Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 12. část

Zase střih, zase se probudím, a jsem pod blednoucími egyptskými hvězdami na poušti. Za chvíli bude svítat a příšerně žerou komáři – to mne vzbudilo. Vyhrabu, celý zalezlý ve spacáku, z báglu Autan, jediný repelent, který je sice hnusně drahý a k mání jen v lékárně, ale který zapudí i skutečně zlé komáry, nastříkám se a spím dál.

Ranní tůra

Pak je ráno. Podívám se na hodinky – šest hodin – a pár metrů od sebe vidím právě se probouzejícího Jirku. A zase si nadšeně uvědomuju, že přestože mi před dvěma lety Kerouš zabavil želvy, já jsem teď na Sahaře a chytám zmije ochranářům natruc. Protože, jak mi to ráno došlo, já si vlastně jel také zachytat všem levičáckým, sociálně inženýrským ochranářům natruc, protože na tom, abych chytal zvířata a choval je v teráriu, nevidím nic špatného a myslím si, že jako vývojově vyšší tvor na to prostě mám nárok. Připouštím, že by mi patřilo, aby z vesmíru přiletěli mnohem vyvinutější mimozemšťané a chytili si mne do terária, a také připouštím, že můj postoj není hezký. To je však tak všechno, co jsem s tím ochoten dělat. Ranní tůra jevila se být nezbytností. Jiří ve svých ochranných brýlích vypadal jako odhodlaný mimozemšťan, jak jsem vypadal já, nevím, neměl jsem zrcadlo, ale cítil jsem se svěže a nabit energií. Jdu chytit hada! Na bombě jsem bleskurychle uvařil ešus kafe, které chutnalo výtečně a nakoplo mne kofeinem jako hrnek poctivého turka, co si ráno vařím doma, a tak jsem jen mručel spokojeností jak dynamo. Vyrazili jsme ke kopečku na obzoru a Arabům vysvětlili, že přijdeme v poledne.

Jiří u Googlu a já u své knihy z dětství

Kráčeli jsme pískem, který se díky našemu sice drahému, ale dost nevzhlednému a nemotornému obutí americké armády téměř nebořil, já Jirku, který jako téměř v každém okamžiku tohoto příběhu točil, poučoval, jak musíme obracet kameny. K tomu jsem samozřejmě obracel všechny kameny, které jsme míjeli, a pod nimi nic nebylo. Pak, po dvou kilometrech, se nade mnou nebe smilovalo a já našel pod kusem kamenného stromu alespoň světle žlutého, možná osm centimetrů dlouhého škorpióna. Byl to opravdový fešák. Neměl jsem proč ho dávat do smrtičky, štíry švagr nesbírá, a neměl jsem ani krabičku, ve které bych ho odvezl živého, tak jsem se s ním jenom láskyplně pomudlal a nechal ho být. Když jsem si ho popáté vyfotil, škorpion zalezl a my šli dál. Došli jsme do navátých dun, kde už ani vychytané armádní obutí nebylo nic platné a my se bořili jak v bahně, a když jsme je překonali, stáli jsme u paty kopce, který byl naším cílem. Jiří si doma na Google Map našel, jak tyhle kopečky v oblasti, kam jsme věděli, že pojedeme, vypadají, a rozhodl se na nějaký vylézt už dva měsíce před odletem. Tak si to teď realizoval a já, přestože jsou mi chodecké či kopcolezecké výkony poměrně cizí, jsem ho následoval, abych se nezesměšnil. Když jsme dofuněli do půli kopce, který byl skalnatý a místy písčitý, byla na písčitém kousku krásně vyrýsovaná stopa zmije. Chvíli jsme ji amatérsky sledovali, až zmizela pod kamenem jak auto velkým, který jsme odklopit fakt nemohli. Tak jsem šplhali dál, až se skály pod našima nohama změnily ve zvetšelé, ošoupané, šedivé, ale přece jenom korály, které tu zbyly z moře, co zde kdysi bylo, a byli jsme nahoře na kopci. Vypadalo to tam ještě lépe, než jsme si - Jiří u Googlu a já u své knihy z dětství – představovali.

Kromě několika brouků jsem nic nechytl

Na kopec, jak bylo z jeho vrcholu jasně vidět, vedlo cosi jako cesta. Tedy – cosi jako cesta vytyčená dvěma řadami drobných, jak pěst velkých kamenů, které se táhly asi metr osmdesát od sebe z kopce daleko do krajiny. Jaký to celé mělo účel a kdo nebo proč to postavil, doteď nechápu, ale muselo to dát několika lidem dlouhé dny práce. Když jsme se vynadívali, rozhodli jsme se odkráčet opět jako večer předtím k oné vodě, která se nyní tak pět kilometrů od nás leskla jak fata morgana. Pouštní zmije, stejně jako jiná zvířata pro poušť modifikovaná, mají samozřejmě mnohem raději než poušť takové prostředí, kde je alespoň nějaká voda a kde je tudíž více žrádla – třeba hlodavců. Proto je-li v poušti koncentrace jedna zmije na jeden kilometr čtvereční, může to u jezera být třeba jedna zmije na sto metrů břehu. Tak jsem supěli. Slunce stoupalo výš a výš, přestože Jiří měl nejvychytanější turistické tropické oblečení a já to nejvychytanější tropické vojenské, potili jsme se jak dveře od chlíva v zimě a voda, které jsme si každý nesli pro jistotu litr a půl, do nás jen hučela. Pak se změnil písek pod nohama, zpevnil se a bylo cítit, že je podmáčený, a my byli uprostřed pouště na břehu jezera. Na čerstvém břehu, který se ještě ani nestačil zazelenat, ten artézský vrt, ze kterého voda pocházela, prý byl teprve měsíce čerstvý. Voda strašně smrděla sírou jako pukavec a byla načervenalá železem. Opravdu nelákala ke koupání. Šli jsme kus po břehu až do místa, které bylo zaplavené už asi delší dobu – nebo tam byla lepší půda, nevím – , ale každopádně tam rostla tráva. Usadili jsme se pod nejbližším keřem, a já zoufale ryl v jeho kořenech, jestli tam konečně tu svou zmiji nenajdu. Nemusím totiž zdůrazňovat, že kromě několika brouků (byli pořád stejní, tak už jsem je ani nebral pro bratrance) jsem nejen nechytl, ale ani neviděl nic živého.

...čas plynul

Když slunce vylezlo kolmo nad naše hlavy a vedro začalo být neúnosné i u vody, nadešel čas k návratu. Jednak jsme to slíbili, druhak nám docházela voda, třeťak se probouzel hlad, a konečně nyní by se nám byl šikl i ten stan, kterým jsme v noci opovrhli, přesněji jeho stín. Nebylo to daleko, celé to dopoledne jsme neušli ani deset kilometrů v kruhu, takže zbývalo se necelé tři vrátit. Jak jsme došli k autům a stanu, dozvěděli jsme se, že Rijád – opět a monotónně vždycky on – chytl ráno na druhé straně, než kam jsme vyrazili, zmiji. Ale už jsem se nějak smiřoval s tím, že nic nechytnu a on to prostě umí, tak jsem žárlil výrazně méně než předchozí večer.
Chlapi přímo ve stanu na bombě vařili čaj a kafe, tak jsme si sedli k nim. Bylo na nich sympatický (alespoň z mého zatíženého pohledu), že kromě westernizovaného Assada všichni neustále kouřili, tak jsem si s nimi připadal jako mezi svými. Každý z nás dostal sotva decový kalíšek čaje a pak, když dopil, do stejného kalíšku kafe. Málo, ale bylo to fakt dobrý a osvěžující. Váleli jsme se ve stanu, Jiří točil, já žertoval a Assadem, jak jsem zase nic nechytl, a čas plynul.

Neplánovaná pauza

Když byly tři hodiny, jako by začal polední žár z nejhoršího polevovat a chlapi začali pomalu balit. My s Jirkou měli po skautsku bágle sbalené už od božího rána, tak jsme jen přihlíželi. Zbourat stan jim trvalo pár minut i přesto, že Assad jako obvykle telefonoval a na práci tak zbyli jen čtyři.
V půl čtvrté nic nenasvědčovalo tomu, že jsme zde nocovali, auta byla nabalená a my si zase sedli do Astry s Assadem a Rijádem, a jelo se po písku kamsi. Nás nikdo o tom, kam se vlastně přesunujeme, neinformoval, ale nám to bylo fakt jedno – měli jsme zaplaceno, ať nás vezmou někam, kde je hodně hadů, a kam přesně to bude, nás nezajímalo. Po chvíli jsme se opět dostali na asfalt a pak na dálnici, která z Gízy vede k oáze Baharía na jihozápad, pak dál na jihozápad k oáze Farafra a pak zpět na východ k Nilu. My neměli zamířeno tak daleko, jen do Baharíe. Jeli jsme, po naší levé straně byla železnice, která se pouští táhla vedle silnice jako stuha, a mohli jsme jet tak stovkou. Pak Hiluxovi, který jel před námi, praskla zadní pneumatika. Explodovala vedrem - bylo pořád ještě příliš brzy odpoledne. Tak jsme měli nečekanou a neplánovanou pauzu.
Pokračování příště.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)