Malé kočky ve velkých cirkusech
„Bylo mi šestnáct let, když jsem se rozhodla opatřit si koťata a začít s jejich výchovou a výcvikem. Hned na úvod bych upřesnila, že za výchovu považuji naučit kočku potřebnému chování a komunikaci. To znamená, aby se bez bázně pohybovala v různém prostředí, byla ochotná měnit místa pobytu, sžila se s dalšími kočkami ve skupině, byla čistotná, slyšela na jméno a se zájmem se mnou komunikovala. Za výcvik považuji učit ji vykonávat na povel určitou činnost nebo naopak setrvávat na místě či ve stanovené poloze,“ začala Darja své vyprávění o zkušenostech s kočkami.
Nenechala se odradit
Ačkoliv pochází z hlavního města Lotyšska Rigy, stále měla kolem sebe hodně zvířat doma, a viděla je i v cirkusech, neboť pochází z artistické rodiny. Ona sama jako malá začínala s gymnastikou a už ve školních letech vystupovala v manéžích. Dost lidí ji odrazovalo od záměru přivést kočky do manéže velkých cirkusů. Málokdo si dovedl představit, že kočky domácí budou stále cestovat a přitom podávat cirkusové výkony, které by uspokojily diváky zvyklé na špičkové výkony lidí i zvířat. „Měla jsem usnadněný začátek, neboť kočky jsem měla odmalička kolem sebe, takže jsem znala jejich mentalitu. Pak jsem si vybrala čtyři kočky z neřízeného chovu, ale trvalo mi to celé dva roky, než jsem s nimi mohla před diváky do manéže,“ vzpomíná Darja. Předvádět kočky jako samostatné číslo však byl problém. Zatímco naučit ty největší kočky, lvy, tygry nebo levharty, zůstat na místě nebo delší dobu elegantně pózovat nečiní zkušeným drezérům žádné potíže, u koček domácích je to problém. A tak do skupiny ke kočičkám přibyli pejskové, kteří rozšířili paletu cviků. A protože Darja je půvabná a její tělo zvládá řadu gymnastických prvků, vystoupení zvířecí skupiny kombinuje s vlastním cvičením. Tím je celé představení pestřejší a zaujme děti i dospělé. Dokladem toho byl potlesk, který sklidila vloni v Praze při vystoupení v manéži na Hagiboru Cirkus Cirkus Festival.
Trpělivost
A co je nejdůležitější při výcviku koček domácích? „Obrnit se trpělivostí a hledat všemožné způsoby, jak je přimět k zamýšleným cvikům. Lze to jen formou her, protože nějaký nátlak vlastním tělem, jak to někdy dělají drezéři u velkých koček, nebo mechanické působení, jaké vidíme při výcviku psů, to u domácích koček vůbec nepřichází v úvahu. Já si začínám cíleně hrát s koťaty od čtyř měsíců. Honí nějakou vějičku, kterou záměrně pohybuji po svém těle nebo kolem sebe. Běhají tedy za pomyslnou kořistí tak, jak si představuji jejich budoucí vystupování. Přitom sleduji, které kotě má nějaké zvláštní vlohy. Zajímá mě, které více skáče, které je klidnější, kontaktnější, dokáže se převalovat a podobně. Všechny kočky jsou hodně zvědavé, proto mám při vystoupení v manéži komodu, z jejíchž šuplíků vyskakují a zase do nich zalézají. Naučí se to snadno a setrvají tam i dost dlouho. Dostávají za to odměnu, takže i doma si do šuplíků zalézají samy. Podle individuálních vloh zároveň uzpůsobuji své představy o konečné úloze konkrétní kočičky,“ popisuje Darja práci, která trvá celých osm měsíců. Pak už roční kočky bývají připravené k vystoupení v manéži. Za nejtěžší ovšem trenérka považuje přípravu šelmiček na obecenstvo a cirkusovou atmosféru, tedy na potlesk, pískot, barvy měnící reflektory, záblesky fotoaparátů a také na hudbu. „To nelze nacvičit doma, to musí kočky zažívat v reálu. To znamená zpočátku vystavovat koťata cirkusové atmosféře jen zpovzdálí a postupně se přibližovat reálu. Kotě se nesmí vystrašit, bázlivost se pak dlouho napravuje. Až se stane dění pod šapitó pro kotě všední kulisou, teprve pak lze uvažovat o vystoupení před publikem,“ říká cvičitelka.
Žádný režim
Darja vycvičila celkem osm koček, dvě už jsou od svých třinácti let doma v „důchodu“, čtyři vystupují a dvě začátečnice brzy nahradí nejzkušenější dvanáctiletou Sjomu a později i devítiletého Lukse. Zdálo by se, že kočky připravené pro takové vystoupení budou mít přísný režim, aby byly stále v divadelní kondici. To však Lotyška vyvrací: „Na cestách po Evropě jsou s námi v karavanu pod určitým dohledem, ale doma v Rize mají pro sebe jednu velkou místnost s vybavením, jaké má každý běžný chovatel koček pro uspokojení svým miláčků. A tam si dělají, co chtějí. Pro zdraví a dobrou kondici s nimi chodím každý den na procházky. Z bezpečnostních důvodů je mám na vodítku, což ony berou jako samozřejmost, neboť jsou na to zvyklé odmalička. Pevnou zásadu má však Darja přeci jen stanovenou: „Denně se začínajícími kočkami cvičím v celkovém souhrnu dvacet minut. Pes vydrží dvakrát tolik. Kočky se učí ve srovnání se psem rychle a snadno, ovšem nacvičené nevydrží provádět stejným způsobem. Jsou své a náladové, takže drobné změny jsou běžné. Když něco při vystoupení vynechám, nikdo to nepozná. Při dalším představení už může být vše při starém nebo také třeba až za pár dní,“ s úsměvem uzavírá své zkušenosti jedenatřicetiletá Lotyška.
