Musa pedestris aneb Abeceda dog – trekkingu (3.)

„Procházel jsem krajem sám a hledal vhodné místo mezi tichými vrcholky. Vedl mě zamrzlý tok malého potoka a sníh na jeho březích zakrýval stromy až ke spodním větvím. Sněžnice tiše pochrupávaly ve sněhu a řídké vločky mi tu a tam ulpívaly na tvářích. Tohle snad ani nebylo místo určené lidem, ale bohům, byl to kraj, kde by se dalo v klidu žít až do skonání. Louis L´Amour: Jubal Sackett

Kdybych se úzkostlivě držel logické osnovy našeho seriálu, přinesl bych vám tuto kapitolku někdy v červenci či v srpnu. Tím bych však porušil logiku reality: chci totiž zlákat některé z vás i s vašimi psy k další zimní zábavě – k báječnému pohybu na sněžnicích.

Pár řádek z historie

Stručné zmínky o počátcích historie sněžnic se dočteme např. v knize významného českého amerikanisty Václava Šolce – Indiánské historie: „Indián, nebo snad lépe řečeno jeho prapředek, se uměl jako lovec dívat okolo sebe, a proto rychle vypozoroval rozdíly mezi obtížným pohybem jelena nebo losa ve vysokých sněhových závějích a poměrně snadným pohybem rysa na jeho širokých tlapkách. Proto si vyrobil jednoduché dřevěné rámy z ohnuté, nad ohněm opatrně napařené větve, kapkovitého nebo oválného tvaru, vypletl je sítí řemínků ze syrové kůže, našel si, kde asi mají těžiště, a dalšími řemínky si je přivázal pod svá chodidla. Tak vznikly sněžnice, sněžné obruče, na nichž se mohl i v tom úplně sypkém sněhu pohybovat dokonce ještě lépe než ten rys a mohl lovit pohodlně zvěř, která bezmocně vázla ve vysokých závějích a stávala se jeho snadnou kořistí.“
Historie sněžnic je prý stará (nejméně) šest tisíc let. Sněžnice sloužily lidem Dalekého severu nejen k lovu, ale i ke stěhování celých kmenů na úctyhodné vzdálenosti. Zdokonalování sněžnic se věnovali Inuité i Indiáni a podle přírodních podmínek a kvality sněhu vznikly sněžnice nejrůznějších tvarů a velikostí. Od domorodců – mnohem později – převzali pohyb na sněžnicích i bílí trappeři, cestovatelé i polárníci. Sněžnice se pro život ve „sněhových krajinách“ staly pro život nepostradatelnými.
Vynikající norský spisovatel, dobrodruh, lovec a amatérský archeolog Helge Ingstad prožil v severní Kanadě několik let a ze svého pobytu v severské divočině mezi původními obyvateli vytěžil vynikající knihu Lovci kožišin (v českém překladu vydalo nakladatelství Orbis v roce 1965). V jedné z kapitol Ingstad popisuje loveckou výpravu se psími spřeženími a s jeho indiánskými přáteli. Výprava trvala již mnoho „hladových“ dní a po kořisti nebylo nikde v ledové pustině ani památky. „Tu jsem spatřil opodál na svahu před sebou Moosovy (jméno jednoho z Indiánů – pozn. aut.) saně,“ vypráví Helge Ingstad. „Pojednou zastavil a seskočil. Bleskurychle obrátil psy, přivázal je pevně vzadu k saním, připnul si sněžnice a letěl dál po sněhovém koberci. Nahoře na kopci stál sobí býk. Polekaně sebou trhl a klikatě odklusal. A Moose za ním. Panebože, jak ten chlap uměl běžet! Byl unavený a udřený jako ostatní, ale náhle po tom nebylo teď ani stopy. Rychlými, dlouhými kroky se šinul vpřed a běžel ze všech sil, aby zkřížil směr sobům. Neúnavně běžel a byl stále menší a menší v daleké stepi. To byl Indián tundry ve své ryzí podobě, se schopností vsadit vše na poslední rozhodující okamžik. Zde se projevoval boj o život, kterým jim byl už po tisíciletí smyslem života, v ryzí své podobě, boj o život, jak se už po tisíciletí utvářel těmto Indiánům. Urvat zemi potravu navzdory zimě a hladu bylo jim otázkou života a smrti. Třeskl výstřel. Když jsem dojel, ležel tam sobí býk a kopal ve smrtelném zápase kolem sebe …“
Vynikající francouzský cestovatel Roger Frison - Roche uskutečnil v Arktidě s fotografem Pierrem Tairrazem více jak roční expedici, aby důkladně poznal život Indiánů z tundry a vnitrozemských Inuitů. Svědectví o této cestě zdokumentoval ve své mimořádné knize: Kočovníci Arktidy – Ze života kanadských Indiánů a Eskymáků (v českém překladu vydalo nakl. Olympia, 1972). „Řídit indiánské saně nepřetržitě jedenáct až dvanáct hodin je práce nesmírně namáhavá,“ píše Roger Frison – Roche. „Stejně namáhavé je pronásledovat v mrazu a hlubokém sněhu zvěř jen na sněžnicích. Říká se, že Indiáni jsou líní. Jsou – na každodenní práci, která je nebaví. Neořou ani nesejí, nehlídají stáda sobů jako třeba Laponci. Zůstali lovci. Odkázáni na přírodu, zůstali přírodní. Běhají, loví, zabíjejí, cestují, aby se uživili; jsou při tom tak naprosto svobodní, že člověk snadno naplno pochopí, proč dávají přednost nejistému zápolení s prchající zvěří před pohodlnějším sociálním zabezpečením.“ Na jiném místě Frison – Roche píše: „A tak se na vlastní kůži přesvědčujeme, že v lesích nelze udělat bez sněžnic ani krok. Sníh člověka neunese a drobný porost keřů a větví, ohnutých vahou sněhu, vytváří neviditelné pasti, z nichž se člověk vyhrabe jen velmi ztěžka a velmi pomalu.“

Sněžnice dnes

Už řadu let je v zemích tradičně bohatých na sněhovou nadílku velmi populární takzvaný „snowshoeing“ – čili pohyb na sněžnicích. V této outdoorové aktivitě se dokonce pořádá řada mezinárodních závodů.
Pro nás je podstatné, že sněžnice nám mohou umožnit dostat se v zimě do zasněžené divočiny, aniž bychom byli odkázáni na upravené běžkařské trasy. Sněžnice jsou zároveň skvělou příležitostí, jak rozšířit naše kynologické aktivity.

Výhody sněžnic

Na sněžnicích hrozí jen minimální riziko zranění a otřesy kloubů jsou dokonce výrazně menší než při chůzi „na suchu“. V náročnějším terénu je pohyb na sněžnicích rychlejší než na lyžích, protože se sněžnicemi snadněji (a hlavně obratněji) překonáváme překážky - padlé stromy, hustá křoviska, skalní stupně atd. Pohyb určitě (zvláště začátečníkům) významně usnadní lyžařské hole. Nejvhodnější jsou teleskopické, pokud je však nevlastníme, vystačíme i s běžnými lyžařskými holemi nebo na běžky. Na sněžnicích se dostaneme do míst, která by pro nás bez sněžnic byla tabu. Bylo by mylné se domnívat, že aktivity se sněžnicemi jsou pouze rekreační náhražkou lyžování. V zahraničí se sněžnice považují za plnohodnotnou sportovně rekreační disciplínu, ve které se koná dokonce i mistrovství světa. V USA udává 1 200 000 lidí sněžnice jako svůj hlavní zimní sport. Od roku 1996 zaznamenal prodej sněžnic za oceánem neuvěřitelný 80 % nárůst.
Při plánování zimních túr se rozhodně nenechme unášet jarní a podzimní euforií impozantní kilometráže našich cest. Pohyb zasněženým terénem je mnohem fyzicky náročnější a namáhavější (pro člověka i psy). Navíc dny jsou mnohem kratší a večerní tma by nás určitě neměla zastihnout nepřipravené v exponovaných místech. Případná zranění jsou v zimě objektivně nebezpečnější. Hazard určitě není na místě, jde nám přece především o příjemné zážitky a o aktivní zábavu s naším psem.

Je z čeho vybírat

Na trhu si můžeme vybrat z mnoha typů sněžnic (mezi nejznámější výrobce moderních kvalitních sněžnic patří firmy Atlas, Tubbs, Redfeather, Yubashoes, MSR atd.). Většina moderních sněžnic má obvodový trubkový rám z lehkého kovu. Ten tvoří tvar celé sněžnice a zajišťují její celkovou pevnost. Na něm je ukotveno vázání, mačky a výplňový materiál, který tvoří nosnou plochu. Na ten se většinou používá vysoce odolné syntetické nebo polyuretanové materiály (např. Hypalon, z něhož se vyrábí i raftové čluny). Mimo to se vyrábějí i celoplastové sněžnice (jsou oblíbeny zejména u běžců). Vedle těchto výhradně zahraničních výrobců sněžnic existuje již několik tuzemských výrobců ručně vyráběných dřevěných sněžnic v retro stylu (původní výplety z kožených řemenů však u dřevěných sněžnic nahradily silnější provázky z přírodních nebo syntetických materiálů). (Osobně se mi velmi osvědčily moderní sněžnice z dílny firmy Atlas, které jsou vybaveny kovovými hroty – mačkami, které zabraňují proklouznutí při sestupech ze zledovatělých strmých svahů.)

Jaké boty?

Možno říci, že na túru se sněžnicemi jsou vhodné jakékoliv odolné zimní boty. Výhodné jsou „musherky“ i pevné turistické boty (znám ovšem jedince, kteří nedají dopustit na „gerlachy“ nebo „sněhule“.
Trénink se psy
I naše psy musíme sněžnicím uvyknout: jistě je bude zajímat, co to má páneček za „novou hračku“ na nohách. Zkušený dog-trekkingový pes táhne pána na napjaté šňůře vpřed; sněžnice však mohou zpočátku rozptylovat nejen nováčky. Nechte psy na novou výbavičku nejprve uvyknout např. „na volno“. (Když vám totiž pes přišlápne zezadu sněžnici, skončíte patrně na zemi s tváří zabořenou v závěji.) Psi si však většinou rychle na novou „pánečkovu pošetilost“ zvyknou.

Kontrolujte tlapky!

V zimě samozřejmě musíme svým čtyřnohým přátelům pečlivě kontrolovat a ošetřovat tlapky. Vždy je dobře vystřihnout srst z meziprstového prostoru (kde namrzá sníh) a mazat tlapky lékařskou vazelínou, Indulonou atd. V nepříznivém terénu (či při menším poranění - prasklinky, oděrky aj.) nasazujeme psům speciální botičky (tzv. „booties“), které vyrábí v několika velikostech např. česká firma Manmat.

Post scriptum

Jsem přesvědčen, že kdo „propadne“ sněžnicím, určitě nebude litovat. Získá nejen další sportovní aktivitu, ale především možnost objevovat zimní krásy přírody z netušeného úhlu. Dá-li nám Red Bull křídla skutečně nevím; za to, že nám je dají sněžnice, ručím svou hlavou …