Posuzování králíků v obrazech II. Hmotnost
Hmotnost a domestikace
Hmotnost (obecně velikost) je všeobecně jedním z morfologických znaků, které doznaly změny během procesu domestikace. U králíka (a asi u většiny zvířat) byla primárním snahou selekce směrem ke zvětšení tělesného rámce, protože se zvětšujícím se tělesným rámcem se zvyšuje i užitkovost. Počátky nějakého systematičtějšího šlechtění domestikovaného králíka spadají zhruba do 14. století, přičemž se to týkalo hlavně západoevropských zemí. Rozdíly ve velikosti a barvě jsou popisovány od přelomu 15. a 16. století. Právě v 16. století jsou známy první zmínky o tzv. flanderském obrovi, který byl několikanásobně větší než původní volně žijící králík divoký (Oryctolagus cuniculus). Z tohoto králíka se postupně vyvinul současně chápaný belgický obr, největší plemeno králíka vůbec. Šlechtění na hmotnost však od konce 19. století šlo i opačným směrem. Zvláště v Anglii se prosazoval chov malých bílých králíků, kteří vážili okolo 1,50 kg. Část těchto králíků (tzv. Polish Rabbit) byla od roku 1884 exportována na starý kontinent a následně v Nizozemsku a především Německu prošlechtěna na současnou typičnost zakrslých králíků.
Dříve vedli hlavně obři…
V počátcích racionálního chovu králíků však „hrála prim“ především plemena s vyšší hmotností. V našich dobových králíkářských časopisech z počátku 20. století můžeme nezřídka najít články zabývající se problematikou hmotnosti králíků. Týkalo se to především již výše zmíněných belgických obrů, kteří se u nás tou dobou rapidně rozšiřovali. Chovatelé se tehdy zhlédli v pomyslném přísloví „čím větší králík, tím lepší králík“, patrně logicky v návaznosti na velký objem masa, který bylo možné z belgických obrů získat. Výjimkou nebyli králíci belgičtí obři s délkou těla přes 70 cm, přičemž v tomto znaku se počátkem 20. století učinil velmi rychlý, progresivní krok ve šlechtění. Dobové prameny uvádějí, že v 7 měsících tito králíci dosahovali běžně asi 5 kg, přičemž jatečná výtěžnost se pohybovala okolo 50 %. A to už dokázalo samozásobit rodinu chovatele kvalitním masem, které tehdy nebylo zrovna dostupným artiklem. Inzeráty v těchto dobových periodikách belgickými obry jen překypovaly a nabídka často nedokázala pokrýt poptávku. Nicméně, v průběhu 20. století se prokázaly i poněkud jiné vlastnosti – nároky skutečně velkých (obřích) plemen. A to hlavně s ohledem na výživu a ustájení, které má opravdu odlišné kvantitativní nároky od „běžných“ středních či malých plemen. O to je složitější provozovat chov velkých plemen v dnešní době, kde k tomu navíc přistupují časové (ne)možnosti chovatele. A o to více je chvályhodné, že i u nás máme špičkové chovatele velkých plemen králíků. Patrně nebudu daleko od pravdy, když se domnívám, že takový čistokrevný chov „belgičáků“ je, co se týká objemné píce, srovnatelný s požadavky chovu koně či krávy…
… zatímco přelom milénia patřil zakrslíkům
Vraťme se ale na skok naopak k těm s nejmenší hmotností. Zakrslí králíci – to byla situace, která se k nám výrazněji začala šířit až po roce 1989. Tito králíci váží zhruba 1,20 kg, a tak jsou méně nároční na prostor i krmivovou základnu a současně poskytují ušlechtilý pohled. Nicméně, v každém kulturně-společenském lidském údobí je pozornost k pet zvířatům směřována jinou měrou a jiným směrem. „Vždy jde o to mít doma nějaké to originální zvíře pro potěšení.“ (Nejlépe takové, o kterém by si šuškal celý panelový dům…) A koncem 90. let 20. století to často byli zakrslí králíci. Domnívám se, že boom a následná kulminace obliby zakrslých králíků nastala krátce po přelomu milénia. Zakrslí králíci tehdy doznali svého významu jako netradičního pet zvířátka. V současné době však chov těchto miláčků, a to jak v laické, tak organizované sféře, jednoznačně stagnuje. Příznivci zvířat v rámci široké (laické) veřejnosti si opět našli další – více netradiční druhy zvířat – exotické ježky, plazy a hmyz. Organizovaných chovatelů zakrslých králíků v rámci Českého svazu chovatelů také v poslední době příliš nepřibývá – spíše se jedná o zanícené chovatele, které chov „zakrslíků“ uchvátil před těmi 10–20 lety a jsou zakrslému plemeni stále věrni. Vzhledem k současné společensko-ekonomické situaci v ČR naopak znovu přibývá chovatelů „klasických“ středních plemen, tedy zejména králíků velkých světlých stříbřitých, novozélandských červených, kalifornských a hlavně chovatelů burgundských králíků. To úzce souvisí zejména s poptávkou široké veřejnosti po těchto plemenech, která jsou ve výsledku použita ke křížení za účelem produkce masa pro vlastní potřebu. Nutno poznamenat, že zvláště u jistých spojení se tzv. heterózní efekt projevuje více než zřetelně. Zkrátka a dobře, historie se v určitém pohledu opakuje a snad se zase někdy dočkáme i výrazného vzestupu u zakrslých plemen králíků.
Hmotnost králíka a přírůstky
„Přesné váhy jsou pro pokrokového králíkáře nezbytnou pomůckou.“ Takto začíná příspěvek chovatele Františka Kosiny z časopisu Králikář českoslovanský z roku 1907. Nutno podotknout, že toto heslo je stále aktuální i po více než stovce let. Zjistit hmotnost svých svěřenců, zvláště pokud se jedná o plemeno primárně určené k produkci masa, bývalo a je častým úkonem v chovech králíků. Zvláště v dobách minulých se u tzv. kontrolovaných chovů králíků vedla velmi přesná evidence.
Každé plemeno má v rámci svého standardu určenu předepsanou hmotnost, resp. rozmezí, ve kterém se optimálně prezentuje na výstavě. Tak je tomu v případě dospělých králíků (tj. nad 6 měsíců u plemen zakrslých a malých, resp. nad 8 měsíců u plemen středních a velkých, včetně).
Při vystavení mláďat králíků se posuzovatel na výstavě orientuje podle uváděných tzv. hmotnostních přírůstků ve standardu konkrétního plemene. Tyto přírůstky se liší mezi plemeny, protože každé plemeno (či spíše skupiny určitých příbuzných plemen) má trošku odlišnou intenzitu růstu. Uváděné hmotnostní přírůstky pocházejí z dlouhodobých sledování u chovatelů, především v 70. a 80. letech minulého století. Hmotnostní přírůstky jsou sice při hodnocení závazné, nicméně se lze někdy na výstavách setkat i s králíky, kteří jsou vzhledem k uváděnému věku poněkud vyspělejší – to se týká především určitých středních plemen. V tom hraje svou roli patrně úroveň výživy i využití genetického potenciálu ve šlechtění, které udělalo obrovský pokrok. Samozřejmě zde roli hraje i sama individualita každého králíka.
Tipy na výstavy
Pozice Hmotnost je první pozicí oceňovacího lístku králíka. Maximálně v ní lze získat 10 bodů. Existuje určité hmotnostní rozmezí. Za nižší hmotnost (do určité meze) je králík penalizován srážkou 1 nebo 2 bodů. Pokud má ještě méně, je tzv. neklasifikován, stejně jako v případě vyšší hmotnosti, než je dané optimální rozmezí na 10 bodů (u většiny plemen). Dobře si to můžeme demonstrovat na příkladu standardu kalifornského králíka:
| Hmotnost | Body |
| Méně než 3,50 kg | Neklasifikován |
| 3,50-3,74 kg | 8 b |
| 3,75-3,99 kg | 9 b |
| 4,00-5,00 kg | 10 b |
| Více než 5 kg | Neklasifikován |
Hmotnost je vysoce důležitou pozicí a dané zvíře s ní při hodnocení „stoupá, anebo padá“. Jestliže váží dospělý kalifornský králík (Kal) např. jen 3,60 kg, je to velký problém. Takový králík má notoricky i kratší tělesný rámec, což se hodnotí v jedné z dalších pozic oceňovacího lístku a je to další nedostatek. Takový králík tedy již není vhodný do chovu Kal vůbec. To především z důvodu, že by se tento nedostatek (nižší hmotnost) nadále v daném chovu upevňoval, což je nežádoucí, obzvláště u takového plemene, jako je Kal, které má těmito vlastnostmi naopak vynikat.
V rámci výstavnické praxe je vhodné mít své králíky již zvážené. Hlavně dříve byla praxe spíše taková, že králíky zvážili organizátoři výstav při přejímce, většinou asi jednu až dvě hodiny před začátkem posuzování. Nutno podotknout, že to mělo na jednu stranu něco do sebe, avšak poněkud se to minulo efektem, pokud se na výstavě používaly skutečně mnohdy až muzejní exponáty vah, které měly často výraznou odchylku. V současné době je situace spíše taková, že si vystavovatel doma králíky zváží a při přejímce umístí lístek s hmotností na klec s králíkem. Ve sporných případech by měl mít posuzovatel možnost dané zvíře na výstavě převážit na váze, kterou zajistí pořadatel výstavy. Některé spolky mají už i vlastní moderní váhy. Nicméně i toto mnohde již není ani nutné, když je samotný posuzovatel králíků vybaven digitální váhou, na které většinou váží bez rozdílu každé zvíře rutinně před vlastním hodnocením. Z vlastní praktické zkušenosti mohu potvrdit, že je vhodné, když posuzovatel má ve svém posuzovacím inventáři takovou digitální váhu, protože to usnadní mnoho. Je faktem, že se tento praktický artikl pro své klady mezi kolegy posuzovateli králíků stále rozšiřuje.
V rámci ustanovení platného Vzorníku plemen králíků (2003) má posuzovatel právo (nikoli povinnost) upravit naváženou hmotnost směrem nahoru o 5, resp. 10 % (dle typu výstavy), přičemž je na jeho odborném uvážení, zda toho využije. Toto ustanovení vzniklo v dobách minulých jako určitá pojistka, kdy králíci museli vykonat na výstavu velmi dlouhou cestu (např. vlakem, s několika překládkami…), přičemž během ní a následkem jí poněkud ztratili na hmotnosti a nemuseli by tak další den při hodnocení obdržet plný počet bodů v této pozici. V současné době se již tak dlouhé cesty na výstavy nekonají a během maximálně asi 5 hodin cesty pohodlně automobilem (někdy už i s klimatizací) může být králík vlastně kdekoli na výstavě v České republice. Mnohdy i na velké výstavy lze přivézt králíky až ráno před začátkem posuzování.
Na závěr považuji za vhodné předeslat, že hmotnost je při hodnocení králíků jedním ze dvou spolehlivě měřitelných metrických znaků (tím druhým je délka uší). Za předpokladu správně fungující váhy je zjištěná hodnota – hmotnost králíka – jednoznačná, spravedlivá a neoddiskutovatelná a také naprosto jednotně chápaná průřezem spektra vystavovatelů i posuzovatelů.
