Koroptev polní (Perdix perdix)
Výskyt
Dříve velice hojný pták prakticky v celé Evropě i Asii – Pyrenejský poloostrov, západní a střední Evropa, Skandinávie, pobaltské republiky, Bělorusko, Ukrajina, jižní Evropa a země Balkánu, ale také Rusko, zakavkazské republiky, Turecko, Írán a Čína. Uměle vysazena v USA a na Novém Zélandu.
Přestože areál rozšíření je obrovský a stavy v přírodě se odhadují někde mezi 5 až 10 miliony jedinců, populační trend je už řadu let sestupný a koroptví stále ubývá. Z těchto důvodů už je koroptev polní několik let zařazena na Červeném listě ohrožených živočichů vydávaném každé dva roky organizací IUCN.
V České republice se již vyskytuje vzácně a je považována za ohrožený druh.
Rozlišení pohlaví
U dospělých ptáků je velmi snadné. Sameček je celkově výrazněji zbarvený. Téměř celá hlavička je zbarvena výrazně oranžově, za zadním koutkem oka jsou navíc viditelné drobné kožovité (neopeřené) výrůstky tmavě oranžové až červené barvy. Celé tělo je převážně modrošedé, nejvýraznější je to na hrudi a prsou, kde se šedá barva nádherně leskne. Záda jsou šedá s jemnou hnědou kresbou, křídla převážně tmavě hnědá se světlými proužky, boky výrazně pestře žíhané hnědým až červenohnědým peřím, ocas rezavý, břicho světlé, krémové. Kohoutek má navíc na břiše výrazně kaštanově zbarvenou skvrnu ve tvaru podkovy.
Samička je zbarvena spíše nenápadně. Hlavička není tak výrazně oranžová jako u kohoutka, její zbarvení je spíše světlé, jen s lehkým nádechem oranžové. Celé tělo je převážně hnědé, se světlým i tmavým proužkováním, aby slepička co nejlépe splývala s okolní krajinou. Podkova na břiše většinou chybí nebo je jen částečně naznačena.
Mláďata mají prvních pár dní měkké chmýří typické pro kuřata, už po týdnu ale začínají obrůstat peřím a zhruba po měsíci už jsou plně opeřená a schopná letu, pouze na hlavě ještě zůstávají zbytky opeření kuřátek. První opeření je nevýrazně hnědé, se světlými a tmavými proužky, pouze ocásek mají rezavý.
Rozlišit pohlaví je možné i u kuřat, chce to ovšem praxi. Jakmile kuřata obrostou peřím, tj. ve stáří asi 6–8 týdnů, je možné pohlaví odhadnout podle zbarvení na křídlech. Je nutné kuře chytit do ruky a roztáhnout křídlo – kresba na svrchní straně křídla kohoutka vypadá jinak než u slepičky, rozdíly jsou ovšem malé. Ideální je „odkoukat“ to naživo u zkušeného chovatele.
Již ve věku asi 2 měsíců začínají mláďata přepeřovat do šatu dospělých, pak už pohlaví určíme snadno.
Hlasitost
Hlasový projev koroptví je myslím dostatečně známý, zvláště mezi starší generací chovatelů, kteří ještě koroptve a jejich „čiřikání“ pamatují z volné přírody. Z vlastní zkušenosti mohu říci následující – pokud koroptve chováme v páru, prakticky o nich nebudeme vědět a nemusíme se bát, že by nás jejich volání obtěžovalo. Ozývají se jen výjimečně, pokud je něco vyruší (hlavně v noci během odpočinku) krátkým poplašným voláním, které připomíná krátké zaštěkání. Vůči sobě navzájem jsou velmi tiché, občas kouhoutek používá jemné pípání, pokud chce nalákat samičku na nějakou dobrotu, to samé používá i při odchovu mláďat.
Náročnost
Chov a odchov koroptví má určitá specifika a asi je nelze doporučit úplným začátečníkům. Především kvůli jejich plaché povaze. Je nutné smířit se s tím, že pro spokojený život koroptví by voliéra měla být zarostlá nebo alespoň co nejvíce vybavena větvemi a různými úkryty, ve kterých budou ptáci trávit většinu času, a zejména zpočátku, než se zabydlí, je prakticky nespatříme. Navíc na jakékoliv vyrušení reagují prudkým vzlétnutím kolmo do výšky – což je sice překvapivý úhybný manévr v přírodě, ve voliéře s pevným či drátěným stropem to však může skončit špatně – doslova skalpovanou, v horším případě i rozbitou hlavou nebo smrtí.
Dalším zádrhelem může být odchov mláďat. Bohužel, většina koroptví chovaných v zajetí se odchovává uměle v líhni a většina z nich už ztratila veškeré mateřské pudy, o snesená vejce obvykle nejeví zájem.
I přes výše uvedené nedostatky jsou koroptve nádherní ptáci, kteří po uvyknutí na nové prostředí část své plachosti ztrácí a stávají se nenáročnými chovanci.
Snášenlivost
Tito ptáci se pohybují výhradně na zemi. Dokonce ani na noc nevylétají nahoru na hřad. To, co se děje nad nimi v horních patrech voliéry, je absolutně nezajímá. Bez obav k nim proto můžeme přidat jakékoliv jiné ptáky přiměřené velikosti, raději takové, kteří se naopak na zemi moc nezdržují. Zejména v období hnízdění kohoutek i slepička podnikají agresivní výpady proti všemu, co by mohlo ohrozit jejich mladé, a troufají si nejen na ptáky podstatně větší, než jsou sami, ale dokonce i na samotného chovatele, který vkročí do voliéry. Jak už jsem ale uvedla, problém by mohl nastat jedině v případě, že by některý pták slétl na zem a přiblížil se ke kuřatům. Vhodnou společnost tudíž představují větší druhy papoušků, holubů nebo třeba hmyzožraví a plodožraví ptáci.
Jako u většiny hrabavých ptáků platí, že se nesnažíme o společný chov s jinými bažanty, křepelkami a podobně, kteří by pro ně představovali konkurenci a vedlo by to k neustálým soubojům. Z nedostatku prostoru jsem jednou koroptve přezimovala ve voliéře s křepelkami čínskými, se kterými vycházely bez problémů, ovšem na jaře před začátkem hnízdění byly oba druhy pro jistotu odděleny.
Klimatické podmínky
Koroptve jsou evropští ptáci přizpůsobení našemu klimatu, tudíž jejich přezimování nečiní nejmenší potíže. Samozřejmostí by měl být krytý přístřešek chráněný před větrem, průvanem a srážkami, postačí i jednoduchý dřevěný. Ovšem moje koroptve celoročně preferují pobyt pod širým nebem a nejraději nocují v závěji sněhu, a to i během dvacetistupňových mrazů. Přístřešek ale přijde každopádně vhod – alespoň máme ptákům kam podávat krmení bez toho, aby zapadalo sněhem.
Chovatelské zařízení
Vzhledem k velikosti koroptví nepřipadá chov v kleci v úvahu. Nejlépe se budou cítit v co největší voliéře, která bude zarostlá vegetací nebo alespoň vybavena větvemi, pařezy a jinými úkryty. Pro koroptve je důležité, aby měly pocit, že v případě nebezpečí se mají kam schovat – pokud je vypustíme do holé voliéry vybavené pouze bidly pro ostatní ptáky, budou neustále nervózně pobíhat a hledat, kudy by utekly. Velmi brzy nervozitou nakazí i ostatní ptáky ve voliéře. Naopak postačí málo – třeba několik větví svázaných dohromady a napodobujících keře, větve opřené o stěnu voliéry apod. – a koroptve se výrazně uklidní. Musíme se ovšem smířit s tím, že ve svých úkrytech budou trávit většinu času.
Také lze doporučit – aby si při svých úhybných manévrech směrem vzhůru nepotloukly hlavy – pod strop voliéry natáhnout například síť nebo opět šikovně nainstalovat množství větví, které budou brzdit jejich prudké nárazy do stropu a zamezí případnému zranění.
Podlaha voliéry musí být pokryta nějakou podestýlkou, nejlépe pískem, ve kterém se nesmírně rády popelí a také vyhřívají na sluníčku.
Krmení
Krmení je stejné jako u jiných bažantů a křepelek podobné velikosti a není nijak náročné. Osobně nejsem zastáncem kompletních směsí a granulí ať už pro nosnice, nebo speciálně pro bažanty, takže je nedávám, byť to tak praktikuje řada chovatelů.
V mém chovu tvoří základ kvalitní pestrá směs zrnin přiměřené velikosti, tvořená např. pšenicí, ovsem, kardi, slunečnicí, hrachem, peluškou, kukuřicí, fazolemi mungo, dari, milem, semencem, ale i drobnějšími zrninami, jako je proso, lesknice, čirok a řepka. Velmi dobře vyhovují směsi pro holuby (např. belgické značky Paloma a Versele-Laga) anebo nejlépe speciální směs zrnin pro exotické holuby a bažanty Deli Nature č. 32. V době odchovu mladých pochopitelně musíme uzpůsobit i krmení, v té době tyto směsi nahrazuji menšími zrninami, např. směsí Deli Nature č. 68, která je určena pro menší papoušky, je bez slunečnice a tvoří ji především různé druhy a barvy prosa, lesknice, kardi, oves, len, pohanka, paddy rýže a semenec. Tyto hotové směsi lze jen doporučit, protože svým složením jsou velmi pestré a použité zrniny jsou kvalitní a zejména bez prachu a plísní, což se ne vždy dá říci o těch tuzemských.
Od jara do podzimu směs zrní podávám naklíčenou, doplňuji kupovanou vaječnou směsí míchanou se strouhanou mrkví a množstvím zeleného krmiva. Přestože se někdy uvádí, že kuřata v prvních asi 10 dnech vyžadují především hmyz, já jsem hmyz nedávala, a kuřata byla přesto úspěšně odchována pouze na zmíněné vaječné směsi a zeleném krmivu. Nutno dodat, že měkkého krmiva zkonzumují v prvních dnech opravdu překvapivě hodně, a čím jsou starší, tím více milují zelené krmení, kterého také sezobou denně doslova hromady. Zelené krmení – hlavně listy pampelišky, jitrocele, řebříčku, jetele a ptačince žabince – je nutné podávat nadrobno nasekané. S celými listy si koroptve příliš neporadí a po uvadnutí o ně ztrácejí zájem definitivně. Mimochodem, kuřata jsou tak žravá, že ve voliéře ozobala i kopřivy, které tam náhodně vyrostly a kterých si jiní ptáci ani nevšimli, protože je zřejmě také pálí. Zato malé koroptvičky byly tak důsledné, že poté, co ozobaly spodní listy u země, neváhaly vyskakovat asi 20 cm do výšky, aby se dostaly i na ty, co rostou výše.
Kromě tohoto základního krmiva je možné dávat ledacos, koroptve jsou prakticky jako domácí slepice a sezobou vše. Velmi oblíbené jsou různé klasy a semena divokých rostlin, např. z těch nejdostupnějších je to ježatka kuří noha, šťovík, lebeda, pelyněk, anebo bobuloviny – ať už ze zahrádky (rybíz, aronie, drobnější jahody, maliny), nebo z přírody (jeřabiny, bezinky). Na bobule ovšem pozor, máme-li čerstvě vylíhlá kuřata. Ta jsou totiž velmi žravá a sezobou i to, co by neměla – takto jsem přišla o jedno kuře, které se doslova udusilo kuličkou rybízu příliš velkou do svého zobáčku.
Zapomenout bychom neměli ani na zdroj vápníku, zejména grit a převařené vaječné skořápky.
Hnízdění
Jak už jsem uváděla výše, přirozený odchov koroptví není úplně snadný. Jsou velmi plaché a po přemístění do nového prostředí trvá několik měsíců, než se uklidní natolik, aby se dalo pomýšlet na hnízdění. Druhým zádrhelem je to, že většina v zajetí chovaných koroptví pochází z líhně a ztrácí přirozené mateřské pudy.
Na výběr partnera koroptve rozhodně náročné nejsou a ochotně se páří s tím, kterého jim chovatel dodá. Jako u jiných ptáků je ideální, pokud dáme dohromady dvě mláďata, která spolu vyrůstají. Kohoutek v toku je – podobně jako jiní hrabaví – velmi temperamentní, a pokud bychom k takovému jedinci přidali cizí slepičku, nemuselo by to dobře dopadnout.
Jelikož se předpokládá, že voliéra bude zarostlá nebo vybavená různými úkryty, ptáci si většinou sami vyberou místo, kde založí hnízdo. Alespoň ti moji důsledně ignorovali všechny mé pokusy vyrobit jim útulná hnízda ze svazku větví vystlaná slámou a senem.
Rozmnožování je přísně sezonní záležitost, která probíhá na jaře, vzhledem k plachosti a skrytému způsobu života však sotva budeme mít možnost pozorovat tokání samečka, nebo dokonce páření. Navenek se ptáci chovají úplně normálně a nelze poznat, že mezitím už započali se stavbou hnízda nebo snáškou vajec.
U slepiček z líhně je velkým úspěchem už to, pokud si samy postaví hnízdo a vajíčka snáší do něj a netrousí je po celé voliéře. Ani pak však nemáme vyhráno.
U mého páru to letos probíhalo následovně. Jak už jsem zmínila, oba ptáci dlouho zůstávali velmi plaší a lekali se při sebemenším vyrušení, přestože jsem si je pořídila už minulý rok v říjnu. Zřejmě v důsledku plachosti zpočátku nejevili o hnízdění zájem, teprve na přelomu května a června samička začala se snáškou. Prvních několik vajec utrousila volně ve voliéře, nakonec však začala snášet do jednoduchého dolíku v zemi ukrytého pod naaranžovanou větví borovice. Snášela však nepravidelně a pokračovala v tom nahodile během celého června, až nanesla celkem 35 vajec. Občas na vejcích i seděla, a to velmi pevně, nedala se vyrušit, ani když jsem vstoupila do voliéry. Když jsem se šla podívat po hodině znovu, tak už ale zase vesele běhala s kohoutkem venku. Po nějaké době mi došla trpělivost a vejce jsem vyhodila.
Po pár dnech slepička opět začala snášet, tentokrát ale ne do uměle vytvořeného úkrytu z větví, ale do dolíku pod živou tújí, která ve voliéře roste. Dolík v zemi si pečlivě vystlala drobným materiálem – drtí z lístků túje a jemnými peříčky. Vždy po snesení vejce, což se teď už dělo pravidelně každý den ráno, snůšku tímto materiálem pečlivě zakryla. Nakonec snesla 17 vajec a k mému překvapení na snůšku zasedla. Tentokrát seděla velice pevně. Po celou dobu inkubace jsem ji téměř nespatřila mimo hnízdo, a pokud náhodou ano a slepička mě zahlédla, okamžitě běžela zpět na hnízdo svůj poklad ochraňovat. Nedala se odehnat ani násilím, pokud jsem se přiblížila k hnízdu, tak se mě snažila zastrašit syčením a roztahováním křídel a ocasu. Kohoutek se sice inkubace přímo neúčastnil, celou dobu však trávil solidárně vysedáváním nedaleko hnízda anebo hlídkováním, zda se neblíží nějaké nebezpečí.
Nakonec se po asi 25 dnech inkubace vylíhlo 15 kuřat, zbylá dvě vejce byla sice také oplozená, leč mláďata se nevylíhla. Signálem pro mě, že jsou kuřátka na světě, byla změna chování kohoutka – zatímco doposud vysedával opodál hnízda, po vylíhnutí mladých se okamžitě nastěhoval přímo na hnízdo a společně se slepičkou je pomáhal zahřívat a ochraňovat. Po několika hodinách, jakmile mláďata oschla a vzpamatovala se, je rodiče odvedli z hnízda pryč a už se tam nikdy nevrátili.
V prvních dnech po vylíhnutí kuřat byla slepička mimořádně agresivní a neustále mě napadala, vyletovala do výšky a klovala mě do nohou všude, kam až dosáhla. Postupně už na mě začala doslova číhat a stačilo už jen, když jsem se chystala otevírat dvířka do voliéry – v tom okamžiku už slepice startovala, ať už se zrovna nacházela kdekoliv. Bylo lépe se k rodince vůbec nepřibližovat, ne proto, že by útoky slepičky byly nějak nebezpečné či bolestivé, ale proto, že během jejích ataků hrozilo ušlapání kuřátek.
Kohoutek a slepička se na péči o mláďata podílí stejnou měrou a kuřata často vyhledávají úkryt a zahřátí i v peří kouhoutka. Jejich vývoj je velmi rychlý. Již asi ve dvou týdnech stáří se kuřátka pouštějí na první samostatné výlety bez dozoru rodičů, byť stále udržují s rodiči kontakt pípáním. V téže době jsem také poprvé pozorovala, jak se kuřátka vyhřívají na slunci a popelí v písku. Ve stáří asi jednoho měsíce přestávají pípat a poprvé zkouší hlas dospělých koroptví. V této době je vhodné poprvé se pokusit mladé okroužkovat. Nejspíš se nám to ale najednou stejně nepodaří, protože některá mláďata jsou výrazně silnější a lépe vyvinutá než jiná, takže zatímco u některých už bude problém kroužek přetáhnout, jiným naopak bude padat. Proto musíme kroužkování opakovat vícekrát a zpočátku kroužky hlídat, zda drží tam, kde mají. Vhodná velikost kroužku je 7 mm. Asi ve dvou měsících stáří začínají mláďata přepeřovat do šatu dospělých. V té době jsou již téměř tak velká jako rodiče, takže již začíná být obtížné je od sebe rozpoznat. Ačkoliv jsou již zcela samostatná a můžeme je dle potřeby oddělit, i nadále v noci vyhledávají společné nocování se svými rodiči. Takto družně spolu budou žít až do následujícího jara – do dalšího období toku a páření.
Zdravotní potíže
U koroptví, stejně jako u jiných hrabavých ptáků, je ve zvýšené míře nutné dbát na pravidelné čištění a úklid dna voliéry, stejně tak na pravidelné odstraňování trusu, kterého vyprodukují poměrně velké množství.
Problémem může být kokcidióza a jiné choroby trávicího traktu. V tomto ohledu mám dobrou zkušenost s podáváním malého množství obyčejného octa do vody (přibližně půl až jedna polévková lžíce octa na litr vody), který vodu okyselí a tím zabraňuje množení nebezpečných bakterií a mikroorganismů. Zvláště vhodné je toto opatření během horkých letních měsíců, kdy se voda kazí ještě rychleji.
