Ptačí neštovice - Variola avium

Ptačí neštovice je nakažlivá virová choroba, charakterizovaná tvorbou specifických změn na kůži a na sliznicích. Název neštovice vystihuje jen kožní formu onemocnění, avšak název „diftérie“ používaný pro slizniční formu, neodpovídá etiologii a proto hovoříme o slizniční a kožní formě ptačích neštovic.

Vnímavost a rozšíření

Ptačí neštovice postihují zejména hrabavou drůbež, onemocnění vodní drůbeže jsou velmi vzácná. Také septikemická choroba kanárů, patří do skupiny ptačích neštovic (Bernet a Lush 1936). Sizov (1930) popsal případ neštovic u pštrosa a uvádí, že vnímaví jsou i vrabci, hrdličky, křepelky a papoušci.

Epizootologie

Ptačí neštovice se vyskytují ve všech zemích s intenzivním chovem drůbeže. Mohou se vyskytovat ve všech ročních obdobích, jsou nejčastější v podzimních a zimních měsících. Slizniční forma je nejčastější v zimě, kdežto kožní formy převládají na podzim a začátkem zimy.
Úzký styk zvířat ve většině chovů umožňuje rychlé šíření infekce, protože většina zvířat má alespoň drobná poranění kůže a sliznic, takže je dostatek vstupních bran infekce. Do zdravých chovů se nákaza zavleče nemocnými, latentně infikovanými zvířaty nebo předměty. Největší význam mají nemocná zvířata a zvířata v inkubačním stádiu choroby. Zdrojem infekce mohou být i virunosiči, i když podle Doyla a spolupracovníků (1930) nemá tento způsob šíření nákazy velký význam. Bylo však prokázáno, že ve vnitřních orgánech zvířat perzistruje virus po klinickém uzdravení týdny až měsíce.
Vstupní branou infekce jsou poranění na kůži a sliznicích. Podle novějších údajů dochází k infekci dýchacích orgánů inhalací virusu.
Úloha volně žijících ptáků není dostatečně objasněna. Revo (1956) připouští možnost rozvlékání nákazy vránami, které se často zdržují v těsné blízkosti kurníků a na které byla experimentálně přenesena nákaza slepičím a holubím trusem.

Příznaky

Kozní, epiteliomatózní forma:
se vyskytuje u holubů, krůt a kanárů, vzácněji u slepic. Je charakterizována tvorbou uzlíků, které začínají na neopeřených částech těla, tj. na hřebenu, lalocích, ušních boltcích, víčkách, kořeni zobáku, v ústních koutcích, v okolí kloaky, na běhácích a u mladých zvířat i na zobácích. V pozdějších stádiích se mohou vzácně objevovat i pod křídly, na krku a na hrudníku.
Uzlíky vznikají jako malá krupicová ložiska, zpočátku načervenalá nebo žlutošedá a prominující na povrch kůže. Hustě vedle sebe uložené uzlíky se zvětšují, čímž splývají v souvislý, drsný, šedý nebo hnědý útvar. Uzlíky nevznikají najednou, nýbrž postupně, často s dlouhým časovým odstupem. Celkový zdravotní stav není při kožní chorobě porušený, nedosahují-li vyrážky na kůži značného rozsahu.

Slizniční, difteroidní forma:
začíná obvykle rýmou, která může být u mladých zvířat nebo při slabě virulentních kmenech, jediným příznakem onemocnění. Typické změny na sliznicích začínají jako okrouhlé, ohraničené, mírně vyvýšené šedožluté skvrny, které rychle rostou a splývají v povlaky (blány), vytváří se přitom žlutá, sýrovitá nekrotická hmota. Někdy je sliznice tmavočervená a až později se objevuje pomalu hrubnoucí povlak, ze kterého se nekrózou hrubších částí sliznice vytvoří difteriodní blána. Tato blána lpí pevně na podložce a po jejím odstranění se objevuje lehce krvácející tmavočervený defekt s granulační tkání. Difteriodní blána se postupem doby stává drobivou, hrubne a tvoří se v ní trhliny. Účinkem kontaminující mikroflory často vrůstá hluboko do sliznice a po jejím odloupnutí se poměrně rychle vytvářejí na granulační tkáni nové difteriodní povlaky. Okolní tkáň edémovitě opuchává. Difteroidní změny velmi často přecházejí i na oči i do podočnicových dutin. Při zasažení pooočnicových dutin se hromadí hlenohnisavý exudát, který vytlačuje oční kouli a deformuje horní patro. Rozšíření na nosní dutinu vyvolává rýmu, při níž vytéká z nosních otvorů mukopurolentní exudát ztěžující dýchání a vyvolávající při vdechování a vydechování sípavé a chraplavé zvuky. V okolí nosních otvorů zasychá v příškvary.

Léčba

Jak u většiny virových onemocnění specifická léčba chybí. Při terapii tedy likvidujeme případnou sekundární bakteriální flóru antibiotiky (amoxicilin + klavolunát, spiramycin, metronidazol) a tím umožňuje organismu rychlejší vypořádání se s virem. Dobrou léčebnou metodou je doplnění antibiotické clony topickým použitím jodových preparátů (5-10 % povidou iodid), či specialitou Lotagen ( 4% roztok).