Koně se pasou ze země aneb nechováme žirafy

V minulém čísle Fauny jsem se zmínila o tom, že je vhodné koním předkládat krmení ze země, aby žrali se skloněnou hlavou. Podívejme se, proč tento způsob krmení koní doporučuji.

• obr. 1: Seno na zemi. Pro koně přirozený způsob příjmu potravy, podporující kvalitní rozžvýkání sousta i jeho snadné a bezpečné polknutí. Ztráty sena jsou kupodivu minimální.

Koně jsou, jak známo, býložravci, živí se rostlinnou stravou, konkrétně různými travinami, bylinami a v omezené míře listím. Jinými slovy – pokud žijí v prostředí, které je aspoň trochu podobné přirozeným podmínkám, pasou se. Podobně jako i jiné pasoucí se živočišné druhy, například ovce nebo skot. Zato taková koza už nezůstává hlavou pouze u země a s chutí se pouští i do vyšších větví keřů a stromů, protože jí nečiní problém si někam vyskočit či balancovat na zadních. A opačným extrémem budou třeba žirafy, ty se budou živit trávou ze země skutečně jen ve stavu potravní nouze.
Jinými slovy, každému co jeho jest. A ke koním právě patří ono popásání se ze země za stálého popocházení. Mají k tomu uzpůsobené i své tělo. Žirafy jsou zase dokonale přizpůsobené okusování špatně dostupného listí z vysokých stromů. Pohyblivé a citlivé pysky koní dokážou jezdit po zemi a travním porostu a s pomocí hmatových chlupů a sousedícího čichu najít i poslepu (před nos si totiž kůň nevidí) ta nejlepší stébla. Pysky je pak „načechrají“ a postaví tak, aby ostré řezáky mohly jedním pohybem hlavy zvolený trs utrhnout (obr. 2). Pohyblivý jazyk sousto posune ke stoličkám, které je důkladně rozmělní, sliny ze slinných žláz prosliní a poté ho kůň může polknout. Přitom ani na chvíli nezvedne hlavu, protože mezitím už zase pysky na zemi prohledává další stébla a lístečky. Aby mu již rozmělněné sousto nevypadlo z huby (jak to lze vidět u žvýkajících psů), příliš ji při žvýkání neotevírá, kouše se zavřenými pysky a spoléhá se na kroutivé pohyby dolní čelisti. Jeho tvrdé patro je zároveň velmi výrazně rýhované, takže sousto, držené mezi jazykem a patrem, nemá šanci se dostat zpět dopředu, ale pouze se sune dozadu k hltanu. Poté jde jícnem do žaludku, a to proti zemské gravitaci. K tomu je potřeba, aby sousto bylo skutečně dobře rozžvýkané, prosliněné, měkké a kluzké. U zdravého koně to není problém. Peristaltické pohyby jícnu pak sousto „ždímou“ nahoru až do hrudníku a poté do břicha, kde vklouzne do žaludku. Když kůň polyká s hlavou u země, jeho hlava a krk tvoří skoro přímku – hrdlo je maximálně otevřené a tím je i cesta pro jednotlivá polykaná sousta nejprůchodnější (obr. 1, 2). Jakmile by kůň žral z vyvýšeného místa, hlava bude svírat s krkem menší úhel a v oblasti hltanu dojde ke zúžení trávicí cesty. (obr. 3). To naruší bezvadnou pasáž sousta z dutiny ústní do žaludku a zvýší to riziko jeho vdechnutí, protože právě v oblasti hrdla se kříží trávicí a dýchací cesty.

• obr. 2: Pastva. Kůň si nevidí „před hubu“, ale zato díky citlivým pyskům, hmatovým chlupům a čichu dokáže přesně najít to nejchutnější stéblo či trs a pomoci řezáků ho spolehlivě utrhnout – až u země.

Svým způsobem platí výše popsaný proces i „naopak“. Aby sousto prošlo hltanem a jícnem bez problémů, kůň ho musí v dutině ústní důkladně prožvýkat a proslinit. Oba dva procesy jsou nesmírně důležité pro celkové bezchybné trávení. Dostatek slin je potřebný pro regulaci kyselosti v žaludku a společně s důkladným prožvýkáním i pro lepší přípravu sousta na „rozklad“ trávicími enzymy. Tím kůň lépe využije všechny živiny, které v tomto soustu jsou. Důkladné zpracování potravy v dutině ústní má vliv i na správný chod žaludku a střev – podporuje to spouštění trávicích enzymů i správnou peristaltiku. V neposlední řadě je důkladné prožvýkání sousta důležité pro rovnoměrné otírání stoliček. Totéž neplatí pouze pro seno, ale i pro jádro. Pokud žere kůň jádro z vyvýšeného žlabu, sousta mu budou „lépe klouzat dolů“ jícnem, což ho podpoří v hltavém žraní se všemi zápornými důsledky na trávení. Existují psi s onemocněním jícnu, kteří se musí celoživotně krmit z výše uložených misek kašovitou stravou, která jim tak snáze klouže do žaludku. U psa to není taková tragédie, protože jeho trávicí systém funguje na naprosto jiném principu, než trávicí systém koní. Proto je vhodné i jádro dávat koním do nádob položených na zemi.
Ještě lepší metodou je sypat koním jádro přímo do trávy, nemohou ho hltat, musí ho opravdu poctivě vybírat a zároveň s ním si ukusují i trávu. To je nutí lépe všechno prožvýkat a proslinit a zlepší se tak celkové trávení jádra a jeho využitelnost.

• obr. 3: Při krmení či napájení z určité výšky svírá hlava a krku menší úhel než 180°, hltan je tak do jisté míry zúžený a hrozí vdechnutí sousta. Navíc musí kůň používat svaly, aby držel hlavu v gravitačním poli Země zvednutou.

Dalším důvodem, proč není dobré dávat koním krmení příliš vysoko – především seno, ale nejen to – je prašnost. Každé seno je prašné, více či méně. Pokud však bude koněm přijímáno ze země, kůň se prachu nadýchá mnohem méně, než když bude prášit nad úrovní jeho nozder. Koně si vytahují kusy sena prudkým pohybem hlavy – je to podobné jako při utrhávání trávy – což vždy rozvíří nějaký prach. Jakmile budou nozdry níž než oblak prachu, s každým nádechem si kůň zadělává na dýchací problémy. A pokud bude oblak prachu výš než oči, zadělává si i na oční problémy. Tuto skutečnost by měli mít na mysli především majitelé dušných koní – ale nejen ti.
V neposlední řadě je krmení koně se skloněnou hlavou potřebné pro udržení zdravého pohybového aparátu, především hřbetu. Je třeba si uvědomit, že i u koní, na které si nikdy nikdo nesedl a nesedne, je hrudní a bederní páteř velmi namáhaná, protože je pověšená mezi předními a zadními končetinami a visí na ní, jako na prádelní šňůře, veškeré těžké vnitřnosti. Pokud se kůň nepohybuje svižnějším krokem a ještě lépe klusem či cvalem, veškerá hmotnost trupu visí na páteřních kloubech a vazech, svaly jí nepomáhají, protože ty se zapojí do činnosti právě až v pohybu. Aby se páteř neprověsila víc, než je zdrávo, kůň ji aspoň napíná pasivně – v tom mu pomáhá šíjový vaz, který začíná na temeni lebky a poté odstupuje z trnových výběžků jednotlivých krčních obratlů, a upíná se na trnové výběžky prvních hrudních obratlů a dále pokračuje po vrcholku ostatních trnů až po křížovou kost (obr. 4). Mezi každými sousedními trnovými výběžky jsou další pevné ploché vazy. Pokud kůň skloní hlavu, šíjový vaz se napne, táhne trnové výběžky prvních hrudních obratlů dopředu, ty táhnou prostřednictvím oněch krátkých mezitrnových vazů dopředu vždy další trn sousedního obratle. Díky tomu se i bez svalové práce udržuje hrudní část páteře aspoň do určité míry vyklenutá a lépe odolává tahu vnitřních orgánů směrem dolů. Zároveň tak jsou protažené a uvolněné všechny krční a hřbetní svaly koně, které se nacházejí nad páteří, čili tvoří horní linii těla koně. Je to jednoduché – hlava v souladu s gravitační silou Země „visí“ dolů, žádný sval horní linie ji nemusí zvedat. Ve chvíli, kdy kůň bude muset běžet (nebo jezdecký kůň nosit jezdce), jsou tyto svaly odpočaté a připravené konat kvalitní práci – podílet se na stabilizaci páteře. Pokud však bude kůň přijímat potravu z vyvýšeného místa, musí proti gravitaci hlavu držet zvednutou. Horní svaly krku a hřbetní svaly jsou tedy kontinuálně (staticky) stažené, jejich prokrvení je omezeno a tím je omezená i jejich výživa. Jejich pružnost se zhoršuje, svaly se zkracují a mohou bolet. Však víte, jaká je to pro svaly námaha provádět tzv. statickou práci – stačí sedět pravidelně u počítače a vaše záda vám poví svůj názor! Celá tato situace, která nepřiměřeně namáhá krční a hřbetní svaly a podporuje prověšení páteře, je nevhodná pro neježděné koně, pro koně jezdecké je to doslova životní tragédie.

• obr. 4: Šíjový vaz při sklonění hlavy táhne za trnové výběžky prvních hrudních obratlů a tím se pasivně podílí na vyklenutí páteře či aspoň její stabilizaci.

Nevěřím, že by byl problém předkládat koním jádro a vodu v nádobách položených na zemi. Stejně tak z mých zkušeností není problém dávat koním na zem seno. Pokud mají možnost požírat ho kontinuálně po celý den nebo ho dostávají vícekrát v menších dávkách, nestane se, že by ho rozdupali a roztahali, a kdo má strach, jistě najde řešení, jak seno schovat za nějakou přepážku, která má dole otvory a kterými si ho koně mohou postupně vytahovat.