Chameleon elliotův

Systematika, zoogeografie:
Přestože byl Güntherem již v roce 1895 popsán jako Chamaeleo ellioti, byl dlouho uváděn jako poddruh chameleona dvoupruhého -- Chamaeleo bitaeniatus ellioti. Od roku 1963 je mu opět přiznán statut druhu a od roku 1986 je Klaverem a Böhmem řazen do podrodu Trioceros. V současnosti je Ch. (T.) ellioti považován za samostatný druh bez poddruhů. Spolu s Ch. (T.) bitaeniatus, Ch. hoehnelli, Ch. kinetensis, Ch. rudis, Ch. schoutedeni, Ch. schubotzi a Ch. sternfeldi bývá řazen do tzv. “příbuzenského komplexu Ch. bitaeniatus”. Chameleon Elliotův žije na území států soustředěných kolem Viktoriina jezera v Keni, Tanzánii, Ugandě, Rwandě, Burundi, ale i v Kongu a v Súdánu.

• běžnější zbarvení samce Ch. ellioti

Popis:
Jde o menší druh chameleona. I když literatura uvádí max. velikost u samic 17,9 cm až 22 cm, většina zvířat dosahuje délek jen kolem 15 cm.
Ošupení těla i končetin je heterogenní. Přilba je lehce zvětšená, hřbetní a břišní hřebínek jsou slabě vyvinuté a stejnoměrně ozubené.
Díky rozsáhlému areálu rozšíření a značnému rozpětí obývaných výšek je zbarvení velmi variabilní. Samice jsou nejčastěji jednobarevně hnědé nebo zelené, samci jsou barevnější, více do zelena, často s pestřejší paletou zahrnují i žlutou, modrou a červenou barvu. Tři černé podélné pruhy na hrdelním vaku, které je zřetelně vidět např. při podráždění, jsou důležitým prvkem k odlišení od Ch. bitaeniatus.
Nejspolehlivějším znakem pro rozpoznání pohlaví je zduřelý kořen ocasu u samců. Jde o klidné chameleony, kteří tráví většinu dne na své oblíbené větvičce, odkud pozorují okolí.

• i v této barevné paletě se občas samec může představit

Klima a biotop:
Chameleon Elliotův žije v nadmořských výškách od 600 do 2500 m n. m. a nedá se tudíž striktně označit za horského chameleona. Obývá nejen horské louky a okraje lesů, ale i savany s nízkými keři, pole, pastviny, plantáže a zahrady v blízkosti lidských sídlišť. Obecně platí, že denní teploty v místech jeho výskytu dosahují kolem 25 °C, výjimečně přes 30 °C. Noční pokles je zaznamenán na 16 - 18 °C, ve vyšších oblastech až na 10 °C. Denní vlhkost vzduchu činí asi 60 -- 70 %, v noci stoupá na 80 - 90 %.

• chameleon elliotův předvádí svou schopnost lézt po drsné kůře kmene

Chov v teráriu:
Chovný pár nebo skupinu složenou z jednoho samce a několika samic umístíme do lepeného terária rozměrů 40 x 40 x 50 cm (š, v, h) s vrstvou písku na dně, hustou spletí tenčích větviček a s živými popínavými rostlinami. K osvětlení se osvědčila bílá zářivka a slabší tepelný zdroj v podobně 25 W žárovky k vyhřívání (jen na 2 až 3 hod. denně). Teploty v teráriu se pohybují ve dne mezi 20 - 25 °C (pod zapnutou žárovkou až 30 °C), v noci nastává pokles na 15 -- 20 °C. Pro dosažení potřebné vlhkosti vzduchu je nutné rosení min. 1x denně, lépe 2x i vícekrát v menším množství.
Malí chameleonci Elliotovi, které jsem měl možnost chovat, vyrůstali téměř na monodietě v podobě přiměřeně velkých cvrčků (Gryllus assimilis) pouze příležitostně obohacenou octomilkami (Drosophila). Na malé larvy potemníků (Tenebrionidae) a zlatohlávků (Pachnoda) reagovali pouze, když zachytili jejich pohyb na listu nebo větvičce. Pokud jsem larvy umístil do misky, mláďata (později i v dospělosti) na ně nereagovala.
Tak jako u ostatních druhů chameleonů, které jsem měl možnost chovat v teráriích, je i u chameleona Elliotova třeba dbát na dostatečný přísun vitamínů a minerálních látek - což platí u mláďat dvojnásob a každé sousto je nezbytné poprášit některým z běžně dostupných přípravků (Roboran, Vitamix, Plastin atp.).
Zhruba ve stáří 3 měsíců je pohlavní dimorfismus natolik výrazný (zduření kořene ocasu u samce, používaná paleta barev, chování), že určení pohlaví nečiní problémy. Samice jsou gravidní asi 90 - 160 dnů. Po této době rodí 2x až 4x za rok 2 - 14 mláďat. Celkem jsem měl možnost pozorovat 12 porodů. První jsem zaznamenal ve stáří 7,5 měsíce, poslední u samice ve věku 20 měsíců. Všechny tyto porody, podobně jako u jiného ovoviviparního druhu - Chameleona Jacksonova, proběhly v dopoledních hodinách. Samice jsou během porodu klidné, přitisknuté k větvičce. Mláďata ukrytá v obalech po jednom vypadávají ven z kloaky samice. Po několika minutách se životaschopní chameleonci uvolní z obalů a rozlezou se po větvičkách. Jejich průměrná délka při narození je asi 40 mm. Zbarvení mláďat se začne měnit zhruba ve stáří 3 měsíců, zjevně s postupným dospíváním, kdy se samci i samice začínají přebarvovat do svého budoucího trvalého odstínu. Do této doby jsou většinou tmavě hnědá až černá.

• samice Chameleona elliotova

I u chameleona Elliotova bylo prokázáno shromažďování zásob spermií v receptaculum seminis - váčku se složitou strukturou kolem obou vejcovodů. Tento orgán umožňuje, že jedno úspěšné páření vystačí i na několik porodů mláďat, případně (což je docela dobře možné) i na celý život samice.
Jako největší problém celého chovu tohoto chameleona se ukázal úspěšný odchov narozených mláďat. Ta byla ihned oddělena od rodičů a umístěna vždy společně do menší, klasicky zařízené a větrané nádrže. K osvětlení jsem opět použil zářivku a jen na několik hodin denně byla na stropě zapnutá žárovka (25 W). Teploty přes den zde nepřesahovaly 25 °C, v noci klesaly až na 15 - 18 °C. Hustě zarostlý prostor odchovných terárií byl až 4x denně rosen, čímž jsem zde dosáhl 70 - 90 % relativní vzdušné vlhkosti.
První potravu - novorozené cvrčky a octomilky přijala některá mláďata již druhý den po narození. Jako nejproblematičtějším úsekem celého chovu se ukázal úspěšný odchov mláďat. Kritickou hranici 3 měsíců přežilo asi 25 % narozených chameleonků. Někteří uhynuli několik dní po narození, jiní téměř po dvou měsících. Projevovali se typickým způsobem - žádnou reakcí na potravu, zavíráním obou očí přes den, minimálním pohybem a celkovou apatií. Jako jedno z možných vysvětlení velkého úhynu mláďat nabízí např. Henkel a Heinecke (1993), kteří uvádění, že i mláďata ovoviviparních druhů chameleonů jsou již před narozením napadena stejnými parazity jako jejich matka. Spuštění onemocnění pak předchází stres. Tomuto názoru je blízká i domněnka, zda se nejedná o selekční mechanismus proti nadprodukci.
Otázka příbuzenské plemenitby takto množených chameleonů a tím i způsobenému poklesu heterozygotnosti je rovněž diskutovatelnou. O tom, že pravidelné odchovy některých druhů ovoviviparních chameleonů v několikáté generaci nemusejí být pouhou fantazií, podávají důkazy např. I. a G. Masuratovi, kteří za 16 let chovu Chameleona jacksonova (Ch. jacksonii) docílili v jedné linii odchovu v 10. generaci a z 31 vrhů odchovali 658 mláďat. Situlace u chameleona Elliotova je o mnoho skromnější, o čemž svědčí např. německý soukromý chovný program, zaměřený na odchov chameleonů (Tröger, 1994), zahrnující období 1991 až 6/1994. Mezi 18 rozmnoženými druhy, není chameleon Elliotův uváděn.

• jednoměsíční mláďata

Literatura:
Henkel F. W. & S. Heinecke, 1993: Chamäleons im Terrarium. Landbuch Verlag Hannover 158 pp.

Masurat, G. & I. Masurat, 1996: Nachzuchtergebnisse bei Chamaeleo jacksonii Boulenger, 1896 (Sauria: Chamaeleonidae) über 15 Jahre. Salamandra 32 (1):1-12.

Tröger, M., 1994: Chamäleons - unhaltbar und unzüchtbar? Ergebnis - Darstellung eines privaten Zuchtprojektes. Elaphe (N. F.) 2 (4):14-15.