Bodlinatka kilikijská (Acomys Cillicicus)
Délka těla (LC) 9 až 150 mm, délka ocasu (LCd) 90 až 120 mm, délka zadního chodidla (LTP) 18 až 21 mm, délka ušního boltce (LA) 17 až 20 mm, hmotnost (G) 30 až 35 g.
Bodlinatka kilikijská – pokud ji budeme hodnotit jako samostatný druh, a ne jak se někdy v současné době děje, jako místní populaci bodlinatky egyptské – patří mezi nejvzácnější hlodavce světa, protože ve volné přírodě se vyskytuje jen asi 500 až 1 500 jedinců. Obývá navíc velice omezené území na jižním pobřeží Turecka v provincii Mersin o délce přibližně 20 km a šířce pouhých několika málo kilometrů. Celá tato oblast je ještě k tomu ohrožena výstavbou hotelových komplexů, které již zasahují do bezprostřední blízkosti výskytu bodlinatek. Žije na vyprahlých místech pobřeží se sporou vegetací, porostech macchie a v řídkých opadavých lesích. Za potravou vychází až po soumraku, kdy jsou nižší teploty. O jejím životě v přírodě je jen velmi málo informací. V Červené knize IUCN z roku 2003 byla zařazena v kategorii kriticky ohrožených druhů (CR C2b), ve vydání z listopadu 2008 je v kategorii DD, kde jsou zařazeny druhy, o kterých chybějí hodnověrné údaje. V zoologických zahradách a mezi soukromými chovateli žije v současné době asi 500 až 600 těchto bodlinatek, které však všechny pocházejí od jedné samice, která byla před lety přivezena březí do Čech našimi zoology. Od té doby se nepodařilo získat další jedince z přírody, a tak není divu, že se na populaci v lidské péči projevuje vliv úzké příbuzenské plemenitby. V anglických zoologických zahradách se u některých linií těchto bodlinatek objevují bílé znaky, což je právě jeden z projevů omezené genetické výbavy. Stavy této bodlinatky v zajetí monitorují pracovníci pražské zoologické zahrady v rámci projektu na její záchranu.
Chov bodlinatky kilikijské se nijak neliší od příbuzných druhů. Vyhovuje jim prostorné terárium nebo lepené akvárium o délce 80 až 100 cm. Jako substrát se nejlépe hodí jemný, dobře propraný říční písek s malým přídavkem mastku, ale lze ji úspěšně chovat i na hoblinách nebo jiných podestýlkách pro hlodavce. V ubikaci by měly mít i nějaké silnější větve na lezení, na kterých rády odpočívají. Bodlinatky velice málo hrabou a svá hnízda si staví - dosti nedbale - mezi kameny, pod kořeny nebo v budce. Na stavbu hnízd jim dáváme seno nebo slámu. Jsou poměrně teplomilné, proto je třeba jim při chovu v chladnějších místnostech přitápět tak, aby teplota v teráriu byla mezi 20 až 25 °C.
Při krmení je nutné vycházet z jejich přirozené potravy a dbát, aby měly dostatek živočišných bílkovin, protože jinak si okusují ocasy, uši a někdy požírají i mláďata. Krmíme je proto daleko více než jiné myši hmyzem (moučnými červy, cvrčky, sarančemi), kousky vařeného masa, kočičími a psími granulemi a tvarohem. Je však třeba dávat pozor na překrmování (zvláště olejnatými semeny), protože velice snadno tloustnou a pak se přestávají rozmnožovat. Vedle běžného krmení by měly mít neustále k dispozici větve na ohryz, tvrdé pečivo či kukuřičné palice (usušené), aby si v dostatečné míře obrušovaly zuby. Samice, které se rozmnožují, by měly mít v teráriu i minerální bloky, aby u nich nedocházelo k deficitu vápníku. Pokud krmíme dostatečným množstvím ovoce (velice rády mají většinou hroznové víno a jiné bobule) a zeleniny, nemusíme napájet, protože ani ve volné přírodě v takových případech vůbec nepijí. Fyziologikými pokusy bylo prokázáno, že za týden spotřebují pouhých 11 % tělesné hmotnosti vody, což je množství, které více než dostatečně pokryjí z potravy.
Samice je březí 35 až 42 dní, mláďata se rodí značně vyvinutá, mladé samice mívají nejvýše jedno až tři mláďata, starší mohou mít vrhy o málo početnější. V lidské péči může žít i déle než čtyři roky.
