Kapybara (Hydrochaeris hydrochaeris)

Samice s mláďaty.

Název kapybara znamená v řeči indiánského kmene Guaraní „pán trávy“ a je to pro toto „přerostlé morče“ název opravdu výstižný. Kapybara je největším žijícím hlodavcem na světě. Jejími velmi blízkými příbuznými jsou např. mary a morčata. Kapybary (jsou popsány tři poddruhy) dorůstají do délky až 30 cm, výšky v kohoutku 60 cm a váhy až 80 kg. Jejich tělo je pokryto jemnou hnědou srstí, prsty jsou spojeny plovacími blánami a zakončeny drápy připomínajícími kopýtka. Na hlavě, která je zakončena tupým čenichem, jsou oči, uši i nozdry vysunuté v horní klenbě. Toto umožňuje kapybarám, skrývajícím se zcela ve vodě, vnímat okolí všemi smysly. Kapybary jsou výbornými plavci a dokáží se i potápět. Pod vodou vydrží asi deset minut.

Pampa, Yacuma, Bolivie.

Pohlavní dimorfismus je u těchto hlodavců těžko rozpoznatelný, neboť pohlavní orgány a řitní otvory jsou překryty kožní řasou. U dospělých jedinců (dospívají asi v patnácti měsících), je na hlavách samečků patrný hrbolek (morillo), který se ještě zvětšuje v období páření. Tato žláza vylučuje sekret, kterým si zvířata značkují své teritorium. Mnohem menší pachovou žlázu mají také dospělé samičky. Kapybary se páří ve vodě, březost trvá 130 až 150 dní. U poddruhu H. h. isthimus, který je výrazně menší, trvá březost méně – 100 až 110 dní. Po této době se rodí nejčastěji 3 až 4 (1–10) zcela vyvinutá mláďata, která téměř ihned dokáží plavat, běhat a potápět se. Již třetí den po porodu se připojují ke skupině a dokáží se pást.
Kapybary žijí nejvíce v rodinách nebo skupinách s dominantním samcem, který páří všechny samičky. Zdržují se zpravidla podél řek a v záplavových oblastech Jižní Ameriky od Panamy na jih až po severovýchod Argentiny. Ačkoliv byly dříve rozšířeny v této oblasti plošně, dnes tomu tak již není. Mezi několik míst hojného výskytu kapybar patří např. řeka Orinoko ve venezuelské džungli a řeka Yacuma v bolivijské pampě (viz foto).

Džungle, Orinoko, Venezuela.

Kapybary versus člověk
Kapybary jsou ve své domovině po staletí loveny pro velmi chutné maso a kvalitní kůži (rančeři v Paraguaji a Argentině ji používají jako podložky pod koňská sedla). Kapybary se sice většinu času drží v okolí řek a močálů, kde spásají vodní a vlhkomilnou vegetaci (zejména vodní hyacinty), avšak „pán trávy“ často zavítá i na pastviny, které díky svému tupě zakončenému čenichu dokáže zcela vypást. Zde je pak kapybara, coby konkurent chovného skotu, pastevci plošně likvidována. Člověk se tak stal, kromě přirozených nepřátel kapybar (kajmani, anakondy), jejich největším likvidátorem. Z výhradně denních živočichů se tak v určitých oblastech stala zvířata, omezující svoji aktivitu výhradně na noc. Díky člověku se dnes větší populace kapybar udržely jen na odlehlých, těžko dostupných místech. V některých zemích (Kolumbie) je jejich lov již zcela zakázán, jinde (Venezuela) jsou stanoveny roční kvóty odstřelu.

Zoo Děčín.

Chov a odchov
Kapybary jsou dnes v Jižní Americe často chovány na masných farmách (např. ve Venezuele je o velikonočním půstu povoleno jíst pouze maso kapybar). Chov na těchto farmách je snadný, rozmnožování probíhá v průběhu celého roku a vrhy čítají často i deset jedinců. V evropských zoologických zahradách jsou kapybary častými a vděčnými chovanci. Často jsou drženy v prostorných výbězích s jinými jihoamerickými savci a ptáky. Podmínkou chovu je vodní nádrž jak ve venkovním výběhu, tak i ve vyhřívaném zimovišti. Zde se poměrně snadno rozmnožují a mláďata jsou zoologickými zahradami často nabízena k prodeji. V ČR chová kapybary např. zoo Děčín (foto), zoo Lešná, Jihlava, Praha. Chov těchto hlodavců je možný i u soukromých chovatelů. Mláďata kapybar se dají velmi dobře ochočit a mohou být chována i jako domácí mazlíčci. Vodní nádrž a prostorné zimoviště je však i zde podmínkou. Složení krmiva a krmná dávka je pak stejná jako u morčete, ale morčete vážícího až 80 kilogramů.

Dominantní samec.