Orientální racek (něm. Orientalisches Mövchen, angl. Oriental Frill)

HISTORIE A PŮVOD:
Podle dochovaných zdrojů je dávný původ těchto racků v Malé Asii, a to především v okolí města Smyrny, podle kterého se dříve označoval jako smyrnský racek. Původní orientální racky do Evropy nejdříve dovezli holanďané a angličané, až poté se dostali do dalších evropských zemí, např. do Německa až kolem roku 1850 (vzorník uvádí rok 1849). Velmi oblíbeni byli i v Severní Africe a Řecku. Po prvotním zušlechtění v Anglii a posléze i v Německu se podařilo orientální racky k dokonalosti uvést u chovatelů v USA. Ti použili ke zlepšení charakteristických partií hlavy původem bradavičnatá plemena - giganta a antverpského výstavního holuba. Tímto křížením se podařilo dosáhnout požadované značně široké hlavy, plného a vysokého čela, značnou šířku, nasazení a krátkost zobáku při hrdě vypjaté hrudi. Negativem tohoto křížení s většími plemeny však zákonitě bylo i zvětšení tělesného rámce racků. A tak dnes máme v podstatě dva, velikostí a stavbou těla mírně se odlišující, typy orientálních racků. Zatímco třeba na Slovensku, či v Holandsku upřednostňují holuby jemnějšího tělesného rámce, dávají chovatelé v USA, Německu a dalších zemích přednost holubům mírně většího tělesného rámce se skutečně vztyčenou postavou a vysoce nesenou hrudí - tak jak je i zakreslena v českém vzorníku plemen holubů. Když však tito holubi nemají vzpřímené držení těla, působí dlouhým dojmem.
Orientální racek představuje vrchol holubářského šlechtění, je ztělesněním orientální ušlechtilosti, něžnosti a elegance, ale i západní hrdosti a vznešenosti. Kresbu ideálního představitele plemene, kterou Vám přináší i Fauna, nakreslil začátkem minulého století anglický malíř Ludlow - jako vzor ideálu nám slouží tato perokresba dodnes. (kresba č. 1)

PERNATÉ OZDOBY:
Orientální racek má jako jediný z celé skupiny racků opeřené běháky - a to do podoby bohatých punčošek rostlých i po stranách mezi vnějším a zadním prstem, pro které používáme odborný termín specifický pro tyto racky -grousek.
Další pernatou ozdobou je jednoduchá špičatá chocholka, která prodlužuje linii hlavy a její horní pera vybíhají z této linie šikmo nahoru. Vysoko nasazená chocholka pak plynule přechází v jemnou hřívu, která směřuje po téměř celé zadní straně krku k zádům a spoluutváří tak v porovnání s ostatními tělesnými tvary mohutné vzezření hlavy.
Vedle chocholky a grousku zdobí podobně jako jiné racky i orientálního náprsenka, neboli jabot (čteme žabó). Jsou to podélnou pěšinkou rozdělená, do obou stran zvedlá, mírně stočená pera na přední straně krku v oblasti volete.
UTVÁŘENÍ HLAVY:
Hlava představuje jednoznačně nejdůležitější plemenný znak, na její správné utváření bychom měli tedy klást největší důraz. Je oválného, mírně protáhlého tvaru, vyznačuje se širokým čelem, výraznými tvářemi a lalůčkem, který bez narušení spojuje linii krku s mimořádně široce nasazeným, krátkým, dolů směřujícím zobákem. Ideálem utváření hlavy orientálního racka je nepřerušovaná linie temene - čela - ozobí - zobáku a lalůčku. Ozobí je přilehlé, avšak poměrně rozsáhlé, široké a tedy i výrazné. Ozobí by nemělo být srdcovitého tvaru, ale pokud možno rovné. Vysoké čelo by mělo z ozobí vystupovat s mírným vyklenutím dopředu a být plné a široké, přičemž nejvyšší bod hlavy není nad okem jako u většiny plemen, ale právě na čele v oblasti nad nasazením zobáku. Horní i dolní zobák jsou stejné velikosti, tupé a přitom co nejvíce dolů klopené. Oči jsou velké, zbarveny u barevnohlavých oranžově, u bělohlavých rázů vikvově. Obočnice požadujeme nevýrazné, jemné a hladké, odpovídající barvě okolního opeření. I barva zobáku je odvislá od zbarvení hlavy, jeho barva tedy přechází od světlé k světle rohové až k tmavě rohové po černou.
TĚLESNÉ TVARY:
Hruď je vysoko nesená, plná a široká. Ideální, tedy krátká postava by měla vykazovat tak vzpřímené držení, že by při pomyslné kolmici spuštěné od oka měla tato protínat nasazení předních prstů. Krk je krátký, ale silný a vzpřímeně držený. Ocas je krátký, dobře složený, letky nepřesahují konec ocasu. Nohy jsou krátké, ale vzpřímené, opeřené. Opeření na celé postavě je krátké, přilehlé a husté. Zvláštní důraz při posuzování postavy klademe na šířku hrudi a vzpřímený postoj a v neposlední řadě i na krátkou zadní partii.
NEJČASTĚJI SE VYSKYTUJÍCÍ VADY:
Úzká hlava, malo klenuté, propadlé, úzké čelo, delší, užší zobák, hrubé ozobí, úzký krk, dlouhá zadní partie, neopeřené prsty, vady kresby, nízko nesená hruď, hluboký postoj, nesprávně utvářená náprsenka a chocholka s hřívou, delší, uzká postava, svěšená křídla.
Německý vzorník klade při posuzování na orientálního racka tyto nároky v pořadí od nejdůležitějšího po nejméně důležitý: Celkový dojem - utváření hlavy a zobáku - barva a kresba - postava - opeření nohou - náprsenka.
BARVY A KRESBY:
Kresby orientálních racků a některé jejich plavé barvy a mezibarvy jsou v holubářství naprosto jedinečné a vyskytují se jen u tohoto plemene. Samotná barva orientálního racka je vždy o něco méně intenzivní než u jiných plemen holubů a spoluutváří tak jemný a něžný vzhled tohoto holoubka. Orientální racky známe v těchto barvách - černé, hnědé, modré, stříbřité, hnědožluté, šedohnědé, popelavě červené a žluté, červené a žluté plnobarevné, některé zbarvení označujeme i jako čokoládové, levandulové, sírové, myšové. Občas se při křížení dosud známých rázů vyskytnou různé plavé mezibarvy a dosud nepopsané barvy. Kresby orientálních racků řadíme do tzv. orientální barevné řady - jsou to šupinaté, šupkaté a bělopruhé kresby s velmi jemnými a pravidelnými vzory v typicky kreslených rázech, které označujeme jako blondinety, satinety, vizory a někdy k nim přiřaďujeme i turbitýny a dříve k nim patřil i racek domino.
BLONDINETY(obr.2) jsou jediným plnobarevným rázem orientálních racků. Podle dochovaných materiálů vznikli křížením satinet s anglickým rackem „owl“.
- Šupinaté(lemované) blondinety mají každé pírko na celé postavě po obvodu jasně barevně olemované, při základní barvě opeření čisté bílé. Protože na krku, hlavě a mnohdy i na punčoškách jsou pera velmi malá, splývá toto lemování natolik, že krk, hlava a běháky vypadají jako zbarvené. Šířka lemování není přesně stanovena, musí být však na každém peru zřetelně ohraničená a bílá základní barva nesmí vykazovat barevný nádech, či dokonce barevné plochy.
- Šupkaté rázy blondinet vykazují při barevné základní barvě šupkatost ve stejné barvě, ovšem tmavším odstínu, než je jejich barva základní. Na křídelním štítu - letkách a konci ocasu je zdobí bílá, barevně ohraničená zrcátka. Zrcátkem nazýváme bílé plochy před koncem pera, která jsou téměř vodorovně ohraničena barevnou základní barvou - dobře utvářená zrcátka v ocase vytvářejí asi dvoucentimetrový bílý pruh před jeho barevným zakončením.
- Bělopruhé blondinety jsou celobarevné, jen štíty křídel zdobí 2 zřetelně ohraničené bílé pruhy.
Německý vzorník dělí blondinety na zrcadloocasé: modré, stříbřité, hnědé, khaki (tyto rázy možno i jako bělopruhé), modré šupkaté, stříbřité šupkaté, červené šupkaté, žluté šupkaté, hnědé šupkaté a zlatosírové(sulfur - posledně jmenovaný ráz se vyznačuje zlatě zbarveným krkem a sírově zbarvenými šupkami) a na rázy s lemovanými ocasy: černý, šedohnědý, červený, žlutý a levandulový.
Západoevropští specialisté někdy používají pro blondinety následovná označení, pocházející z řečtiny: CARALAS pro černošupinaté, SURFANI pro „sírově“ zbarvené, MAVIA pro plnobarevné bělopruhé a MORIKA pro modré šupkaté.
O dalších rázech orientálních racků a chovu tohoto plemene se dozvíte v příští FAUNĚ.