblypygi s hrozivými chelicerami a neúměrně prodlouženým prvním párem končetin, kterým na pralesní půdě pátrají po hmyzu.

Pozorování ze člunů

Ráno začalo silně pršet, laguna se postupně naplnila vodou (s ní připlavali také kajmani!), a tak jsme mohli jezdit po laguně a po řece na člunech. Zajímavé bylo, že voda při hladině měla teplotu pouze 22–23 °C, oproti vžité praxi je zřejmé, že při chovu v péči člověka řadu tropických pralesních zvířat zbytečně „pečeme“.

Na pobřežní vegetaci jsme při plavbách viděli četné zajímavé druhy ptáků – hoky, ledňáčky, volavky, kondory havranovité a krocanovité, káňata, kukačky ani, lelky, tukany, arassari, papoušky, vlhovce a další. Nadšený jsem byl zejména z největších papoušků – žily zde dva druhy – ara arakanga (Ara macao) a ara ararauna (Ara ararauna), jejich páry nebo skupinky při letu hlasitě a nemelodicky křičely. Místní indiáni, jejichž komunitu jsme navštívili, měli ochočené amazoňany a trubače agami. Ukázali se také někteří primáti – tamaríni, chvostani, malpy, chápani, vřešťani a kotulové. Všechna tato zvířata byla ale více plachá než podobné druhy v chráněných územích Kostariky, která jsem navštívil rok předtím. Velcí savci, jako tapíři a jaguáři, se od rušné řeky stáhli do tišších lesních oblastí.

Dále jsme viděli lenochody tříprsté (Bradypus tridactylus) a podivného stromového hlodavce s názvem koro žlutočelý (Isothrix bistriata), který zvědavě vykukoval ze své stromové dutiny. Až 1,2 m dlouhého dravého ještěra teju skvrnitého (Tupinambis nigropunctatus), místně nazývaného jacruaru, jsme objevili jenom jednou při slunění na padlém kmenu nad vodní hladinou. Podobná místa využívaly ke sluneční lázni tereky jednovousé (Podocnemis unifilis) s černými krunýři a žlutými „mločími“ skvrnami na hlavičkách.

Běžným druhem krokodýla je na Cuyabenu nejvýše 2 m dlouhý kajman brýlový (Caiman crocodilus), vzácněji lze vidět kajmana černého (Melanosuchus niger), který představuje s doloženou maximální délkou 6,5 m (obvykle samice do 3 m, samci 4,8 m) největšího predátora Amazonie. Oba druhy byly plaché a pozorovat je při vyhřívání na břehu nebylo snadné, kajmani většinou záhy sklouzávali do vody. Jsou to sice oportunističtí lovci, přesto se živí především rybami – s oblibou žerou piraně.

Několikrát jsme zahlédli majestátní rybu Arapaima gigas při lapání atmosférického kyslíku. Arapaima představuje největší druh čeledi ostnojazyčných (Osteoglossidae) a je jednou z největších pravých sladkovodních ryb, může vážit až přes 90 kg. U indiánů jsme také viděli jejich pěkný úlovek – velkého neurčeného sumce. Na březích se plazili červení hadi zvaní zde sipos (Chironius scurrulus). Jedná se velmi štíhlé, až kolem 2 m dlouhé nejedovaté užovkovité hady. Hlavu s velkýma očima mají výrazně oddělenou od stranově stlačeného těla. Český druhový název tohoto hada zní džunglovec měnivý, protože vylíhnutá mláďata jsou jednobarevně zelená a s růstem se přebarvují do červena s nevýraznými tmavými skvrnami. Samec, kterého jsem chytil plovoucího v řece, měřil asi 1,5 m. Zprvu kousal, ale pak se uklidnil a nechal se vyfotografovat. Po vypuštění zpět do řeky se ukryl pod břehem. Luís mi ukázal své fotografie dalších hadů žijících na Ríu Cuyabeno, včetně obávaného „bushmastera“ – křovináře rodu Lachesis – a užovek brazilských (Spilotes pullatus), které považuji za nejkrásnější neotropické užovkovité hady. Škoda že jsme žádnou nenašli.

Poslední večer v Amazonii jsme na člunech vyrazili na noční pozorování, případně lov kajmanů. Kouzelná atmosféra tropické noci byla umocněna pocitem, že blízko nás mohou být taková zvířata jako kajmani, anakondy, arapajmy či inie amazonské – sladkovodní delfíni. V této příhodné chvíli jsem pojal úmysl spolucestující trochu pobavit a rozptýlit vzpomenutím některých animals hororů, kde hlavní role hrála lidožravá krokodýlí monstra, ale překvapivě nikdo nechtěl nic takového slyšet… 

Kajmany lovící v temnotě prozradí záře očí odrážející se ve světle lampy. Luís objevil na mělčině u malého bahnitého ostrůvku velkou cichlidu, kterou si jako zpestření jídelníčku ulovil mistrným seknutím mačetou, a poté i menšího, asi metrového kajmana brýlového. Na mou žádost souhlasil, abych si ho sám chytil. Podařilo se a pak nastalo velké obdivování a fotografování. Ulovený kajman byl ukázkový jedinec, tělesně bez vad a dobře vykrmený, není divu, spousta ryb – hlavně cichlid a sumců – byla všude kolem. Když jsem ho pak pustil do vody, odplaval s mohutným šplouchnutím ocasem. Představa, že někde v daleké Amazonii, v odlehlé tiché laguně, v klidu žije a roste kajman, se kterým jsem se blíže seznámil, je velmi příjemná.

Dobrodružství pokračuje

Následující ráno jsme již museli opustit pohostinnou lodž a okolní prales, který nám i za tak krátkou dobu ukázal mnohé ze svých krás. Nebyl jsem rád, že jsme zde nemohli zůstat delší dobu, nicméně: čekal nás úplně jiný, ale neméně zajímavý svět Galapážských ostrovů! Z okénka malého letadla, které s námi zamířilo z Laga Agrio do Quita, jsem naposled pohlédl na nedozírný amazonský prales s přáním se do něho co nejdříve vrátit… 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (8x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Mgr. Ivan Kocourek, DiS.

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

22.2.2021 11:09

https://cs.wikipedia.org/wiki/Amazonie

21.2.2021 18:05

Poznámka. Chovatelé exotických zvířat si zaslouží pro lepší zeměpisnou orientaci i přesnějších zeměpisných popisů. V Ekvádoru žádná řeka Amazonka není. Amazonkou je nazýván nejvodnatější tok světa, který vzniká teprve soutokem řek Rio Solimoes a Rio Negro u města Manaus. Je to stejně jako u Dunaje, který také nepramení, ale vzniká soutokem Bergu a Brigachu. U nás Berounka rovněž nepramení, ale vzniká soutokem. Úhlava, Úslava, Radbuza, Mže se stékají v Plzni. teprve pod Plzní je na mapě modře napsáno Berounka. Hledat prameny Amazonky lze nazvat novinářskou kachnou. Článek se mi líbí, jenom mě to nedalo.