Problémy v chovu drůbeže 9 – 1. pozice: Plemenný typ, rámec, pohlavní výraz
Podobné zásady jako při výběru zvířat na výstavu platí i při výběru zvířat do chovu. Kromě toho, že vybíráme zvířata odpovídající standardu v jednotlivých znacích, taková, u kterých nejsou všeobecné hrubé vady, i u zvířat zařazených do chovu musí být na první pohled patrné, že jde o příslušníka daného plemene. Co se týče menších a malých vad a odchylek, je potřeba uplatnit cit a pokusit se odhadnout, zda bude zvíře v daném chovu přínosem.
Vraťme se ale k výstavám. Posoudit plemenný typ znamená posoudit zvíře jako celek, tedy celý soubor znaků a jejich vzájemnou harmonii, soulad jednotlivých částí těla.
Podle celkového vzhledu se zvířata rozdělí na nadprůměrná, průměrná a podprůměrná. Může se stát, že kvalita jednotlivých znaků je nadprůměrná, ale nejsou ve vzájemném souladu a zvíře pak neodpovídá plemennému typu. Plemenný typ může být podprůměrný, i pokud zvíře neodpovídá standardu v jediném znaku.
Vystavovatelé se často pozastavují nad tím, že v první pozici je nižší známka bez upozornění nebo strohá poznámka. Při hodnocení se známka v této pozici odvíjí i od známek, které má zvíře v dalších pozicích ovlivňujících plemenný typ – tj. hlava, trup, krk, křídla, ocas, nohy, ale i peří, pokud jsou v něm např. nežádoucí podušky nebo je peří jiného charakteru, než je plemeni určeno. Např. u hempšírek se v poslední době velmi často vyskytují právě podušky, kypré opeření zejména v sedle a ve spodní části trupu. Pak je potřeba se podívat na hodnocení dalších pozic…
Většina zvířat musí být při posuzování plemenného typu v klidu. Je proto potřeba, aby zvířata při posuzování nebyla rušena, aby si na prostředí klece zvykla a předvedla se. Vhodné je proto včasné zaklecování, u celé řady plemen může pomoct klecová drezura. Některá plemena se bez ní ani pořádně nedají posoudit. Jde např. o původní zakrslá plemena sebritky a antverpské vousáče, kdy se zejména slepičky v kleci nepostaví tak, jak by měly, i kvalitní zvířata pak vypadají, že mají dlouhá nebo delší záda. Rozrušené husy zase zatáhnou podbřišky. Problém s posouzením některých zvířat může nastat taky u výstav, kde je v průběhu posouzení přítomna veřejnost.
Některá plemena naopak musí být při posouzení vzrušená, aby zaujala vzorníkem předepsaný postoj. Např. kachny indičtí běžci se v klidu svému plemeni nepodobají ani náhodou. Podobně husy labutí nebo štajnbašské, ale i některá plemena bojových kurů.
Na to, jak se zvíře v kleci předvede a jak vnímá prostředí klece nebo voliéry, má vliv i jeho temperament. Wikipedie říká, že temperament – latinsky temperare – znamená mísit a že jde o „souhrn charakteristických nebo vrozených rysů osobnosti, které se trvale projevují způsobem reagování, jednání a prožívání.“ Nejen lidé, ale i zvířata se odlišují svým temperamentem a různě reagují na vnější podněty. Některá zvířata jsou velmi energická, většina krajových plemen má zachovány ochranné pudy – např. české slepice se při pocitu ohrožení přikrčí a rychle hledají ukryt. Jiná plemena jsou klidná a tvárná – příkladem mohou být těžká plemena kočinky nebo brahmánky, další agresivní (např. kohouti bojovnic k sobě navzájem). Projevy se netýkají jen plemen jako takových, ale i jednotlivců – například v rámci některých původně klidných plemen se vyskytnou přehnaně reagující jedinci. Podobně jako užitkovost nebo kvokavost se temperament a zejména agresivita dědí.
Chování drůbeže může ovlivnit i sám chovatel. Když ke zvířatům přistupuje s nervozitou, uspěchaně, dělá prudké pohyby, budou se slepice plašit a reagovat velmi podobně. Pokud se chová pohromadě více plemen, chování od sebe zpravidla „odkoukají“. Příkladem mohou být kuřata plymutek, která jsou jindy klidná, ale při společném odchovu s českými slepicemi při každém otevření odchovny doslova „mizí“ pod krmítky. Toto chování jim ale zůstane do dospělosti. Zvířata z hejna chovaného ve velkém prostoru, která s člověkem přijdou do styku jen minimálně, je problém chytit, natož umístit ve výstavní kleci. I u temperamentních plemen nebývá s jejich „divokostí“ problém, pokud si odmala zvykají na přítomnost chovatele. I tato plemena se dají ochočit, zvyknou si i na přítomnost dětí. Také po začátku snášky se slepičky zklidní.
Na základě podobných hlavních plemenných znaků jsou plemena kura ve Vzorníku plemen drůbeže rozdělena do šesti skupin:
1. Plemena lehkého typu
Jde o plemena zpravidla obdélníkového nebo lichoběžníkového, popř. hruškového tvaru trupu, středního tělesného rámce. Tato plemena se vyznačují výrazným pohlavním dimorfizmem (kohout navenek vypadá jinak než slepice). Dalším znakem jsou bílé ušnice, s výjimkou českých slepic, které je mají červené. Užitkovým zaměřením jde o plemena nosná, produkce masa je nevelká, i vyřazení kohoutci se jen obtížně vykrmují. Pohlavně dospívají ve 150 dnech. Jsou zpravidla temperamentní, shánlivá. Díky jejich živému temperamentu je tu ale nebezpečí ozobávání peří „z nudy“ a ve výstavních klecích může dojít k poranění.
Ve Vzorníku plemen patří do skupiny F a dále se dělí na středomořská, západoevropská a středoevropská.
2. Plemena středně těžkého typu
Tato skupina se vyznačuje velkou variabilitou rámců i typů. Převládají tu obdélníkové, popř. lichoběžníkové tělesné rámce. Trup je prostorný, hmotnost kohoutů se pohybuje kolem 3–3,5 kg, slepic 2–2,5 kg. Barva ušnic většiny středně těžkých plemen je červená, hlava menší, s méně výraznými laloky a hřebenem. Také ocas je menší, s kratšími srpy. Pokud jsou chována v menších prostorách a dopřejeme jim energeticky vydatnou krmnou dávku, je u nich riziko tučnění. Ve většině případů jsou klidnější než zástupci lehkých nosných plemen.
Z chovatelského hlediska jde o plemena s dvojstrannou užitkovostí, šlechtěná pro vejce i maso. Na vzniku u nás nejznámějších středně těžkých plemen se podíleli chovatelé američtí, kteří vyšlechtili plymutky, vyandotky i rodajlendky, dále nizozemští – ti dali vzniknout barneveldkám a velsumkám. K dalším u nás oblíbeným plemenům patří faverolky pocházející z Francie a původem anglické sasexky. K této skupině patří i jedno naše národní plemeno, a to šumavanky.
3. Plemena těžkého typu
Další skupinou plemen jsou těžká plemena, která nejsou zdaleka tak rozšířena jako plemena lehká nebo středně těžká i přes to, že svým vzhledem jistě zaujmou každého na první pohled.
Navazují na typ čínských kočinek. Jejich tělesný rámec je mohutný, čtvercový nebo obdélníkový. Hmotnost se u mladých kohoutů velkých zástupců pohybuje od 3,5 kg, u starších kolem 5 kg, maximální hranice hmotnosti není Vzorníkem určena.
Dalším společným znakem je měkké, kypré opeření. Chování je klidnější, nelétají, a tak při jejich chovu postačí i nižší oplocení. Vyznačují se vzájemnou snášenlivostí, dají se chovat v menším prostoru, ale jsou náročná na čistotu prostředí.
Větší pozornost je potřeba věnovat krmné dávce. Nejsou zdaleka tak shánlivá a kvůli svým velkým rámcům mají vyšší spotřebu krmiva i nároky na jeho složení. Zejména při odchovu je důležitý správný poměr dusíkatých látek a metabolizovatelné energie. Především u dospělých zvířat hrozí nebezpečí ztučnění při nedostatku pohybu a vysoké energetické hodnotě krmné dávky.
Původním užitkovým zaměřením jde o plemena masná, oproti dnešním brojlerům nebo středně těžkým plemenům ale dlouho rostou a mají vysokou spotřebu krmiva. Dospívají a do snášky nastupují až ve 200 dnech věku. Snáška se pohybuje od 100 do 150 vajec. Vejce jsou v porovnání s jinými plemeny menší, jejich hmotnost je kolem 53 g. Kvokavost u některých plemen zůstala zachovaná.
Do této skupiny patří brahmánky, kočinky, langšanky německé, orpingtonky a dorkinky.
Na výstavách patří k plemenům, která se posuzují predikátem – slovním hodnocením – až do 31. ledna následujícího roku.
Těžká a střední plemena kura se ve Vzorníku řadí do skupiny D.
4. Plemena bojového typu
Společnými znaky bojových plemen je plně vyvinuté osvalení trupu, zejména prsou a holení. Typický je široký, hrdý, vyzývavý postoj, silné běháky, dobře vyvinuté jsou ostruhy, často bývají znásobené. Vyznačují se redukovaným tvrdým přilehlým opeřením. U většiny jsou malé typy hřebenů, zakrnělé laloky a ušnice, vyvinuté nadočnicové oblouky, krátký a silný zobák.
Vyskytuje se u nich pestrá škála barevných rázů, zbarvení se u nich posuzuje mírněji.
Ač jsou zmasilé, rychlostí růstu se nevyrovnají jiným plemenům, rostou a dospívají pomalu. Snáška začíná většinou až po 230 dnech. Větší nároky mají také na složení krmné dávky a množství krmiva. Co se týče užitkovosti, snáška je u nich nevysoká, zpravidla omezená na jarní a letní období. Převážná část plemen má zachovanou kvokavost.
Většinu bojových plemen je potřeba chovat odděleně, vůči sobě jsou kohouti i slepice haštěřiví. Pokud se chová více zvířat pohromadě, je potřeba větší výběh s možnostmi úkrytu. Ke svému majiteli se ale chovají klidně a krotce.
V současném Vzorníku plemen drůbeže jsou bojová plemena zařazena ve skupině E, která se dělí na:
E1 – typická bojová plemena – k těm nejznámějším paří zdrobnělé asilky, zdrobnělé indické bojovnice, novoanglické bojovnice, staroanglické zdrobnělé bojovnice, původní zakrslé ko šamo, z velkých pak šamo a malajky, na Slovensku jsou k vidění i tuzo. Zřídka se objevují bojovnice madraské a velké rázy bojovnic indických a staroanglických.
E2 – plemena s podílem genů bojovnic, k nimž patří orlovky a vranohlavky.
Podle původu se bojová plemena dělí do čtyř skupin:
1) Bojovnice malajského, východního typu, jejichž hlavy připomínající dravce mají malé hřebeny, silné lebky, silně vyvinuté nadočnicové oblouky, místo laloků uzdičku. Dalšími charakteristickými znaky jsou dlouhý krk, vzpřímený trup, vysoký postoj, silné běháky krátký, úzký ocas a redukované opeření. Patří sem plemena východoasijská: malajky, bojovnice šamo, bojovnice tuzo, bojovnice ko šamo a západoasijská: asilky bojovnice madraské.
2) Bojovnice perského typu mají trupy jen málo nadzvednuté, delší zobáky a ocasy. Vyvinuty jsou podobně jako u jiných plemen laloky, uzdička chybí. Hřeben je listový. Do této skupiny patří např. bojovnice staroanglické, ale také u nás neznámé bojovnice španělské a severofrancouzské.
3) Bojovnice evropské jsou kombinací prvních dvou typů. K zástupcům patří bojovnice novoanglické, bojovnice brügské a lutyšské, ale také bojovnice indické.
4) Poslední skupinou jsou plemena sumaterského typu, zahrnující dlouhoocasá plemena (sumatranky, jokohamky) a kokrháče (koejoši, totenko, tomaru).
5. Plemena zakrslého typu
Vyznačují se malým tělesným rámcem, hmotnost většiny z nich se pohybuje okolo 0,5 kg.
Náš Vzorník dělí původní zakrslá plemena do dvou skupin.
Skupinu H1 tvoří klasická zakrslá plemena. Společným znakem jsou také svěšená křídla, široká, plná prsa a kratší trup. Ke všem zástupcům patří jemnější konstituce a živý temperament. Snáška se pohybuje jen okolo 80 vajec s hmotností kolem 25 až 30 gramů.
Jsou to antverpští vousáči, bantamky, holandské zakrslé, dále naše mladé české plemeno mosetky, vatermalští vousáči a sebritky. Snad nejznámějšími jsou rousné zakrslé chované jak s vousy, tak bez nich, vyskytují se i variety s kadeřavým peřím. Svérázným atraktivním zakrslým plemenem jsou japonky, které se vyznačují krátkýma nohama, vztyčeným veveřím ocasem a velkým hřebenem i laloky. Ve světě, ba i v Evropě je ale škála původních zakrslých plemen daleko pestřejší. Nemohu nezmínit vousáče – skupinu zajímavých belgických plemen – kteří se od sebe na první pohled liší: zatímco k antverpským vousáčům patří vous, grubbští vousáči jsou s nimi totožní, ale zcela jim chybí ocas. Ukkelští vousáči se odlišují listovým hřebenem a bohatými rousy, everberští vousáči jsou obdobou ukelských, ale jsou bezocasí. Watermaalští vousáči mají místo jednoho trnu hned trny tři, za hřebenem vyrůstá středně velká chocholka. Bosvoordští vousáči jsou bezocasou obdobou watermaalských. Za zmínku stojí nový módní hit – plemeno serema, které se z Malajsie dostalo roku 2001 do Ameriky a odtud přes Nizozemsko do Evropy.
Většina vyjmenovaných plemen je vyšlechtěna v pestré paletě barevných rázů a kreseb – je tedy z čeho vybírat…
Druhá skupina s názvem ostatní zakrslá plemena (skupina H2) zahrnuje roztomilé ohiki a elegantní německé zakrslé.
6. Plemena se zvláštními znaky – skupina G
Společnými znaky této skupiny jsou, jak název napovídá, zvláštní znaky netypické pro ostatní plemena. Patří sem chocholatá plemena, např. paduánky, holandské chocholaté, hudánky, apencelští chocholáči, bredy, soví vousáči, laflešky, také plemena s jinými zvláštními znaky, např. bezocasá plemena (kusky, araukany), dlouhoocasá plemena (fénixky, jokohamky, sumatranky), plemena se zvláštní strukturou peří (hedvábničky) nebo s redukovaným opeřením (holokrčky). U některých plemen je zvláštních znaků hned několik, např. sultánky mají chochol, vous i rousy. Některá jsou i dobrými nosnicemi (holokrčky, araukany).
U některých plemen je zařazení do skupiny diskutabilní. Např. kočinky jsou původním zakrslým plemenem, existují i ve velké formě a mají typické znaky těžkých plemen, bojovnice ko šamo řadíme, ač nemají velkou formu, k bojovým plemenům, podobně známe jen v zakrslé formě siamské hedvábničky, patřící díky rozvolněné struktuře peří do skupiny plemen se zvláštními znaky.
Pozice 1 zahrnuje také hodnocení tělesného rámce a pohlavního výrazu:
Tělesný rámec
Může být velmi malý, drobný, drobnější, střední, mohutnější, mohutný, až velmi mohutný. Uvádí se i harmonický. Vždy musí odpovídat požadavkům standardu plemene. Při posuzování tělesného rámce se přihlíží k věku zvířete. Známku nula v pozici 1. dostane zvíře, které má výrazně větší nebo výrazně menší rámec, než vyžaduje standard. S velikostí tělesného rámce úzce souvisí i hmotnost zvířete.
Pohlavní výraz
Pohlavní výraz se hodnotí podle toho, jak jsou vyvinuté druhotné pohlavní znaky. U kurů k nim patří to, jak jsou vyvinuté hřebeny, laloky a ušnice, ostruhy a opeření. Hřebeny a další ozdoby hlavy mají kohouti větší než slepice. Méně patrné bývají rozdíly zejména u mladých zvířat u plemen, která mají jiný než listový hřeben, např. u vyandotek.
Druhotným pohlavním znakem jsou také vyvinuté ostruhy. Jejich vývin probíhá rozdílně podle plemen – u některých ostruhy začínají růst až koncem prvního roku.
Co se týče opeření, kohouti mají v krčních a sedlových závěsech špičatě zakončená pera, v ocase jsou navíc srpy. Slepičky mají opeření s o něco širšími pery se zakulaceným okrajem.
