Husa česká chocholatá a její chov

Husa česká chocholatá byla vyšlechtěna z husy české, která se v našich krajích chová již několik desítek let. Mnozí z nás si pamatují hejna hus volně se pohybujících po prostranství našich vesnic, kde mohl bystrý pozorovatel zaregistrovat chocholaté jedince, tedy jedince s chocholem. Tomuto jevu nebyl zpočátku přikládán velký význam a tyto husy se chovaly s ohledem na momentální nálady vlastníků. Tak docházelo k nekontrolovanému křížení mezi jedinci, což mělo z dnešního pohledu za následek zmenšování chocholek a v populaci bylo možno zaznamenat více a více jedinců, kteří nosili gen chocholatosti, ač sami chocholku neměli. Mnozí chovatelé, mající husy české v chovu, tak pozorovali jev, kdy potomci nechocholatých hus měli větší, či menší chocholku. Husy zařazené do chovu se tehdy v průměru dožívaly až dvanácti let bez ohledu na to, zda husa měla chochol, či neměla. Pohledem bylo zprvopočátku dvě nastávající plemena od sebe odlišit velmi těžké, rozdíl nebyl ani v počtu snůšek do roka, kdy většina hus měla i dvě.

Geny na chocholatost a dvojí snůšku se udržely až do dnešní doby, kdy těmto faktorům byla věnována patřičná pozornost a husy s chocholem se staly vyhledávanými z důvodu velmi kvalitního peří, dobré výtěžnosti masa a co především: toto „nové“ plemeno husy bylo schopno samo odchovat potomstvo a tím chovatelům odpadla časově náročná starost pečovat o housata.

Z těchto důvodů, mezi něž zahrnujeme i finanční hlediska náročnosti odchovu housat, se stala husa česká chocholatá oblíbenou a vyhledávanou mezi chovateli nejen u nás, ale i v zahraničí.

Husa česká chocholatá je čiště bílá, bez jakéhokoliv tmavého peří, kdy tmavé peří považujeme za nepřípustnou vadu. Plemenný typ je shodný s husou českou, ale husa česká chocholatá má chochol, lebeční výduť, má krátký, mírně esovitý krk a za přípustnou vadu považujeme jednoduchý podbřišek, a to u obojího pohlaví. Toto plemeno je podstatně vnímavější na stresy, chová se nervózněji než husa česká, snáší 12 až 15 vajec, je u ní zachována kvokavost a velmi úzkostlivě se stará o potomstvo. Někteří jedinci mají i druhou snůšku, pokud se odeberou huse housata. Zhruba po šesti týdnech můžeme očekávat druhou snůšku, která čítá 6 až 8 vajec.

Dalším rozlišovacím znakem je hmotnost, kdy husa česká chocholatá je v průměru o 80 dkg těžší, než husa česká. Toto plemeno hus je nenáročné na chov a odchov potomstva, avšak vyžaduje více klidu a pozornosti, především v době sezení na vejcích.

Letální faktor se u tohoto plemene projevuje úmrtností plodu, nevylíhnutím se housat a úhynem housat po vylíhnutí. Letální faktor je umocňován příbuzenskou plemenitbou, kterou po vlastních zkušenostech nedoporučuji. Při nedostatku plemenného materiálu lze použít ve výjimečných případech husu českou, avšak toto rozhodnutí má pak negativní dopad zejména na chocholatost a lebeční výduť, která téměř celá i po příbuzenském křížení zaniká, po několika generacích se opět začnou štěpit vady, které jsme považovali za vymýcené, jako delší a slabší krky, úzký postoj.

V současné době chová toto rozvíjející se plemeno hus pouze deset chovatelů, kteří mi jistě dají za pravdu tvrdím-li, že se u hus českých chocholatých projevují negativní faktory, často i bez příbuzenské plemenitby, mezi které počítáme zejména odchylku od daného typu, dlouhý, slabý krk, mnohdy příliš esovitě zahnutý, málo výrazné líce, méně klenutá hlava, delší zobák, často chybí výduť lebky, zaznamenáváme vysoké procento křivých ocasů, pozorujeme dvojité podbřišky a nejčastější vadou je úzký dlouhý trup a klabonosé zobáky.

I přes výše popsané negativní faktory bylo plemeno husy české chocholaté v roce 1986 uznáno Českým svazem chovatelů a klubem hus českých jako národní plemeno hus a tak se plemeno husy české chocholaté stalo druhým národním plemenem vodní drůbeže. Šlechtí se a byly uznány genové rezervy tohoto plemene, čítající však pouze čtyři chovy s počtem čtyř houserů a dvanáct hus, avšak stav genových rezerv je stále nevyrovnaný, neucelený, bez zásadního rozlišení, což má za následek nekompaktibilnost tohoto plemene. Rozcházejí se názory při posuzování jedinců v rámci plemene, často dochází k chybným představám o typu, vadách či kvalitách plemene. V roce 1985 se začalo usilovně pracovat na vytvoření standardu husy české chocholaté a tato velice náročná práce byla úspěšně zakončena o rok později v roce 1986, jeho publikováním v Periodiku pro posuzovatele. Nyní po větších zkušenostech s chovem těchto hus, docházím k závěru, že tento byl od základu mylný, avšak v době jeho uznání byl plně adekvátní situaci v chovu. Pro současný stav je již zcela nepřijatelný. Nový standard tohoto plemene, na kterém se s plným nasazením pracuje, vyjde ve Vzorníku plemen drůbeže v roce 2001, kde bude již zcela zřejmé, že jediným výrazným rozlišovacím znakem husy české chocholaté, a to bych rád zdůraznil, je lebeční výduť, ze které vyrůstá chochol. Zároveň jsem si však vědom, že veškeré odchylky od tohoto standardu budou pouze dočasné, kdy přechodnou dobou by mělo být rozmezí zhruba pěti až osmi let. Bude to práce velmi náročná, jejímž základním vytyčeným cílem je prošlechtit a zejména zdokonalit původní gen husy české chocholaté a vytvořit tak ucelené plemeno, které bude odlišeno od stávající populace hus českých chocholatých, a to kontrolovaným výběrem chovných zvířat s tím, že je potřeba klást důraz především na nepříbuznost. Je však velmi těžké přimět chovatele tohoto krásného plemene hus k častější výměně plemenných zvířat, neboť nákup chovného materiálu je značně náročný, mnohdy po exteriérové stránce zcela nemožný.

Považuji za důležité vytvořit pro toto období připařovací plán a myslím si, že je nutné zapojení veškerých genových rezerv těchto hus. Pevně věřím, že doba, kdy bude plemeno českých chocholatých hus ustálené, přijde co nejdříve nejen pro velký přínos modernímu plemenářství, což řadím na první místo, ale v neposlední řadě také pro radost nás, chovatelů.

Chovatelům doporučuji se vyvarovat chyb při zařazení cizích jedinců samčího pohlaví do svého chovu, neboť je jednoznačně efektivnější, s minimálním procentem rizika, zaměřit se spíše na odchov vlastních houserů a využívat možnosti nákupu hus.

Husa česká chocholatá, pravidelně se objevující od roku 1986 na Speciálních klubových výstavách, zastoupena vždy v počtu dvanáct až dvacet kusů - a doufám, že se toto číslo se vzrůstající oblibou ztrojnásobí - má mít krátký zobák, kulatou hlavu s lebeční výdutí, kterou zakrývá uzavřený chochol, modré oči, výrazné líce, krk krátký a silný s rýhováním. Trup široký, kratší, srdcovitého tvaru, postoj široký, holeně pohledem nezřetelné, masové nohy. Křídla přilehlá, ocas nesený rovněž, peří bohaté, kypré, měkké struktury, čistě bílé, s velkým podílem prachového peří.

Závěrem bych rád poděkoval všem chovatelům, kteří se rozhodli a rozhodnou toto nádherné a zajímavé plemeno hus chovat a pevně věřím, že nám přinese nejen radost, ale i užitek.