Co vás zajímá: Ježdění bez sedla
Proč se jezdí v sedlech?
Ježdění bez sedla vyžaduje od jezdce patřiční dovednosti – rovnováhu a dobrou koordinaci pohybu, protože při ježdění bez sedla není mezi pozadím jezdce a hřbetem koně nic, co by kompenzovalo jakékoli chyby v rovnováze či jezdeckých dovednostech. Jinými slovy – jezdec musí vynaložit více úsilí, aby se na hřbetě koně udržel. Navíc nemusí být sezení na koňské páteři těsně za kohoutkem pokaždé pro jezdce pohodlné, přinejmenším na delší vzdálenosti. Lidé vždy jezdili na koních proto, aby se mohli rychle přemístit na delší vzdálenost, popřípadě aby jim koňské nohy propůjčily rychlost a obratnost, například při bitvách. Sedla jim pak pomohla zůstat v pohodlí a pevně na hřbetě, díky nim se vojáci nemuseli starat o sed a mohli ze hřbetu koně sekat šavlí či střílet. Sedla používala a používají i mnohé původní jezdecké národy. Pokud navíc k sedlu přibudou třmeny, pohodlí i bezpečnost jezdce nabude dalších rozměrů.
Jak se asi kůň cítí, když na něm jedu bez sedla?
Pozadí jezdce se vlastně skládá ze sedacích hrbolů sedacích kostí, které jsou součástí pánve. Ty jsou obalené různě vyvinutou vrstvou hýžďových svalů a tuku. Sedací hrboly a hýždě by měly spočívat na hřbetních svalech koně, konkrétně pravé a levém nejdelším hřbetním svalu, který je také pokrytý různě silnou vrstvou tuku. Dále je tu rozkrok jezdce, jehož podklad tvoří stydká spona, také součást pánve. Ta už není příliš měkce vypodložená, stejně jako trnové výběžky páteře koně, na kterých stydká spona jezdce spočívá. Podle exteriéru koně pak rozkrok jezdce naléhá – aspoň v některých situacích – na zvýšené trnové výběžky hrudních obratlů koně zvaných kohoutek. Na žebrech koně pak spočívají horní části stehen jezdce. Plocha hýždí a rozkroku jezdce je poměrně malá, plocha horních částí stehen, na kterých také spočívá váha jezdce, příliš celkovou styčnou plochu mezi jezdcem a koněm nezvětší. Jezdec tak na koně tlačí poměrně velkou silou, která je jen málo rovnoměrně rozložená. Podle měkkosti hýždí je pak třeba si uvědomit, že vznikají i výrazné tlakové body pod sedacími hrboly jezdce, které mají jen několik centimetrů čtverečných. Jinými slovy: především hubený a těžší jezdec tak může být pro koně dost nepohodlný, tlačí ho na omezenou plochu dvou či tří míst (sedací hrboly a stydká spona).
Jezdec se navíc mnohdy koně chytá koleny či patami ve snaze nespadnou při pohybech hřbetu dolů. To může koně rušit a rozčilovat, v extrémních případech to pro něho může být bolestivé. Křečovité držení se koleny či patami způsobí, že jezdec pak poskakuje koni po hřbetě a dost silně ho bouchá, především v klusu. Navíc může mít jezdec tendenci držet se rukama otěží, tedy viset koni v udidle či ohlávce, což také způsobuje nemalou bolest.
Na druhou stranu při ježdění bez sedla není nic pevného a tuhého, co by koně tísnilo a stahovalo – mám na mysli nepoddajnou sedlovou kostru a podbřišník. Kůň se tedy pod jezdcem může pohybovat výrazně volněji, což zvyšuje jeho pocit pohodlí a ochotu jezdce poslouchat. S tím souvisí i zřejmá těsnost obou styčných ploch – jezdec tak lépe vnímá pohyby hřbetu koně a kůň mnohem rychleji pocítí jakoukoli změnu rovnováhy jezdce či jeho pohyb, ať už je to dobře (neznatelné pomůcky) či špatně (jezdec s nedostatečnou rovnováhou).
K čemu je ježdění bez sedla dobré pro jezdce?
Vše, co tu bylo napsáno výš, přispívá ke zdokonalení jezdeckého umění: lepší vnímání pohybu hřbetu koně, větší nároky na korektní koordinaci pohybu i na udržení rovnováhy v každou jednu chvíli. Ježdění bez sedla výborným způsobem rozvíjí tzv. pohybovou gramotnost jezdce, jeho schopnost uvědomovat si své tělo v proměnlivém prostředí a ovládat ho. Jezdec bez sedla – pokud je správně trenérsky veden – se naučí velmi dobře držet tělo a následovat pohyby koně za jakékoli situace. Pokud pak sedí na hřbetě v rovnováze a nedrží se koleny či patami nebo dokonce rukama, není pro koně ani tak nepohodlný.
Zajímavé je, že mnoho jezdců si dokáže na neosedlaném koni najít příjemný a funkční sed, který jim nedovolí většina dostupných sedel. Žádné podušky a opěrky je nenutí sedět v určité poloze, takže jezdec bez sedla má volnost pohybu pro správné pomůcky i pro pohodlné uspořádání vlastního těla.
Existují nějaké kompromisy?
Z toho všeho vyplývá, jezdit na koni bez sedla může být velmi prospěšné pro jezdce a pohodlné pro koně, pokud se dodrží několik základních pravidel:
- jezdec sedí vyváženě a nedrží se silně nohama ani rukama, což samozřejmě vyžaduje dostatečný výcvik,
- ježdění je časově omezené, aby nedošlo k nadměrnému bodovému tlaku na hřbet koně,
- kůň je v optimální výživné kondici a je dostatečně spolehlivý,
- jezdec chce po koni pouze to, co může na jeho neosedlaném hřbetě zvládnout; musí umět vždy odhadnout situaci, do které se pouští.
Aby si jezdec osvojil nezávislý a ničím neomezený sed, a přesto na koně nevyvíjel tak bodový tlak a necítil se na jeho hřbetě tak labilně, může použít celou řadu kompromisních řešení, od jezdeckých podušek z různého materiálu až po volbu některý bezkostrových sedel. Tato výstroj nijak neomezuje koně v jeho pohybu, nenutí jezdce do určitého sedu, ale přesto odstavuje pohodlnou „vložku“ mezi pozadím jezdce a hřbetem koně. Bezkostrová sedla, pokud jsou kvalitně konstruovaná, také pomáhají trochu více rozložit váhu jezdce než je tomu u jezdeckých podušek či při ježdění na úplně holém hřbetě. Zatímco jezdecké podušky není dobré používat se třmeny, protože jsou na hřbetě koně poměrně nestabilní a zvyšují riziko přetočení i s jezdcem, bezkostrová sedla nabízejí jezdci i pohodlí třmenů. Protože v dnešní době mnoho jezdců myslí na pohodlí svých koní a snaží se neomezovat je v pohybu příliš těsnými a tvrdými sedly, rozumné ježdění bez sedla, na jezdeckých poduškách či bezkostrových sedlech je stále častější řešení, především (ale nejen!) mezi rekreačními jezdci.
