Chov Jaculus jaculus (Tarbík egyptský)

Tarbík egyptský je v naší teraristice zastoupen poměrně málo, i přesto, že je to krásný hlodavec a 99 % jedinců se nechá snadno a rychle „ochočit“. 

Popis

Můžeme se dočíst, že se dožívají 5–6 let, můj první tarbík (odchytová samice) žije v mém chovu již 6 let, a tak si netroufám tvrdit, kolika roků se tarbík dožívá. Vyskytuje se v severní části Afriky a v Saudské Arábii, tudíž jeho areál výskytu zahrnuje jak pouště, tak stepi a savany, kde denní teploty dosahují 50 °C, naproti tomu noční v létě 15 °C–0 °C a v zimě i méně. Tarbík je převážně tvor noční, ale v teráriu ho lze vidět i přes den, kdy si občas hledá potravu nebo něco do svého „doupěte“, například seno, ze kterého si často staví hnízda miskovitého tvaru, podobné ptačím, ve kterých později spí.
Tarbík egyptský se dobře přizpůsobil k životu na pouštním písku. Má velmi dlouhé zadní nohy, každá nese tři prsty s osrstěnými polštářky, které tarbíka chrání před spálením chodidel o horký písek. Při větší rychlosti skáče, ze své zkušenosti vím, že na jeden skok překoná vzdálenost přes 1 m, a kormidluje při skoku ocasem dlouhým až 20 cm. Ten má plochý chmýřitý konec, na konci bílý a před ním černý pás. Tělo je velké 10–15 cm při váze 45–80 g. Srst na zádech je hnědě oranžová, na spodní straně bílá. Na poušti se živí semeny, kořeny a cibulkami rostlin.

Terárium

Terárium by mělo být o minimální ploše dna 120×50 cm při výšce okolo 80 cm. Terárium musí být vysoké, neboť tarbík umí skočit velice vysoko a i při 80 cm výšce terária se občas „praští“ do hlavy. Tento rozměr je minimální pro jednoho až dva tarbíky. V teráriu o rozměru dna 200×70 cm už můžeme bez problému chovat skupinu dvou samců a čtyř samic, tedy šest tarbíků. Také bychom neměli zapomenout na vyhřívání terária na teplotu přibližně 30 °C přes den a v noci pokles na pokojovou teplotu, ale lze je chovat jen při pokojové teplotě bez vyhřívání. Jako podklad je nejlepší pravý pouštní písek, který nepráší, ale osvědčil se i dobře propraný jemný říční písek o zrnitosti asi 1–3 mm, který dávám po celém dnu do výšky 7–10 cm. Nevhodný je například stavební bílý jemný písek, který práší pořád a tarbíci z prachu mívají zalepené oči, které se jim musejí i několikrát denně rozkapávat, jinak mají záněty v očích.
V teráriu se musejí nacházet minimálně dva nebo tři úkryty – domečky, nejlepší jsou z betonu a kamenů nebo dřevěné, ale ty dlouho neodolají ostrým zoubkům těchto hlodavců. Domečky by měly mít tvar jako nora, protože v přírodě si hloubí nory, kterým přes den utěsňují vchod, aby v této noře zůstal chlad a nevstupovaly tam sluneční paprsky. Nejvíce se osvědčily domečky ve stylu „iglů“ se dvěma vchody a odnímatelnou střechou, které jsou velice praktické při kontrole. V žádném případě bych nedoporučoval umělohmotné domečky či umělohmotné misky na krmení. Jako nejlepší dekorace se osvědčily složitě tvarované velké kořeny. Nevhodné je i dávat od terária jakoukoliv kytku, neboť za nedlouho tarbíkům podlehne.

Chov

Chov se může zdát těžký, leč opak je pravdou. K jídlu naši tarbíci dostávají především slunečnici, ta ale obsahuje mnoho tuku, a tak se musí dávat v malém množství a nahrazovat ji například kukuřicí, prosem, pšenicí, ječmenem a podobnými semeny. Velice tarbíkům chutná sušené ovoce – banány, jablka atd., ale i toto se musí dávat v malé míře, protože toto ovoce obsahuje mnoho cukru. V teráriu by nemělo chybět seno, které používají jak k vystýlání pelíšků, tak k jídlu. Občas je vhodné do terária dát i trochu slámy. Krmení je nejlépe dávat do hliněné těžké misky. Nesmíme zapomenout na čerstvou zeleninu, na které si také rádi pochutnávají. Může se zdát, že pouštní zvířata nepotřebují vodu v takové míře jako hlodavci, co žijí v mírném pásmu. Je to pravda, že vylučují močí až o 70 % méně vody, ale i přes to velice doporučuji v teráriu misku s čerstvou vodou. Jako výtečné zpestření jídelníčku jsou pro tarbíky cibulky nejedovatých kytek, např. tulipány.
Je také velice vhodné mlžení písku v časných ranních, nebo pozdně večerních hodinách, protože na poušti se vlhkost zvyšuje s klesající teplotou. Tarbíkům toto rosení velice prospívá. Ve většině publikacích, kde se uvádí nějaké informace o jaculus jaculus, se dočteme, že tito hlodavci nevytváří skupiny a žijí jako jedinci samotářský život. Nejspíše tomu tak v přírodě opravdu je, pro tarbíky musí být velice obtížné najít si svého partnera na tak velkém území rozšíření, ale v teráriu žijí jako jedna „rodina“. Dokonce ani více samců se nechová vůči sobě agresivně a i když mají v teráriu tři domečky, vždy spí všichni pohromadě v jednom.