Posuzování králíků v obrazech V. Srst
Králík jako zdroj kožešiny
Králík byl původně domestikován za účelem produkce kvalitního a levného masa, ale také zejména kožešiny. Z poraženého zvířete se tak daly získat hned dvě cenné suroviny zároveň. Z kožek králíka se složitým technologickým procesem stala většinou buďto plsť (pro výrobu klobouků), či se surovina vyčinila a použila přímo k sešití (většinou dámského kožichu). V tomto ohledu byly králičí kožešiny dlouhou dobu mnohdy i kvalitní, levnější a široce dostupnou alternativou kožichů z jiných druhů kožešinových zvířat. Navíc kůže králíka je velmi dobře upotřebitelná v obuvnickém průmyslu. I tento fakt se podepsal na poměrně širokém rozšíření králíka po celém světě. Také v současné době se králičí kožky vykupují pro tyto účely, nicméně jejich ohodnocení u výkupčích je v rámci posledních asi deseti let poměrně variabilní.
Nová plemena králíků u nás…
I proto byl od starých časů cíl získat co největší, co nejkvalitnější kožešinu z králíka. To vedlo i k vyšlechtění několika specifických plemen, vysloveně určených k tomuto účelu. Univerzální a nejvíce žádanou barvou srsti byla bílá barva, protože se dala barvit na mnoho způsobů. Tak třeba vznikl počátkem 20. století belgický obr albín (BOA), největší plemeno králíka vůbec, s bílou barvou srsti. Avšak šlechtění na velikost tělesného rámce se v drtivé většině podepisovalo na slabší kvalitě srsti. Tomu chtěl u nás napomoci učitel reálného gymnázia RNDr. Josef Žofka z Kladna. Chovatel si velmi zřetelně uvědomoval tuto situaci, a proto se jal vyšlechtit nové bílé plemeno střední velikosti, které později obdrželo název český albín (ČA) a bylo v roce 1931 regulérně uznáno.
… i v zahraničí
Ve Francii vzniklo další zajímavé plemeno, a to činčila. Důvod byl nasnadě. Chov andského hlodavce s vysoce kvalitní srstí, činčily vlnaté (Chinchilla lanigera), byl složitý a zvíře poskytovalo malou kožešinu. Proto se dlouho hledaly vhodné náhrady – i mezi plemeny králíků, kde dosud takové zbarvení nebylo veřejně známo. Za vyšlechtěním králíka činčily stojí inženýr M. Jean Dybowsky (někdy se uvádí Dibrowsky, což je patrně zkomolenina z překladu) z města Nogand sur Marne. Tento šlechtitel mezi sebou křížil králíky různých plemen, přičemž existuje více teorií o vzniku plemene. Poprvé své odchovy předvedl na výstavě v městě Saint–Maur v květnu roku 1913 a později v listopadu téhož roku na velké výstavě v Paříži. Činčilově zbarvení králíci způsobili opravdový poprask a byla po nich velká sháňka. Později se nové plemeno začalo lavinovitě šířit v Evropě i v zámoří, a to za vysoké ceny. V Anglii došlo ke zvětšení tělesného rámce chovatelem Ch. Wrenem. Tak se činčiloví králíci definitivně rozdělili na dnes chápanou činčilu malou (Čm – cca 3 kg) a činčilu velkou (Čv – cca 4,5 kg).
Boom činčilového králíka ukončilo až vyšlechtění dalšího, neméně populárního plemene, a to kastorexe. Zní to jako pohádka. Jedna drobná náhoda, ze které se stal světový boom. Byl to francouzský sedlák Desire Caillon z vesnice Louce–Primge, kterému se v roce 1919 vyštěpil ve vrhu jeho králíků jeden drobný králíček, jenž později obrostl pouze kratší jemnou srstí. Syn tohoto sedláka sloužil u abbého Gilleta na faře ve městě Coulonge (Sarthe). Abbé Gillet byl králíčkem velmi nadšen a vyžádal si dalšího takového jedince z vrhu. Shodou okolností to byl pár a kněz pojal myšlenku tyto králíky rozmnožit. Dlouhodobě používal úzkou příbuzenskou plemenitbu – tím sice mutační změnu srsti relativně ustálil, avšak králíci měli problémy v reprodukci a konstituci těla. V roce 1924 jej poprvé navštívil chovatel Alex Wiltzer, který od něj zakoupil samce a dvě samice. Tento chovatel je dále poskytl profesorovi univerzity ve Štrasburku Eugenu Kohlerovi, který se významně podílel na šlechtění plemene a především vzniku dalších barev. V roce 1924 byli tito králíci v původní barvě vystaveni a byl o ně již tehdy velký zájem. V překladu z francouzštiny je kastorex „bobří král“, což mělo poukazovat na jeho barvu. Jako tzv. rexi se obecně označují krátkosrstí králíci s jinou barvou srsti. Za toto nové plemeno se platily opět velmi drahé částky. K nám je importoval v roce 1925 známý chovatel novinek Oldřich Bašta z Poděbrad.
Složení srsti králíků
Srst králíka se skládá z několika typů chlupů, přičemž každý z nich má svůj účel. Nejdelšími chlupy jsou pesíky. Jsou také nejsilnější a na konci mírně rozšířené. Zodpovídají za hrubší dojem srsti. Mají především ochrannou funkci. Králičí podsada je tvořena vlníky. Jsou to kratší, jemné, zvlněné chlupy. Poměrově je nejvíce vlníků (minimálně 20× více než pesíků), které mají izolační funkci. Polopesíky (krycí chlupy) se řadí strukturálně mezi pesíky a vlníky. Za barvu krycího chlupu zodpovídají pesíky, případně někdy prosvítají polopesíky. Barva podsady je dána zbarvením vlníků. Někdy se u daného plemene (zbarvení) králíka vyskytuje i mezibarva, což je barevný proužek nad podsadou. Vše se nejlépe ukáže při fouknutí do srsti králíka. Původní zbarvení králíka je tzv. divoce zbarvená srst, kterou známe u králíka divokého, přímého předka králíka domácího. Primárním účelem této barvy byla schopnost splynout s přírodním prostředím (tzv. mimikry) a chránit tak život a zdraví svého nositele. Vlivem mutací se však podařilo ustálit či přímo vyšlechtit desítky barev a kombinací. Z praktického hlediska je u nás uznáno, resp. rozšířeno asi 30 zbarvení.
Dělení srsti u plemen králíků
Z hlediska srsti se plemena králíka dělí do pěti skupin.
1. Plemena s normální srstí
Jedná se o nejznámější a také nejrozšířenější skupinu plemen. Patří sem drtivá většina plemen králíka domácího. Srst se skládá z pesíků, polopesíků a vlníků. Chlupy jsou orientovány šikmo, tj. leží na sobě. Příkladem může být plemeno český strakáč.
2. Plemena krátkosrstá (rexovitá)
Tato skupina plemen má srst poněkud kratší, přičemž chlupy vyrůstají pod kolmým úhlem. Pesíky přesahují podsadu pouze málo. To propůjčuje srsti těchto králíků jemný, sametový vzhled. Dotyk této srsti je nezapomenutelný. Příkladem může být rex oranžový.
3. Plemena dlouhosrstá – s angorskou srstí
Pro tento typ srsti jsou charakteristické zmnožené, prodloužené a vysoce obloučkované vlníky. Pesíků je skutečně minimální počet. Čím kvalitnější rouno, tím více vlníků, které dodávají jemnost, ale zároveň i vyšší složitost na péči. Je nutné pravidelné kartáčování. Angorský typ srsti je poplatný i pro srst na hlavě, uších a distálních částech končetin. Příkladem je plemeno angora.
4. Plemena dlouhosrstá – s liščí srstí
Tento typ dlouhé srsti je (při správném vývinu) zcela odlišný od angorské srsti. Liščí srst má poměrově stejné zastoupení typů chlupů. Je zde pouze jeden rozdíl – hrubší pesíky jsou prodloužené a spadají po bocích králíka. Na hlavě, uších a distálních částech končetin je normální (neprodloužená) srst. Příkladem může být králík liščí.
5. Plemena se zvláštní strukturou srsti (saténová)
U plemen se zvláštní strukturou srsti je typický průhledný (sklovitý) obal všech chlupů. Ten je zodpovědný za vysoký lesk. Dále jsou chlupy samotné poněkud tenčí, a tak srst zároveň hustší. Příkladem může být králík saténový.
Co do rozšíření na našich výstavách je na prvním místě skupina králíků s normální srstí, která jednoznačně vede. Na pomyslném druhém místě jsou krátkosrstá plemena (skoro na každé výstavě se s nimi lze potkat, i když v menšině). Třetí umístění obsazuje angorská srst – s angorami se (oproti situaci před asi 80 lety) lze, bohužel, setkat už jen minimálně. Čtvrtou příčku má saténová srst v podobě saténových a zakrslých saténových králíků, kteří se v posledních letech vlivem jejich aktivního speciálního klubu zdárně rozšiřují, nicméně mimo celostátní anebo klubové akce je obtížné se s nimi zatím shledat. Páté místo obsazuje liščí srst – samotný králík liščí se u nás patrně již nechová a nevystavuje na velkých výstavách, ale občas (velmi sporadicky) vídáme zakrslé liščí králíky.
Požadavky na srst králíků na výstavách
V rámci výstavních požadavků ve čtvrté pozici oceňovacího lístku králíka se u všech plemen králíků (vyjma angory) hodnotí pět základních náležitostí srsti. Jedná se o délku, vyrovnanost, hustotu, pružnost a strukturu.
a) Délka srsti
Přibližná délka srsti je dána standardem plemene. V rámci praxe posuzování je sice možné ji přibližně stanovit, avšak zpravidla se to nečiní. Každý posuzovatel má obvykle zkušenosti a cit pro dané plemeno (tělesný rámec) a dokáže délku srsti odhadem porovnat. V délce srsti obvykle nebývají výraznější problémy.
b) Vyrovnanost srsti
Vyrovnaností srsti se myslí ucelenost struktury srsti v rámci celého těla, tedy na trupu, hlavě a končetinách.
Nevyrovnaná srst je vadou přípustnou a je způsobena především línáním (které ji zároveň činí méně pružnou), kdy na králíkovi můžeme vidět nestejně dlouhou a hebkou srst. Většinou se jedná o vadu dočasnou, která po přelínání zmizí.
c) Hustota srsti
Základním předpokladem je hustá srst. Čím je srst hustší, tím lépe je hodnocena. Posouzení hustoty srsti se děje především profoukáním srsti, zejména na hřbetě a zádi králíka. Vzniklý „trychtýřek“ hodnotíme podle toho, jak se nám daří profouknout srst až ke kůži. Velmi hustá srst ke kůži téměř nelze profouknout. Na jednu stranu je jasný požadavek co nejvíce husté srsti, nicméně u těchto jedinců z hlediska praxe chovu zase málokdy docílíme pružnosti srsti.
Řidší srst je poměrně častou přípustnou vadou. Často je jí přičítán vliv genetiky. Tzv. řídká srst jen vadou nepřípustnou – osobně jsem se s takovým stupněm odchylky v praxi výstav nesetkal. Holá místa v srsti mohou být dána několika faktory. Prvním důvodem je vytržení chomáčku srsti vlivem špatné manipulace s králíkem. Stává se to výjimečně. Při uchopení za srst (místo za kůži na hřbetě) králík často „pustí“ chomáček srsti. Nicméně u takovýchto jasných situací (které se staly bezprostředně před posuzováním vlivem špatné manipulace) je tradičně určitá tolerance. Druhou situací je holé místo vlivem výskytu parazitů, případně plísňového onemocnění. V takovém případě je králík neklasifikován s doložkou „po vyléčení chovu schopen, zvíře odstranit z výstavy“. Někdy se lze setkat i s holými místy i při pozdním odstavení mladých králíků od sebe do samostatných kotců. Jakmile srst doroste (cca 2–3 týdny), může být králík klasifikován.
d) Pružnost (elasticita) srsti
Pružnost srsti hodnotíme pohybem ruky v srsti králíka od zádi směrem dopředu. Sledujeme a cítíme, jaký odpor vyvíjejí chlupy při svém návratu do původní polohy. Přitom můžeme orientačně zhodnotit i hustotu srsti. Pružná srst se vrátí do původní polohy skutečně ihned, po přejetí rukou.
Poměrně častou přípustnou vadou je méně pružná srst. To může být způsobeno genetickým založením, ale zčásti také výživou a ošetřováním. Významný vliv na pružnost srsti má línání, které ji načas činí méně pružnou. Vysloveně nepružná srst je vadou nepřípustnou, avšak v praxi se téměř vůbec nevyskytuje.
e) Struktura srsti
Struktura srsti je popsána výše v textu. Z praktického hlediska je posuzování struktury srsti zásadní situací především jemnost srsti na dotek. Jemnost srsti je většinou vztažena k tělesnému rámci plemene, tj. obecně k délce srsti. Zkrátka belgický obr (8 kg) má na dotek zcela jinou srst než hermelín (1 kg). Čím menší plemeno (a tím i délka srsti), tím jemnější srst – tím zřetelnější podsadové vlníky. U velkých a středních plemen jsou zase zpravidla patrnější pesíky.
Přípustnou vadou je jemnější anebo hrubší srst. Nejsou to příliš rozšířené nedostatky – ve struktuře srsti obecně vady téměř nenacházíme. Na to je potřeba se dívat především s chovatelským citem a zkušeností z chovu. Vyšší zastoupení podsadových vlníků činí srst jemnější, zatímco hrubší srst je naopak dána zmnožením pesíků.
