Amazónek Hapalopsittaca fuertesi

Ve 21. čísle 13. ročníku časopisu Fauna byl na str. 16 a 17 uveřejněn článek, jenž zdůrazňuje význam publikování přesných a úplných informací. Autor zde jako údajný odstrašující příklad glosuje zprávu ze strany 11 třetího čísla čtvrtletníku Ptačí svět z letošního roku (2002), ve kterém bylo referováno o "znovuobjevení" drobného papouška druhu Hapalopsittaca fuertesi, jehož pozorování v přírodě delší čas chyběla. Ačkoliv lze jistě souhlasit s názorem, že některé údaje, uvedené v Ptačím světě, nejsou z nejpřesnějších, ani sám kritik se ve své analýze nevystříhal řady pochybení, a to jak faktických, tak i metodických.

Kritika užití taxonu Hapalopsittaca fuertesi jako samostatného druhu

Své výhrady vyslovuje autor kritiky hned k první větě článku v Ptačím světě, když s odkazem na údajnou "většinu systému" (míní tím zjevně klasifikace) kritizuje tam užité pojetí taxonu Hapalopsittaca fuertesi jako samostatného druhu. Poněkud se však mýlí tvrdí-li, že tento taxon je obvykle klasifikován jako poddruh druhu Hapalopsittaca amazonina (Des Murs,1845). Odhlédneme-li od zjevně krajně neurčitého obsahu užitého pojmu "obvykle", když ale právě o něj svoji kritickou argumentaci autor opírá, je skutečnost zcela jiná. V kompendiích z posledních let, ku příkladu v Collarových Psittacidae, tvořících jednu kapitolu 4. dílu del Hoyova, Elliottova a Sargatalova Handbook of the Birds of the World, Lynx, Barcelona, 1997, či v Junniperovi a Parrovovi spisu Parrots - A Guide to Parrots of the World, Yale University Press, New Haven, London, 1998, což obojí jsou bezesporu informační zdroje nevyšší představitelné úrovně, je Hapalopsittaca fuertesi klasifikován jako samostatný druh. 

Z hlediska naší národní reality lze pochopit kritikovu poznámku v závěru prvního odstavce jeho sdělení, že /cit./: "…nakonec si ani nemohu dovolit kupovat všechny časopisy, všechny knihy", čímž by se za jistých okolností dala omluvit neznalost aktuálních informací, dogmatik by však jistě namítl: "Proč se tedy k problému vyjadřuje, když si je sám vědom, že se v něm stoprocentně neorientuje?!" "Bez pardónu" zcela neomluvitelný je však autorem presentovaný přístup, když bezelstně deklaruje, že /cituji včetně chybně uvedeného titulu/: "…nejnovější vydání Vašíčkova dílu Amazoňané a Amazónci série knih o papoušcích jsem neověřoval…". Vzhledem k tomu, že v naší jazykové oblasti vycházejí knihy typu páně Vašíčkova díla asi 1 x za generaci, je ignorování jejich obsahu u osoby, která se navíc v dané oblasti presentuje jako odborník, povolaný publikovat kritiku edičních počinů svých kolegů, vskutku jen málo pochopitelná. 

Nejde však jen o svérázný způsob nakládání s informačními zdroji jako takový, neméně významný je v tomto případě i obsah ignorované informace samé: Na str. 36 zmíněné "neověřované" knihy od pana Vašíčka, rozuměj Amazónci a amazoňané, Barko Bilka, Kosmonosy, 2002, by se totiž mohl náš kritik dočíst, že /cit./: "…v poslední době byly subspecie H. a. fuertesi a H. a. pyrrhops vyčleněny jako samostatné druhy…", a seznámit se i s kratičkým odůvodněním, co k tomu příslušné taxonomy vedlo.

Kritika označení Hapalopsittaca fuertesi za jeden z nejohroženějších druhů papoušků

Další pochybnost vznesl autor kritického článku ohledně té pasáže textu, kde je Hapalopsittaca fuertesi označen za jeden z nejohroženějších druhů papoušků. I v tomto bodě s ním lze zprvu - byť jen podmíněně - souhlasit. Nikoli však již od okamžiku, kdy svoje odmítnutí opírá o údajnou mnohem "větší vzácnost" některých druhu amazoňanů z Malých Antil. Které tím přesně míní však - bohužel - blíže nespecifikuje. 

Srovnáme-li ale publikované údaje o početnosti druhu Hapalopsittaca fuertesi, kde se nám daří vedle údaje o 14 jedincích pozorovaných aktuálně (2002) Velasquezem a Quevedou (srov. Papoušci 2002, 2, str. 379) nalézt vlastně pouze jediný další konkrétní údaj, hovořící o maximálně 25 pozorovaných exemplářích (str. 462 již výše citovaných Collarových Psittacidae) s odhady velikostí populací druhu Amazona versicolor, A. arausiaca, A. guildingii, Amazona imperialis, případně dalších např. v Arndtovu Lexicon of Parrots, Verlag Arndt a Muller, Bretten, 1992-1996, nikdy se na tak nízké počty nedostáváme. Ovšemže je rozdíl mezi pojmem "pozorovaní jedinci" a kvalifikovanými pokusy o odhad celkové početnosti taxonu, nicméně nelze brát vážně argumentaci kritika, že (parafrázuji): "…protože jsou malí a zelení, není je v pralese vidět, a proto jsou údaje o jejich početnosti tak nízké." Samozřejmě, práce v tropech obecně a sčítání ptáku v horském mlžném lese pak zvláště, vyžadují užití specifických metod a zejména značné zkušenosti z terénu, nelze však automaticky dovozovat, že výzkumníci - nechovatelé jsou tupci, kteří neumějí ptáky nalézt. 

Jen tak mimochodem: O aspiraci na pozici nejvzácnějšího druhu papouška se vedle Anodorhynchus glaucus (srov. údaje Judith K. Hartové na str. 469 až 483 monografie Abramsona, Speera a Thomsena The Large Macaws, Raintree Publications, Fort Bragg, California, 2000) úspěšně - a možná poněkud překvapivě - ucházejí i mnohem nenápadnější Ognorhynchus icterotis a Psittacula echo (srov. z dostupnějších např. Cyanopsitta, 1999,53/54, str. 30 až 34 a Papoušci, 2002,2, str. 294 až 300).

Kritika údajů o výskytu druhu Hapalopsittaca fuertes

Třetím "trnem v oku" je našemu kritikovi "zmatek", provázející údaje o lokalitách výskytu druhu Hapalopsittaca fuertesi, včetně jejich posledního pozorování z července a srpna roku 2002. Situace však ani zde není tak "černá", jak se nám ji snaží vylíčit. Zatímco polemiku s údaji Forshawa na str. 491 jeho Parrots of the World, 3th revised edition, Landsdowne Editions, Willoughby, Australia, které nejen Vašíček na straně 337 svých Papoušků Nového Světa z roku 1980, i na str. 35 Amazónků a amazoňanů z roku 2002, ale nakonec i Arndt ve svém lexikonu (vše uvedené citováno výše) jen opakují, konstruoval náš kritik vcelku zdařile, Hilty a Brown v knize A Guide to the Birds of Columbia, Princeton University Press, New Haven, London, 1986 na str. 211, i Collar na str. 462 a Juniper s Parrem na str. 513 (obojí citováno výše) se však již vyjadřují nepoměrně urečitěji. Avšak, ruku na srdce: Je pro čtenáře Ptačího Světa, což je tiskovina zaměřená na ty vpravdě nejširší vrstvy amatérských milovníku ptáků, skutečně tak zásadní informace, zda Hapalopsittaca fuertesi žije v centrálních Andách u Caldesu, jak uvádějí Forshaw, Vašíček, či Arndt, či severozápadně od Manizales na hranicích mezi Caldes a Tolina, jak presentují Hilty a Brown, v rezervacích Alto Quindío Acaime a Caoónu del Quindo, jak doplňuje Collar, či navíc ještě v Risaralda a podmíněně i na další lokalitě u Risaralda v mlžném lese ve výšce 3 750 m n. m., případně i v údolí Mandala Valley, když u těchto dvou posledních uvedených lokalit je podezření na záměnu s druhem Hapalopsittaca amazonina, což vše podrobně rozvádějí Juniper s Parrem? Podle mého - ovšem subjektivního - názoru je zcela postačující, když Čtenáři Ptačího světa obdrží povšechnou informaci v tom smyslu, že druh obývá jedinou, či nanejvýše několik málo vysokohorských lokalit v Andách na území Kolumbie. Méně uspokojivé je takové podání v případě sdělení, publikovaného na stránkách 378 až 379 v 6. čísle časopisu Papoušci z letošního roku (2002), když poslední jmenovaný časopis pokrývá již zcela jinou cílovou skupinu čtenářů, nežli Ptačí svět. Z tohoto zorného úhlu by si zasloužil kritiku i způsob, jakým informace o rozšíření druhu podávám v mnou samým připravené zprávičce o pozoruhodném počinu, totiž pořízení prvních fotografií Hapalopsittaca fuertesi, určené do prvého čísla časopisu obecně prospěšné společnosti Exota (Exota, 2002, v tisku).

Závěrem

Závěrem již jen krátké vyhodnocení úspěšnosti naplnění záměru, který sepsáním svého sdělení kritik dle vlastních slov sledoval. K tomu na závěr článku sám uvádí, že chtěl /cit./: "… trochu upřesnit informaci z Ptačího světa, aby naši chovatelé věděli, o jakého papouška asi jde a také naznačit, jak asi by se mělo postupovat při předávání informací". Tedy: Pokud jde o poskytnutí informace o příbuzenských vztazích druhu Hapalopsittaca fuertesi, lze "s přimhouřením obou očí" souhlasit, že cíle bylo dosaženo. Celkový "dojem" však ponikud kazí skutečnost, že autorem provedené "upřesnění", totiž že taxon Hapalopsittaca fuertesi je třeba považovat ze poddruh druhu Hapalopsittaca amazonina, není tím nejšťastnějším počinem, neboť neodráží aktuálně uznávanou koncepci.

Poněkud hůře to již dopadá, pokud jde o "vyjasnění" místa výskytu druhu či - chcete-li - poddruhu: Kromě chaotického bloudění po nepříliš podrobné mapě Jižní Ameriky nám kritik nepředvedl nic přínosného, přitom však stačilo provést srovnání údaju z několika výše uvedených - případně i jiných - publikovaných zdrojů. Konečně lze dovodit, že ani třetího cíle, totiž podání návodu /cit./: "…jak by se mělo postupovat při předávání informací", nebylo bezezbytku dosaženo, když na metodická pochybení, kterých se recenzent dopustil, bylo upozorněno výše. Logicky se tedy nabízí otázka: Jaký je přínos publikovaného kritického sdělení? Na to nechť si každý čtenář odpoví sám dle vlastního naturelu.

Jak si čtenář jistě povšiml, vyhnul jsem se v textu užití českých jmen dotčených ptačích druhů, neboť je mi známo mimořádné zalíbení našeho kritika v disputacích na téma toho jedině správného názvosloví. Užitím některého z existujících - amazónek rezavý čárkovaný (jak to činí Vašíček na straně 337 svých Papoušků Nového Světa z roku 1980, po něm přebírá redakce Papoušků 2002,2, str. 378 až 379 a konečně i Podpěra ve Fauně 2002,13,(21) str. 16 až 17), amazónek rezavolící modrokřídlý, (jak na doporučení Hanáka in litt. použil Vašíček na str. 35 Amazónků a amazoňanů z roku 2002), či pouze amazónek modrokřídlý (použil podle Vašíčka ze str. 36 Amazónků a amazoňanů z roku 2002 i Švec v Exotě 2002 v tisku) - když všechna jsou stejně "platná", bych ihned riskoval polemiku, kterou považuji za nadbytečnou. Měl-li bych se však přesto k tomuto problému vyjádřit, doporučil bych prosté přijetí vědeckého věnovacího jména (derivacio nominis viz Švec loc. cit.), tedy amazónek Fuertesův. Takový postup bych z řady důvodu viděl jako nejkorektnější, a to třeba již jen proto, že i v národní nomenklatuře by měl být ctěn záměr autora druhového popisu, totiž vyjádření úcty osobě, jíž je druh dedikován. Pevně doufám, že časy pánů Chvapila a spol., kteří své chabé argumenty proti věnovacím jménům opírali zejména o "autoritu" osoby akademika Kratochvíla, jsou již minulostí. Na druhou stranu však na navrženém konceptu nijak netrvám, nechť si každý používá české jméno jaké chce, hlavně když si "budeme rozumět".