Musa pedestris aneb Abeceda dog – trekkingu (5.)
„Část povrchu zemského, již ze stanoviště svého obzírajíce spatřujeme, sluje obzorem.“ (Počátky zeměpisu hvězdářského, sepsané panem ředitelem Karlem Steinichem, Praha 1899.)
„Těžko na bojišti, lehko na cvičišti“,
tvrdil jeden významný vojevůdce. Jsem sice pacifista, avšak polemizovat s ním nebudu. Jeho tvrzení, alespoň v dog-trekkingu, zcela určitě platí.
„V životě existují jen dvě tragédie. První, když jsi nedosáhl svého cíle a druhá, když jsi ho dosáhl.“
Oscar Wilde
Chodit je tak lehké
Dog-trekking je zcela přirozenou aktivitou – chůze se psem na větší vzdálenosti. Existuje vůbec něco lehčího? Avšak pozor – vytrvalost získává člověk jen zvolna, pomaloučku, pravidelným tréninkem a optimálně se zvyšující zátěží. Vyrazit na závod bez důkladného a dlouhodobého tréninku je samozřejmě možné, ale je to docela bolestivá pošetilost hraničící s malým (případně větším) hazardem. A pokud je ta (odstrašující) zkušenost obzvláště bolestivá, patrně nového adepta dog-trekkingu odradí od této aktivity natrvalo. (Americké přísloví praví: „Správný úsudek pramení ze zkušenosti. Zkušenost pramení ze špatného úsudku.“)
Radit začátečníkům jakou volit při počátku tréninku kilometráž – je nevděčné (a prakticky téměř nemožné). Jinými slovy: je třeba zapojit vlastní rozum. Rozhodující je, v jaké jste fyzické kondici, jak dlouho jste své tělo „devastovali“ nečinností, zahálkou, anebo naopak - jakým sportům jste se dosud věnovali.
Při počátečních výšlapech se nejen kochejte přírodou a věnujte se svému psu, ale zároveň se učte naslouchat i svému tělu. Samo vám pošeptá (pokud není příliš zlenivělé a němé), kdy zátěž zvyšovat.
Pravidelnost
„Oko nedělá horu velkou anebo malou, ale lidské srdce.“
Tenzing Norgay
Stará atletická moudrost praví, že když nemůžete cvičit a trénovat pravidelně, je lepší necvičit vůbec. Uznávám, že to může znít až tmářsky tvrdě a nekompromisně, leč pravidelnost a postupnost je při tréninku alfou a omegou úspěchu. Nespěchejte – volte postupné (a především – reálné) cíle.
Kdo se pro dog-trekking jednou rozhodne – musí se začít hýbat. Chůze je stavebním kamenem vytrvalosti i kondice. Přestaňte se vymlouvat na chronický nedostatek času a raději místo výmluv využívejte k chůzi veškerých možností. Z vašeho rozhodnutí bude mít pochopitelně velikou radost i váš pes. Zapomeňte na výtah, svůj automobil nechte dřímat v garáži, veřejnou dopravu přenechejte invalidům a neurotickým zácpám. Příležitostí k pohybu a ke zrychlené chůzi je i mimo čas tréninku dost a dost.
Choďte kdekoliv
Velká propagátorka chůze pro zdraví – Němka Marnit Rüdigerová trvdí: „Chodit se dá kdekoliv! To je na tom to pěkné. Chůze není vázána ani na čas, ani na místo. Pokud hodně jezdíte na cesty, tak si do zavazadla přibalte sportovní obuv, bundu a tepláky. Vhodnou chodeckou trasu najdete všude. Chůze je optimálním vytrvalostním sportem pro každého – pro muže i ženy. Nepřináší víceméně žádná rizika zranění nebo přetížení, není příliš namáhavá, takže se jí mohou odvážit i zarytí peciválové. Není k ní zapotřebí žádných zvláštních předpokladů – pouze vůle a chuť udělat pro své tělo něco dobrého.“ (Je třeba uvést na pravou míru, že Marnit Rüdigerová má na mysli kondiční chůzi. Dog-trekkingové závody se však pořádají na extrémně dlouhé vzdálenosti a často v exponovaném terénu, jinými slovy: jsou značně namáhavé a vyčerpávající a ani určitá nebezpečí úrazu nelze podceňovat ani vyloučit.)
Zvyšujte rychlost
Naučte se s vaším pejskem chodit svižně! Změřte si odhadem vzdálenost a stopněte si čas. Po měsíci tréninku byste měli zvládnout urazit za hodinu sedm až osm kilometrů. Jak vaše kondice poroste, můžete ubrat na tempu a prodloužit délku trasy. Pokud jste schopni bez většího vyčerpání urazit za deset až dvanáct hodin ve zvlněném terénu vzdálenost padesát kilometrů, začněte s tréninkem se zátěží v batohu. Ono totiž urazit padesátku na lehko, a ujít stejnou vzdálenost s desetikilogramovým batohem – to je, panečku, jiné kafe a nebetyčný rozdíl.
Jak vaše kondice roste, naučte se zdolávat vzdálenost indiánským během (střídat běh s chůzí); zkuste nalehko vybíhat strmé i táhlé kopce. S růstem kondice poroste nejen vaše radost z pohybu, ale zároveň poroste i vaše sebevědomí a víra ve vaše vlastní schopnosti. (Počítejte s faktem, že kondice a vytrvalost vašeho psa bude mít ovšem mnohem strmější křivku růstu, než ta vaše. Pes je přece synem – a tak trochu dědicem – vlka.)
Nordic – walking
V posledních letech přišla do módy metoda – nordic–walking. Tato metoda je okopírována od vrcholových sportovců, kteří ji nazvali výškovým tréninkem. Potřebujeme k ní kopcovitý terén (pro začátek stačí zvlněný) a teleskopické (nebo speciální) hole. (Neberte to jako návod, jak se stát švihákem lázeňským.) Při nastavení teleskopických holí věnujte pozornost jejich správné délce (vypočítá se takto: tělesnou výšku v centimetrech znásobíte koeficientem 0,7). A pak již můžete vyrazit: do kopce a z kopce – a plně využívat holí. Pro pokročilé představuje tato metodika dobrý trénink vytrvalosti i svalů celého těla, neboť jsou silově zapojeny do pohybu i horní končetiny. Teleskopických holí využívá mnoho dog-trekkařů – někteří pouze jedné hole, jiní obou. V každém případě hole (či hůl) napomáhají dobré koordinaci pohybu, ulehčují pohyb v exponovaném terénu nebo v lesních partiích – např. při překonávání vývratů a pomáhají i při případném brodění vodních toků.
Zdokonalování
Při dog-trekkingu samozřejmě „pouze“ vytrvalost a kondice nejsou všechno. Při túrách se psy se učte číst z mapy, zlepšujte své schopnosti orientace, procvičujte si práci s buzolou atd. Všechny tyto dovednosti (a schopnosti) vám pomohou úspěšně absolvovat dog-trekkingový závod, při němž se nebudete moci spolehnout na nikoho jiného, než právě jen na sebe a svého psa. A budete-li velmi unaveni, vzpomeňte si na slova Denise Diderota: „Lépe se opotřebovat, než zrezivět.“
