Věřím, že není chovatel jako chovatel

Už jako malá jsem měla ráda zvířata, bohužel, s vyjímkou křečků a rybiček v akváriu, jsme neměli od rodičů dovoleno nic víc. Najednou přišla chvíle, kdy jsem si mohla splnit svůj sen a pořídit si kotě. Pro mě je a bude na prvním místě Mainská mývalí. Listovala jsem časopisy, prohlížela inzeráty a vybírala.

Zaujal mě inzerát

Nakonec mě zaujal jeden inzerát, na který jsem zavolala. Vše bylo domluveno během deseti minut. A tak se jednoho krásného dne stalo, že jsem si jela pro svého tříměsíčného modrobílého kocourka. S paní „chovatelkou“ jsme se měly setkat na nádraží. Já jsem si myslela, že z nádraží pojedeme k ní domů, kde uvidím kočičí rodiče, možná, že bude čas popovídat si o kočičích věcech. Byla to pro mě pěkně studená sprcha, když mi nějaká paní na nádraží vrazila do ruky kotě se slovy, že ona není majitelka, kotě že je odčervené a zmizela. Žádný průkaz s očkováním, prostě nic. Stála jsem před nádražní budovou jako opařená a malinké kotě s vytřeštěnýma očima v dlaních.

Merlin

Na první pohled bylo kotě podvyživené (i to je dost slabý výraz). Věk – maximálně dva měsíce. Svrab v uších, až jsem se divila, že vůbec něco slyší, špinavá, slepená a močí zapáchající srst. Se smíšenými pocity jsem sedla do auta a vyrazila domů. Kotě se chovalo velice vzorně a už v autě se mnou diskutovalo zesilujícím mňoukáním. Následovalo veterinární vyšetření, odblešení, odčervení, naočkování, vystavení průkazu. Zbývalo vymyslet jméno. Pár dní to trvalo, ale nakonec bylo rozhodnuto, bude to Merlin. Kotě zatím doma zalezlo pod regál, odkud odmítalo vylézt. K misce s vodou a s krmením se plížilo jako zloděj, aby ho náhodou někdo nepřistihl na jeho válečné výpravě. Po dvou dnech mně došla trpělivost, vytáhla jsem kotě z jeho úkrytu a následovala koupel. Kupodivu Merlin nijak neprotestoval a jeho modrobílá barva byla najednou nějaká hezčí. Po zabalení do ručníku byl strach pryč, Merlin se přitulil, nechal se pořádně vysušit a za doprovodu hlasitého vrnění spokojeně usnul.

Merlin rostl a sílil

Díky pravidelné stravě Merlin rostl a sílil, občasný průjem a jiné kočičí neduhy jsme zvládali někdy líp a někdy hůř. Všechno jsme přečkali. Říkala jsem si, jaký bude až vyroste, až bude mít tak čtyři pět let, zesílí a bude z něho pořádný kocour… Ráno se probouzíte, Merlin čeká u postele, aby vás pozdravil a odvedl k misce, která už potřebuje doplnit. Ochotně vás doprovodí k ledničce, protože ví, že z toho něco kápne. Kdykoliv vám zatarasí cestu a musíte se s ním aspoň na chvíli pomazlit. Radostně mě vítá, když se vrátím domů, převaluje ocas ze strany na stranu a zkoumá tašky, co kdyby tam bylo něco dobrého. Voláním "halóóó" testuje, jestli jsem doma. Naučil se za mnou chodit doslova jako ocásek.

Pouhý jeden rok života

Jednoho dne jsem s hrůzou zjistila, že se nemůže postavit na jednu packu. Naložila jsem Merlina do přepravky a pospíchala k veterináři. Ten mě ujistil, že packa není zlomená, ale že to vypadá na obrnu. Když se na to dívám zpětně, nevím, co by mi v té chvíli bylo milejší. Merlin dostal injekci a já poučení, jak mám s packou cvičit. Za dva dny na kontrolu. Skoro celý den prospal, takže cvičení s packou nebyl velký problém. Moc nejedl a u pití jsem ho musela přidržovat, protože to sám nezvládal. A já ho pořád otravovala, protahovali jsme packu, pak napít, pořád dokola. V noci jsem uslyšela Merlina volat. Odnesla jsem ho k misce, trochu se napil, vzala jsme ho k sobě do postele, v posteli dlouho nevydržel, a tak jsem zase vstala, abych ho položila na jeho místo. Ráno mě začal volat ještě důrazněji. Rychle jsem přiběhla, jednou rukou jsem ho držela, druhou hladila a uklidňovala. Po tvářích mi tekly slzy. Moc dobře jsem věděla co se děje. Začal mít dýchací potíže a do dvou minut bylo po všem. Pouhý jeden rok života. V tu chvíli proklínáte celý svět, vzpomenete si i na podivné chování původní majitelky … Na kontrolu k veterináři jsem jela opět s Merlinem v přepravce, výsledek pitvy byl jasný – vrozená srdeční vada. Ráno vstanete, u postele nikdo není. Přijdete domů, otevřete dveře, nikdo za nimi nečeká a nevítá vás. Kdo ví, jak by vypadal ve čtyřech, pěti letech …