Posuzování králíků v obrazech IV. Typ
a) Tělesný rámec
Tělesný rámec je dán plemenným založením a do jisté míry i konstitucí zvířete. V principu jde tedy o dědičnou záležitost, na které se ale samozřejmě do jisté míry podílejí i vnější vlivy, zejména výživa a krmení. Ve standardu každého plemene (či lépe skupin určitých – zpravidla příbuzných plemen) je definován požadovaný „druh“ tělesného rámce, v kterém se dané plemeno nejlépe prezentuje. Tělesný rámec králíka (plemene) je určen poměrem délky těla ku jeho šířce a hodnotíme jej pohledem. Rozeznáváme několik variant typu – tělesného rámce.
• Protáhlý
Tento tělesný rámec je u drtivé většiny plemen králíka domácího nežádoucí. Tělo je silně protažené a úzké s dlouhými a štíhlými končetinami. Naopak, pouze u dvou plemen (z u nás 68 uznaných) je tento druh tělesného rámce vysloveně předepisován. Jedná se o králíka anglického berana (AB – foto č. 1) a také králíka zaječího (Za – foto č. 2). Obě dvě to jsou velmi starobylá plemena. Právě to koresponduje s faktem, že silně protáhlý a úzký tělesný rámec je z historického hlediska typickým znakem tzv. primitivních (tj. nepříliš kulturně prošlechtěných) plemen.
• Mírně protažený
Jedná se o tělesný rámec, který se blíží většině plemen králíků, avšak je poněkud více vyjádřena délka těla nad šířkou. Většinou jde o starší plemena a většinu rexovitých plemen. Jedná se např. o francouzského stříbřitého (Fs), hototského bílého (Hb), japonského (J), burgundského (Bu) králíka, anglického strakáče (AS – foto č. 3) či kastorexe (Ca – foto č. 4).
• Válcovitý, mírně zavalitý
Tělo tvoří široký, mohutný a rovnoměrně osvalený válec se středně dlouhými a silnými končetinami, který je vlastní drtivé většině plemen. Jedná se např. o belgického obra (BO – foto č. 5), vídeňské králíky (Vš), kalifornského králíka (Kal – foto č. 6) nebo třeba činčilu malou (Čm).
• Vysloveně zavalitý
Tělo je široké v hrudní i pánevní partii, mimořádně oslavené s kratšími a silnými končetinami. Jedná se např. o novozélandského králíka (Nb – foto č. 7) nebo hermelína (He – foto č. 8), potažmo zakrslého barevného (Z) králíka.
Náhled na tělesný rámec se u plemen v průběhu oněch více než 100 let posuzování králíků podstatně měnil. Můžeme říct, že i v dnešní době jsou poněkud jiné trendy nežli před 20 či 30 lety. Tehdy bylo u nás šlechtění na typ vyloženě zřetelné. V současné době je u hodně chovů králíků v České republice však spíše znát poněkud jemnější trend typičnosti. Je to především v návaznosti na situaci (trend) v západní chovatelské Evropě, resp. časté dovozy chovných zvířat. To se logicky muselo postupem času promítnout do našich následných odchovů. Domnívám se, že tento poněkud „jemnější“ trend typičnosti nemusí být vždy chápán úplně negativně, pokud však budou současně zachovány 3 zásadní náležitosti:
– správná hmotnost,
– správné proporce těla, a
– správný pohlavní výraz.
Zcela zásadní situací pro vývin tělesného rámce je hmotnost králíka (viz Fauna č. 11/2014), především z hlediska délky tělesného rámce. Jedině při správné hmotnosti se dokáže králík dobře ukázat v typičnosti. U dospělých králíků s evidentní podváhou je logicky vždy kratší tělesný rámec, který zevnějšku králíka nesvědčí. Takoví králíci by se neměli zařazovat do chovu. Obdobná situace je u dospělých chovných králíků, kteří balancují na spodní hranici hmotnostního rozmezí.
b) Končetiny
Končetiny králíka většinou odpovídají tělesnému rámci. Zatímco u protáhlejšího těla jsou delší a štíhlejší končetiny, u zavalitějšího rámce jsou požadovány končetiny silnější a spíše kratší. Hodnotíme je pohledem, přičemž vadou jsou mírné či výraznější odchylky od stanoveného ideálu. Ve výstavní a chovatelské praxi se lze někdy setkat s tenčími hrudními končetinami (foto č. 9), které jsou vadou u plemen, kde se požadují silné (široké) hrudní končetiny. Toto se v naší praxi týká především zakrslých plemen králíků. Délka hrudních končetin je důležitá hlavně u zaječího králíka, kde se uvádí i do oceňovacího lístku. To slouží především ke statistice chovatele, a tedy pro další plemenitbu.
c) Krk
Hlava má být na trup nasazena bez zřetelného přechodu (foto č. 10). Tak tomu má být u většiny plemen. Výjimku tvoří plemena s protáhlým tělesným rámcem.
d) Výstavní postoj
Výstavní postoj ve smyslu typičnosti je u několika plemen velmi zásadní. Především se jedná o plemeno zaječí. Zaječí králík (viz foto č. 2) má při posuzování na stole předvést velmi vysoký postoj na hrudních končetinách. Samotné držení hrudních končetin se v průběhu 20. století měnilo. Vlastní postoj zaječího králíka je charakteristická tzv. klenbou – tzn. břišní linie kopíruje průběh linie hřbetu.
e) Pohlavní výraz
Velmi důležitou situací je pohlavní výraz králíka. Ten se u králíka projevuje zejména v míře vývinu – robustnosti hlavy, hlavně na její šířce a též skráních. Na celkové výraznosti hlavy se projevuje také vliv pohlavních hormonů, a tak vždy musí být zřetelně odlišen pohlavní výraz samce a králice (foto č. 11 a 12). U samic proto vždy požadujeme poněkud jemnější hlavu, nikoliv však hlavu vysloveně úzkou, dlouhou a špičatou.
Zatímco v minulých dobách nebyl problém s jednoznačností pohlavního výrazu, v současné době se rozdíl často smývá. Je tomu tak především z důvodu častého importování chovných zvířat ze západní Evropy. U našich následných odchovů se proto projevuje na jednu stranu méně výrazný typ u samců (jestliže je zároveň splněna hmotnost, rámec těla a pohlavní výraz, nemusí to být vyloženě negativní věc) a na druhou stranu někdy až přespříliš výrazný typ u králic. Vysloveně samčí typ hlavy u králic (hlava bez zřetelného pohlavního výrazu) je vadou, která začíná nabývat chovatelského významu právě i v zahraničí. Nedávno bylo v jedné naší studii statisticky prokázáno, že králice s přespříliš výrazným typem mají skutečně horší mateřský pud a odchovávají méně mláďat. Zejména proto je doporučováno se vyvarovat zařazování těchto králic do chovu. Zkrátka vždy je dobré, když lze na první pohled poznat pohlaví králíka podle charakteristického stupně výraznosti hlavy – „samec je samec a králice je králice“. Je však známým pravidlem, že zvířata (samci) ze západní Evropy dospívají po stránce pohlavního výrazu poněkud později, než na co jsme u nás po desetiletí zvyklí, což je potřeba brát při plemenitbě v potaz.
f) Hlava
Hlava králíka je zcela zásadní situací z hlediska celkového dojmu a je důležitou součástí této třetí pozice oceňovacího lístku králíka. Zrak většiny chovatelů jako první spočine právě na hlavě králíka, resp. její stavbě. Typové požadavky jsou odlišné, podle plemene. Zatímco u některých plemen vyžadujeme poněkud jemnější stavbu (např. český albín, český strakáč, japonský, ruský králík aj.), u jiných plemen vyžadujeme zcela maximálně výrazný profil se zřetelnými proporcemi, zejména šířkou hlavy (např. novozélandský bílý, hermelín, francouzský beran aj.). Výraznost hlavy také hodně koresponduje s pohlavní příslušností zvířete. U plemen králíků albínů a leucínů s normální srstí a vzpřímenýma ušima se hlava (a dále také uši) hodnotí samostatně až v páté pozici oceňovacího lístku králíka. To je skutečně rozdíl, protože na hodnocení hlavy (resp. uší) máme samostatný prostor. U zakrslých plemen králíků je to specifikum, že je udána též optimální šířka hlavy (rozdílná u samců a rozdílná u králic), což u jiných plemen není zvykem.
g) Uši
Všeobecnou informací u laické veřejnosti je fakt, že králík je zvíře s poněkud (více či méně) prodlouženými ušními boltci. Toto je dětem od útlého věku vštěpováno, a tak to poznáváme i na kresbičkách od malých dětí („Mrkev a dlouhé uši – to musí být králík!“). Rozeznáváme dvě velké skupiny plemen králíků, a to se vzpřímenýma ušima a se svěšenýma ušima. Synonymem pro druhou jmenovanou skupinu jsou tzv. beranovitá plemena králíků. Větší skupinou jsou ale plemena se vzpřímenýma ušima. Typové požadavky na uši jsou zavzaty v jednotlivých standardech plemen. Jak již bylo zmíněno výše, u některých plemen se uši hodnotí (spolu s hlavou) až v páté pozici oceňovacího lístku králíka. Hodnotíme je pohledem a jemnou palpací (struktura).
Obecně, uši plemen se vzpřímenýma ušima mají být silné struktury („masité“), pevně držené těsně vedle sebe, na koncích pěkně zaoblené, a tedy tzv. lžičkovitě otevřené do stran (foto č. 13). Vadou jsou např. tenčí uši, poněkud špičaté konce uší, či dokonce klopení uší. Délka uší je patrně nejdůležitějším znakem, nicméně se liší mezi jednotlivými plemeny (či příbuznými skupinami plemen). Měření uší se provádí pomocí speciální ocejchované pomůcky se stupnicí, s přesností na 1 mm. Samotný proces měření je poměrně dost nestálý a závisí na zkušenosti a správném „grifu“, především v ohledu úhlu přiložení pomůcky k měřenému uchu.
Specifickému utváření svěšených uší říkáme u beranovitých plemen závěs. Uši mají být silné struktury, jsou podkovovitě svěšeny podél skrání, což má být zřetelné zejména z čelního pohledu (foto č. 14). Pouze u anglického berana (nejdelší závěs vůbec) to není možno požadovat. Uši jsou na koncích pěkně zaoblené a otvory uší jsou (s výjimkou anglického berana) obráceny směrem ke skráním. Svěšené uši tvoří u kořene výrazné hrboly, tzv. korunky. Ty mají být skutečně výrazné, mimo anglického berana, který má obecně poněkud jemnější „beraní typové znaky“. U nás je uznáno celkem 5 beranovitých plemen v různých hmotnostních kategoriích (viz seriál zde ve Fauně v roce 2012). Každé z těchto beranovitých plemen má stanoveno rozpětí uší s minimální a maximální tolerovatelnou hodnotou a dále většinou i hodnotou optimální. Délka uší se uvádí včetně měření přes temeno hlavy. Měření se provádí pomocí klasického skládacího metru přiložením shora na vodorovně „rozpažené“ uši. V cizině se někdy preferuje měření přiložením metru zespodu uší. Samotné měření je opět hodně závislé na zkušenosti měřitele a také na pomůcce. Kromě skládacího metru se dá využít i speciální měřidlo, ale to u nás není příliš rozšířeno. V rámci odchylek se u beranovitých plemen můžeme poměrně často setkat s tzv. šikmým závěsem (foto č. 15), tj. uši nejsou úplně kolmo svěšeny, nýbrž je králík drží svěšené šikmo – směrem dozadu. Často je tato vada spjata s kratší délkou uší a/nebo také tenčí strukturou. Nepřípustnou vadou je stojící ucho.
