Veselý pohled na trénování

Po všech těch důležitých bodech mám dojem, že by nebylo od věci pohlédnout na svět trenérů a trénování koní trochu úsměvněji. Mým dospělejším jezdcům budou některé následující typy dobře známé, zatímco ti mladší se doufám pobaví při čtení řádků o některých zajímavých stereotypech, se kterými se mohou setkat, jakmile nakouknou do báječného světa trenérů koní. Jak se časy mění, některé z uvedených typů už možná nepotkáme, ale budou nám zcela jistě chybět, už jen pro svou moudrost.

„Hladič peří“

Někteří jezdci mají rádi trenéry, kteří jim neustále „uhlazují peří“; neustále jim musí opakovat, jak jsou dobří. Takoví trenéři jsou nezbytní pro jezdce, kteří mají rádi, když někdo živí jejich ego a říká jim, že všechno, co dělají, dělají správně, že vinen je vždycky kůň. Tito jezdci neustále střídají trenéry, protože i ten nejopatrnější trenér nakonec uklouzne a řekne jim pravdu. Takoví žáci jsou docela dobří jezdci, ale musí zůstat bezpečně ve své komfortní zóně, a jakmile někdo zatřese jejich klíckou, opadá jim peří. Tihle jezdci skutečně potřebují trenéra, který jim bude „hladit peří“.

Hodina „společenské konverzace“

Někteří jezdci hledají trenéra spíše pro společenský a přátelský pokec než pro vážný trénink. Čas od času na to přistoupí každý trenér. Tihle jezdci rádi probírají všechny klepy ze života místního parkúru. Kdo s kým randí, kdo a kolik zaplatil za nového koně, kdo co vyváděl na jezdeckém plese a kdo nemůže jezdit, aby si zachránil zadek. Je to v pořádku, taky se opakovaně nechám do takových „lekcí“ zatáhnout, protože tak zůstávám v obraze a je to pohodlný únik od každodenní těžké práce.

Tihle pseudojezdci se účastní spousty závodů a znají se „opravdu dobře“ se všemi nejlepšími jezdci. Spíš než aby sami závodili, nechají na svém koni závodit někoho za sebe. „Jen aby měl nějaké zpestření!“ Občas demonstrativně kulhají a chtějí tím říci: „Včera jsem spadl a týden nemohu jezdit.“ Je ale třeba podotknout, že se při kulhání promenádují v nejnovějších výstřelcích jezdecké módy.

Vojenský velitel

Miluji tyhle chlápky: penzionované majory a poručíky ze starých jezdeckých regimentů. Nosí vysoké naleštěné holínky, mají knír a často kouří dýmku. Jejich hlas by dokázal zastavit útočící dav a mají kousavý, sarkastický smysl pro humor, který dokáže i toho nejotrlejšího žáka změnit v uslzenou chvějící se trosku.

Tohle byl dlouhou dobu jediný přijatelný způsob trénování a nikdo neočekával nic jiného. Koneckonců to byli muži, kteří přežili vylodění v Normandii a jiné útrapy války a kteří neměli čas na fňukání a stěžování. Musím uznat, že někteří měli výsledky – i když dosažené spíše metodou biče než cukru. Vidím je jako dnes, jezdecký bičík zastrčený v podpaží, ruce složené za zády, nohy do O a baňaté rajtky. Jejich jedinou filozofií je, že když chcete uspět, musíte chtít vyhrávat. Myšlenku, že vyhrát není vše, by si ani nepřipustili, podle nich ten, kdo nevyhraje, je slaboch a ztracená existence, přestože je dobrý. Tyhle trenéry ze staré školy nezajímaly jednorázové momenty slávy, zázraky na jeden den. Při svých lekcích očekávali kýble potu vypocené jezdci, kteří museli jezdit v upažení, skákat nekonečné řady překážek, samozřejmě nejprve bez třmenů, pak bez sedla, a dokonce bez uzdečky.

Jednu z nejpamětnějších poznámek, které si pamatuji, pronesl se správným skotským akcentem jistý seržant z královské skotské gardy: „Jsou dva způsoby, jak dělat věci, a to dobře, nebo špatně, a vy, hoši a děvčata, to budete dělat dobře!“ Ach, ty staré zlaté časy!

Učitel v pony klubu

Tihle trenéři jsou bezpochyby hrdinové. Často pracují jako dobrovolníci nebo za směšnou částku. Jsou podhodnoceni, přetíženi prací, ale dobře naladěni do té míry, až mě to udivuje. Vytrvale a za každého počasí objíždějí různé akce a závody. Snášejí věčné brblání, hašteření, šarvátky a žárlivost všech maminek, tatínků, sester, tetiček a strýčků v pony klubu, kteří jsou soutěživější než jejich princezničky a princátka. Musí učit jezdce na všelijakých typech koní, od malého dítěte na monstrózně tlustém poníkovi, který nedokáže obklusat kolečko, aniž by riskoval srdeční infarkt, po vyzáblou, téměř sto osmdesát centimetrů vysokou slečnu, která se nedokáže sladit se svým přerostlým stotřiceticentimetrovým ponym, kterého si vybrala pro všestrannost. Od zavalitého nemotorného, ale jistojistě nadaného teenagera na tatínkově loveckém koni s hubou tvrdou jako železo až po patnáctiletou princeznu ve značkovém oblečku, která má talent přitahovat hormonálně poblázněné hochy milující pólo, bohužel však postrádá jakýkoli talent pro jízdu na koni.

Najde se mezi nimi samozřejmě i mladý podivín, který se chce opravdu učit, ale takoví lidé, kteří berou ježdění vážně, nemají mezi všemi těmi vyhledávači pozornosti velkou šanci. Je udivující, že tihle trenéři mají podle všeho talent změnit chaos v pořádek a na konci každého dne se stále usmívají.

NĚCO K ZAMYŠLENÍ… Vyhrát neznamená vše, ale prohrát neznamená nic.

Cizinec Johny

Ve Spojeném království se dlouhou dobu držela myšlenka, že ten, kdo mluví s německým, švédským, holandským nebo francouzským přízvukem, bude automaticky vědět více než trenér s vynikající oxfordskou angličtinou, natož angličtinou anglického venkova. Důvodem byl jistojistě fakt, že takový „cizinec Johny“ prošel výcvikem ve vhodné haute école a věděl vše o tajemném světě „drezury“. Kromě toho někdo, kdo se rozčiluje s kontinentálním akcentem, vypadá vždycky působivěji, obzvlášť když tu a tam sklouzne do svého rodného jazyka. Poznámky rázu: „Gut ja,“ pronesené minimálně čtyřicetkrát za hodinu, vám dají pocítit, že jste opravdu … „gut ja“. Tento trenér se pak na oplátku cítí velmi „gut ja“, když mu předáte šek s částkou trojnásobně vyšší, než by se odvážil naúčtovat si domácí trenér.

Nechci tím naznačit, že tihle lidé nebyli (a nejsou) velmi dobří, ale přesto je velmi módní a elegantní mluvit na koktejlovém večírku před zahájením závodů o tom „svém“ trenérovi, ať už je to Heinrich, François nebo hrabě von Vasterglutton.

Čerstvě vyškolený teenager

Všichni je známe – na hlavě přilbu, dva bičíky, troje ostruhy o různé délce, boty šité na míru, impregnované rajtky a v zadní kapse čerstvý certifikát z nějaké neznámé školy, který má každého informovat, že je manažer a plně kvalifikovaný učitel. Myslím, že tihle chlápci jsou skvělí; dokážou pojmenovat každý sval, vaz, kost a šlachu v těle koně – ale nemají nejmenší tušení, jak pracují. Ale copak, hernajs, není věda úžasná? Mají zápisníky plné jmen a adres těch nejlepších fyzioterapeutů, chiropraktiků, masérů, kovářů, sedlářů a obchodníků s koňmi, všech, kteří vám pomohou k lepšímu ježdění. Tihle všeználkové také „přečetli všechny správné knihy“ a znají všechny pojmy, které je třeba používat, aby vypadali neuvěřitelně sečtěle. Možná také přijdou se svým příležitostným „Gut ja“. Ach, to mladické nadšení!

(Ukázka z knihy Výcvik skokového koně, kterou vydalo nakladatelství Brázda, s. r. o.)