Lávka, kladina, žebřík

Je velmi přínosné, duševně i fyzicky, stále a stále zdokonalovat mysl svého psa, bez ohledu na to, zda daný cvik či um je potřeba v reálném životě. To je také odpověď na otázku, proč psa učit chodit po kladině či žebříku. Naučit psa této dovednosti má ale zčásti i ten význam, že je učíte větší odvaze, zvládání situací, ohebnosti a v neposlední řadě, při dobře vedeném výcviku a postupu je to hra, která vás víc a víc sbližuje.

Krůček po krůčku
Vždy začínáme od toho nejjednoduššího, a to platí i pro výcvik chůze po žebříku. Již malé štěně během socializace bychom se měli snažit vodit nejen do nejrušnějších částí města, a zde do podjezdů a nadjezdů, ale i přírodou, zdolávat ležící kmeny, přecházet mosty všech rozměrů, které se nabízejí.
Až na malé výjimky, všechny cvičiště psů mají ve své výbavě kladinu a žebřík. Tedy nejjednodušší je učit právě na cvičišti psa chůzi po žebříku a kladině (je to úzká překážka, s náběhovým a seběhovým prknem). Zpravidla zde najdeme malý a velký žebřík, což opět nabízí pozvolné zdokonalování cviku. Rozhodně začínejte překážkou zvanou „kladina“, až poté můžete pokračovat výukou zdolávání kladiny s žebříky. Chůze po kladině a poté i po žebříku by měla být jistá, klidná a zdolaná takříkajíc s přehledem. Ve sportu zvaném agility je kladina běžnou překážkou a psi ji zdolávají s neskutečnou rychlostí a s chutí.
Jsou psi, kteří od prvního seznámení nemají k této překážce důvěru. Důvodů může být mnoho, ale k několika největším patří nestabilnost překážky, příliš velký sklon náběhového prkna, špatná zkušenost z předchozího výcviku a absolutní neznalost podobných věcí. Mnohým z nich je možné předejít. Psa učte přecházet kladinu pouze na stabilních, nevratkých, neprohýbajících se a dostatečně dlouhých prknech. Zapřemýšlejte, kde ve vašem okolí se nacházejí přírodní překážky, které jsou bezpečné a dostatečně široké na to, aby se zde pes cítil dobře a bez většího váhání vše zdolal. Za špatnou zkušenost lze považovat spadnutí z kladiny a příliš nervózní a výbušné chování psovoda při prvním seznámení psa s kladinou.

Když nechceme trénovat jen na cvičišti psů
Kladinu při troše fantazie a alespoň s malým materiálním zajištění je možné si zhotovit doma. Buď můžete kladinu vyrobit přímo, dle požadovaných rozměrů – stačí tři fošny (dostatečně dlouhé, alespoň 300 cm a široké 25–30 cm) a pevné stojky buď zabetonované do země nebo s dostatečně širokými – stabilními nožkami, které by s jistotou zamezily převrácení kladiny, i kdyby ji pes zdolával překotně. Až se pes naučí kladinu zdolávat bez nejmenších problémů, je možné náběhové a seběhové prkno vyměnit za žebříky a výcvik psa tak zdokonalovat.
Jestliže nemáte doma kutila nebo dostatek materiálu či místa, postačí vám pouze jediné prkno a velká fantazie. Prkno můžete opřít o cokoliv stabilního, na co pes může vylézt, nejlépe projít se zde a stejnou cestou zase sejít. Nebo, pokud se jedná o malou výšku závěrečné fáze překážky (dle velikosti psa, ale průměrně do výše 60 cm), může pes seskočit dolů. K tomuto účelu je zpočátku nejlepší zeleninová přepravka. Jakmile pes zdolává velmi pozvolně náběhové prkno, můžete jej dle možností zvedat až do libovolné výšky. Stále je však nutné mít na paměti bezpečnost psa, tedy i stabilitu překážky, jednoduchou možnost sejití psa dolů a v neposlední řadě rozumný sklon kladiny, který pes musí nejen dokázat vyběhnout, ale i sejít dolů, což je u vyšších výšek rozhodně složitější.

Další základní pravidla
Tento cvik má tzv. zvukový povel zpravidla „vpřed“. Je to povel, který se mimo jiné používá pro většinu překážek, kdy se po psovi požaduje zdolat jakákoliv překážka v přímém směru. Povel „zpět“ naopak psa přivolává přes všechny původně zdolané překážky stejnou cestou k majiteli.
Kladina má však i další pravidla a to v náročnosti na povrch. Samozřejmě pes ji nemůže zdolávat, je-li namrzlá či v některých případech kluzká po dešti. Stává se tak nebezpečnou pro zdraví psa. A i v případě, že pes takovou překážku dokáže zdolat, může takový povrch znejistit psa pro další práci.
Stejný postup volíme i při výcviku chůze po žebříku. Vždy však musíme mít na mysli pozvolný postup, pro psa až nenápadně se ztěžující podmínky.

Rozdílnost povah
Někteří psi, bez ohledu na plemeno i věk, nemají se zdoláváním kladiny téměř žádné problémy a jsou schopni přechod přes kladinu zvládnout hned při první výukové hodině. Naopak jsou psi, kteří k této překážce mají doslova odpor a výcvik bude vyžadovat hodně rozhodnosti bez chyb v postupu a realizaci. Naštěstí těch druhých povah je jen nepatrné množství. Největší část tvoří psi, kteří potřebují během první až třetí hodiny nabrat jistotu a potom pro ně kladina nepředstavuje žádný větší problém. Zároveň však můžou znejistět, při přivedení k jinak konstruované kladině (na jiném cvičišti) nebo je může rozhodit i sebeméně nestabilní překážka. Nezbývá tedy, než trénovat kladiny všude, kde je to jen možné. A právě zkušenosti s variabilitou téže překážky dovedou psa k dokonalosti při jejím zdolávání.
Nejdříve si vyzkoušíme, jak pes bude reagovat při prvním kontaktu s kladinou. Dáme si ho na vodítko ke své levé noze a rozejdeme se přímým směrem, rovnou ke kladině tak, aby bez přerušení plynulosti poměrně pomalé chůze (dle přirozené rychlosti psa), jsme došli ke kladině a bez sebemenšího zaváhání či zastavení pokračovali podél kladiny dál. Již od samého začátku kladiny se musíme snažit přitisknout svou levou nohou ke kladině tak, aby nevznikla skulina pro psa a ten byl tak nenápadně nucen jít jedině po náběhovém prkně kladiny. Samozřejmě vodítko musíme držet poměrně nakrátko. Reakce na tuto skutečnost u psa může být různá. Může se před kladinou zaseknout a stát jak přilepený, může začít přeskakovat kladinu střídavě vlevo a vpravo, jen aby nešel přímým směrem, může se kladině vyhnout tak, že kladinu mine a půjde v řadě za námi či naopak po opačné straně kladiny (že kladina bude mezi psem a jeho pánem) a v neposlední řadě, že jednoduše po náběhovém prkně vyjde nahoru na vodorovnou část kladiny. Jestliže se pes zachová tak, že odmítne po kladině jít, je nutné zhodnotit, nakolik vzdor byl chybou vedení a nakolik se pes zdráhá po šikmém prkně kladiny jít ze strachu. Zda druhý pokus je možné absolvovat stejně nebo jestli je výsledek opět velmi nejistý. Je-li zřejmé, že pes napodruhé po kladině vyjde nahoru či vyšel již napoprvé, pokračujeme velmi pomalým tempem dále po kladině (dle vyžadované rychlosti a reakcí psa). Neustále musíme mít citlivým způsobem vodítko nakrátko a druhou ruku mít těsně vedle těla psa. Je nutné mít plně pod kontrolou každý pohyb psa a zajistit tak, že pes z kladiny nespadne ani neseskočí. Pes musí cítit vaši jistotu a pomocnou ruku, kdyby byl v nesnázích. Udělejte pro to vše, neboť nyní pes velmi spoléhá na pomoc svého pána.

Výběr z výcvikových metod
Co je uvedeno výše platí samozřejmě stejnou měrou, ne-li i více pro psy, kteří napoprvé nenajdou v sobě tu odvahu vyjít po náběhovém prkně kladiny. Existují tři možnosti, jak psa přimět ke zdolání kladiny. Který postup je ten správný, zvolíme podle povahy psa. Vybereme samozřejmě ten, o kterém jsme přesvědčeni, že je pro našeho psa ten pravý. Není potřeba se obávat, že když zvolíme špatně, bude vše ztraceno. Nepomůže-li metoda první, může zabrat druhá. Ale to zjistíme až tehdy, až danou metodu vyzkoušíme.
Nejčastěji používanou je metoda „na pamlsky“. Pamlsky na kladinu naskládáme tak, aby zpočátku při každém svém kroku mohl pes jeden pamlsek pozřít. Až ve druhé a třetí části kladiny budou pamlsky od sebe vzdáleny asi 70 cm s tím, že bude s nimi možné posouvat dle potřeby až tehdy, kdy pes bude zdolávat druhou část překážky. Je nutné, aby pamlsky byly malé a pes se nezdržoval jejich kousáním. Pamlsky naskládáme tak, aby pes dobře viděl co děláme a těšil se na ně. Pokud pes nemá problém s dotykem cizích lidí nebo ho nerozptyluje druhý člen rodiny svou těsnou přítomností, je vhodné, aby psovod byl po pravé straně kladiny a pomocník po levé. Každý bude jistit „tu svou stranu“ a za každou cenu zamezí tomu, aby pes šel jinou cestou, než po kladině. Pes musí pochopit, že jinudy to zkrátka nejde. Psa přivedeme ke kladině a ukazujeme na jednotlivé pamlsky. Usilovně jej povzbuzujeme, aby šel kupředu a chválíme za každý snězený pamlsek. Jestliže pes nechce jít sám, s citem i silou zároveň psa suneme kupředu. Některý pes se na horizontu kladiny již rozejde sám, jiný potřebuje „dostrkat“ až do úplného závěru. Tak či tak jej neustále povzbuzujeme a chválíme, a to i po zdolání celé překážky. Pes musí pochopit, že vám dělá radost tím, že překážku překonal a že „na tom nic není“, jen naopak přínos – pamlsky. Napříště pamlsků ubereme (dle předchozího chování psa) a jinak vše absolvujeme stejně. Jakmile bude vidět pokrok – pes se nebude vůbec bránit, ani se snažit seskočit, pomocníka nebude již zapotřebí – postačí pouze dva pamlsky na náběhovém prkně a jeden pamlsek na vodorovném prkně.

Další metodou, pro některé psy účinnou, je tzv. napodobovací metoda. Jedná se o následování psa za jiným psem, který tento cvik bezchybně a s jistotou provádí. Případně můžeme zkusit psa pustit za svým psovodem, který ho z náběhového prkna láká nebo prostě jen k sobě psa volá od prvního momentu, kdy šlápne na náběhové prkno. Jde-li pes za jiným psem či blízkou osobou, stále dbáme na to, aby z kladiny nikde neseskočil nebo nespadl. Pokud však jsme nuceni z jakéhokoliv důvodu volat psa na kladinu když je „na volno“, tedy jej není možné nijak omezovat v pohybu délkou vodítka, není možné zamezit případnému seskočení z kladiny. Tuto metodu nesmíme praktikovat příliš dlouho. Řekněme, že čtyři až pět pokusů musí stačit na to, aby pes nabral trochu sebedůvěry a začal chodit na kladinu i za částečné pomoci jiné metody. Pes nesmí mít pocit, že je z kladiny možné kdykoliv seskočit.
Jakmile jsme přesvědčeni, že psovi nedělá již žádný problém překážku zdolat, zaměříme se na přesnost před a za kladinou a také psa učíme přizpůsobit rychlost psovodovi, tedy již ne naopak. Chůze psovoda musí být stejnoměrná, sebejistá a na volně prověšeném vodítku. Až při konečné fázi výcviku před kladinou vodítko odepneme a necháme psa kladinu překonávat tzv. na volno.
Poslední metoda je metoda „na míček“, chcete-li „aportík“, kdy psovod místo pamlsků použije hru s míčkem a nechá psa vyběhnout za míčkem či uzlem apod. nahoru na kladinu. Zde je v některých případech vhodné psovi míček dát a stále pod kontrolou jej nechat dojít kladinu až do samotného konce. Zda aportík dát či nedat na kladině záleží na náruživosti psa na aport, na míře ovladatelnosti psa když má či naopak ještě nemá míček. Tedy zde je nutné zapojit cit a míru poznání povahových vlastností a reakcí daného psa.

A přesnost provedení?
Jak má „zkouškově“ vypadat přechod kladiny jedním směrem? Psovod přijde se psem připnutým na vodítku asi tři kroky před kladinu. Zastaví se a odpoutá psa z vodítka. Pes stále v klidu sedí a psovod si připne vodítko přes rameno nebo ho schová do kapsy. Následně vydá povel „vpřed“ a pes se klidnou a sebejistou chůzí rozejde ke kladině. Tu ve stejném rytmu zdolá tak, že je neustále na úrovni současně jdoucího psovoda. Přibližně po třech metrech za kladinou vydá psovod povel „k noze“ a zastaví. Pes samozřejmě musí hned reagovat a zastavit se, respektive posadit se vedle levé nohy svého pána.

Žebřík – rozhodně nic jednoduchého
Chůzi po žebříku psa učíme až tehdy, kdy přesně a plynule překonává klasickou kladinu. Rozhodně psa nejprve učíme zdolávat žebřík v malé výšce a to do přibližně do výšky 140 cm nad zemí. Snažíme se vyhledat žebřík s co nejširšími příčkami, přirozeně blízko u sebe a bezpodmínečně se musí jednat o žebřík stabilní. Pro psa je zpravidla chůze po žebříku, hlavně v počátcích, velmi těžká a proto se musíme snažit mu učení co nejvíce zpříjemnit. Přidávat náročnost, stejně jako u každého cviku můžeme až tehdy, kdy pes zvládne základ na lehčích překážkách. Je-li to technicky možné, psa zpočátku učíme chodit po žebříku jen směrem nahoru. Je u toho zapotřebí klid a rozvaha, jak ze strany psa, tak ze strany psovoda. Psa postavíme před žebřík a v klidu a klidným hlasem na psa mluvíte „vpřed – to je hodný“. Současně pokládáme jeho tlapky na jednotlivé příčky a to v tom pořadí, jaké by bylo přirozené při zdolávání překážky. Nohosled by měl být stejný, jako při běžné chůzi psa po zemi. Některým psům je příjemnější dát nejdříve na příčku obě přední a poté na tu spodnější obě zadní a pak zase obě přední a pak jednu a druhou zadní. To je však nutné nechat trochu na psovi, až bude mít několik výcvikových hodin za sebou (při nohosledu chůze psa) a bude se po něm vyžadovat více samostatnosti. Za pár výcvikových hodinách zjistíte, jaký nohosled pes bere coby bezpečnější, tedy pro něj pohodlnější. Opravdu nesmíte ztrácet nervy. Chce to dostatek času a chvíli bez zmatkování. Cvik provádějte v jedné výcvikové hodině jen jednou, ať psovi nevezmete elán do zdolávání této náročné překážky. Jedná se o cvik časově náročný. Nezapomeňte hodně chválit a radujte se z jakéhokoliv pokroku. Nechtějte vše rychle a hned. Až když pes bez větších problémů a bez pomoci zdolává nízký žebřík, můžeme přistoupit ke zvýšení horního prkna žebříku. Tedy přistoupit k „vysoké kladině s žebříky“. Je to pro psa opět něco velmi složitého, tedy nespěchejme a buďme přichystaní psovi kdykoliv podat pomocnou ruku. Pes nesmí zazmatkovat a spadnout. Zde ještě mnohem více apeluji: neprovádějte výcvik, ani když jej pes už dobře zvládá, po namrzlém nebo po mokrém žebříku. Špatnou zkušeností snadno zmaříte dosavadní společnou práci a v horším případě může dojít i k újmě na zdraví psa. Až když pes zvládá „domácí“ žebřík ve všech podobách, můžete (a je to velmi vhodné) začít trénovat i na jiných místech, na jiných žebřících.
A jak má vypadat „zkouškově“ přechod kladiny se žebříky v obou směrech? Psovod přijde asi tři kroky před začátek žebříku s neupoutaným psem, tedy bez vodítka. Zastaví, pes usedne. Následuje povel „vpřed“ a ukázání směrem na žebřík. Pes má ihned reagovat a s klidem sobě vlastním se pustit do překonávání jedny příčky po druhé. Tak jako po žebříku směrem nahoru, musí i po žebříku směrem dolů jít příčku po příčce a žádnou nevynechat. Také nesmí seskočit v místě, kde je to pro něj již přijatelné. Musí žebříky zdolat čestně. Jakmile sejde na druhé straně ze žebříku, psovod vydá další povel „zpět“ a pes opět neprodleně začne na opačné straně žebříku stoupat vzhůru, aby překážku zdolal i opačným směrem. Jakmile dojde zase na začátek, posadí se před psovoda a čeká na další povel. Následuje povel „k noze“ a pes se přiřadí k levé noze psovoda. Zde cvik „kladina vysoká“ neboli žebřík končí.