Klinická canisterapie v podání magistry Ivy Bajtlerové XVII. zatím jen podpůrná metoda
Jak se však magistra Iva Bajtlerová zmínila v jednom z prvních dílů seriálu, k jistému posunu před několika roky přece jen došlo, a to když ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví ČR vyšlo metodické doporučení pro zavedení dobrovolnického programu v nemocnicích v souladu s procesy řízení rizik a bezpečnosti pacientů. Takové ustanovení alespoň za určitých podmínek legalizuje pobyt zvířat v nemocnici, neřeší to však materiální nebo finanční podporu výcviku a využívání canisterapeutických psů. A v dohledné době se ani takového řešení nedočkáme, jak vyplývá z názorů lékařů několika našich zdravotních pojišťoven, které autor článku oslovil.
Názor vychází ze zákona
Názory revizních lékařů ve svém sdělení v podstatě shrnula a vysvětlila MUDr. Zdeňka Salcman Kučerová, MBA, ředitelka Odboru kontroly a revize zdravotní péče Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR: „Revizní lékař má ze zákona mandát rozhodnout o úhradě jinak nehrazené zdravotní péče, služby. Zásadní ale je, jestli jde o zdravotní péči, která ze zákona může aspirovat na službu hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Takovou službou je výhradně péče, jejímž cílem je zlepšit nebo zachovat zdravotní stav pojištěnce nebo zmírnit jeho utrpení. Vždy však jen za podmínky, že jde o péči, která je v souladu se současnými poznatky lékařské vědy, existují-li relevantní důkazy o účinnosti a bezpečnosti. Tyto podmínky určuje zákon o veřejném zdravotním pojištění. Pokud jsou tyto podmínky splněny, může revizní lékař v případě, že je navrhujícím lékařem doloženo, že jde o jedinou možnost zdravotní péče, udělit souhlas s její úhradou.“
Pomáhají, ale hradit nelze
Po obecně platném vyjádření doktorka Kučerová také reagovala na otázku, jak ona pohlíží na terapeutické využívání zvířat: „V případě animoterapie, včetně canisterapie, mi není známo, že by se jednalo o služby, které by mohly splňovat zákonné podmínky pro přiznání statutu zdravotní péče – služby, a že by tak mohly být eventuálně legálně hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Není mi známo, že by služby dobrovolníků či profesionálních terapeutů s využitím zvířat byly někde v Evropě či jinde hrazeny z veřejných prostředků. Jsou mi známy účinky animoterapie a v praxi jsem se s nimi osobně setkala, konkrétně s kočkami, psy a koňmi. Jedná se o druh terapeutické pomoci, která ovlivňuje pohybovou aktivitu – úroveň aktivace, ale i emoční a sociální dovednosti. Je to v podstatě určitý druh speciální fyzioterapie a psychoterapie s využitím často speciálně vycvičených zvířat. Pokud vím, tak tyto metody vesměs provádí speciálně vyškolení fyzioterapeuti nebo ergoterapeuti či zdravotní sestry a je doporučována indikace lékaře, popř. konzultace s ním o vhodnosti, typu a rozsahu této ‘terapie’.“
Šance
Z názoru ředitelky Odboru kontroly a revize zdravotní péče VZP ČR tedy vyplývá známý fakt, že animoterapie není hrazená z prostředků veřejného zdravotního pojištění, ze základního fondu. Proto není možné hradit ani činnost poskytovatelů, kteří ji provádějí či asistují při ní. I přes neradostné konstatování stavu mají animoterapeuti přece jen určitou šanci. „O podpoře určitých programů lze uvažovat pro specifické skupiny pojištěnců z fondu prevence. Revizní lékaři však nemohou nikdy udělit souhlas s úhradou této péče ze základního fondu. Jak už jsem zmínila, důvodem je, že nesplňuje základní zákonné podmínky pro hrazenou zdravotní službu. Mohu jen konstatovat, že je odpovědností zdravotnických pracovníků, jestli animoterapii doporučí a v jaké podobě, přičemž trestně právní odpovědnost je na samotném poskytujícím. Všeobecná zdravotní pojišťovna nezasahuje do způsobů a metod péče, která nemá statut zdravotní služby a není hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Měly by však být prováděny se souhlasem ošetřujícího lékaře,“ dodává MUDr. Kučerová.
Důkazy, důkazy…
A protože lékařka z VZP ve svém vyjádření také zmínila, že animoterapie je podpůrná metoda doplňující komplexní přístup k oficiální hrazené léčbě založené na důkazech, nezbývá než zopakovat názor terapeuta a odborníka na hipoterapii MUDr. Zorana Nerandžiče, který uvedl letos během květnové přednášky pro animoterapeuty v Praze: „Na základě dojmů a pocitů i z řady úspěšných případů při léčebném využívání zvířat nelze dělat konečná hodnocení. Z vědeckého hlediska jde spíše o kazuistiku než o důkaz. Jeden případ je kazuistika, sto případů je rozšířená kazuistika, teprve tisíc prokazatelných případů je možná důkaz. Medicína je věda o důkazech. V tom je rozdíl od šarlatánství. Na nás je, abychom přinesli nejméně tisíc důkazů, kdy zvíře evidentně pomohlo člověku,“ říká lékař terapeut. A bude tedy zřejmě záležet na mnoha generacích profesionálních canisterapeutů i dobrovolníků nápomocných při shromažďování důkazů, aby canisterapie či využívání jiných zvířat pro terapeutické účely byly jednou zařazeny mezi léčebné metody, které lze hradit z veřejného zdravotního pojištění. Nadále tedy platí, co říká magistra Bajtlerová: „Canisterapie není hrazena zdravotní pojišťovnou, neboť se jedná o podpůrnou metodu ucelené rehabilitace. Psa tak lze zařadit do terapie jen jako pomůcku, například jako loutku.“
