Nestandardní potkan – – handicap nebo evoluční výhoda?

Diskuse na téma zda chovat či nechovat potkany s nestandardní srstí či typem těla jsou podle mě většinou založeny na zcela nesprávném předpokladu, že nestandardní potkan je oproti standardnímu nějak znevýhodněn. Je bez diskuse, že pokroucené vousky rexů nejsou patrně tak efektivním nástrojem jako vousky rovné a že bezsrstý potkan by v přírodě neměl vůbec žádnou šanci. Jenže, měl by v přírodě nějakou šanci standardní laboratorní potkan?

Možná by přežil o něco déle, ale v konkurenčním boji by prakticky žádnou šanci neměl. Životním prostředím druhu Rattus norvegicus var. alba je jen a pouze prostředí vytvářené člověkem. Pohlédneme-li na tuto problematiku s ohledem na tuto skutečnost, vše se rázem mění. Vezměme například dlouhosrstou samičku Harley objevenou Debbi Needham v zooprodejně. Byla by ušetřena osudu potravy pro hada, kdyby byla standardní? Byla to právě její nestandardnost, která jí umožnila přežít a předat své geny potomstvu, jež doputovalo přes Atlantik až k nám. Lidé mají rádi něco zvláštního, odlišného – a protože tito lidé vytvářejí životní prostředí, je zvláštnost a odlišnost nespornou evoluční výhodou. Výše uvedené má ovšem širší platnost a netýká se to jen potkanů, ale všech ostatních šlechtěných domácích mazlíčků. Nesetkal jsem se s diskusí, v níž by někdo argumentoval tím, že pudl či perská kočka jsou handicapovaní, což z hlediska přežití v mimolidském prostředí bezpochyby jsou – alespoň si nedovedu dost dobře představit v divočině úspěšně fungující smečku pudlů

Pokud mutace neznevýhodňuje zvíře v lidské péči, pak podle mého názoru skutečně neexistuje žádný rozumný důvod k jejímu zatracování.