Problémy v chovu drůbeže 10 – Když se rozhodnete vystavovat: 2. pozice / hlava
Významným plemenným znakem kurů je hřeben
V utváření hřebenů se vyskytuje celý řada více či méně závažných vad. Standardu plemen musí odpovídat především typ hřebene a jeho velikost. Dále se hodnotí jeho utváření a pravidelnost. U jednotlivých typů jsou pro odchylky v utváření stanoveny nepřípustné vady, např. u listových dvojzuby, trojzuby a mezizuby, postranní výrůstky, výrazně klopený hřeben u kohoutů, zmnožené trny nebo vpadlý trn i chybějící trn u růžicových.
Na hlavě i v meziprstních prostorách tvoří kůže měkké kožní útvary vznikající zbytněním škáry nebo duplikací kůže. Patří k nim hřebeny, laloky, řasy ústních koutků, ušnice a meziprstní řasy. Zejména holá místa hlavy jsou důležitým plemenným znakem, mají i signální funkci a vyjadřují pohlavní rozdíly.
Hřeben je příklad zdvojení kůže, které uvnitř spojuje vrstva podkožního vaziva. Pokožka hřebene je tenká, škára zesílená a rosolovité vazivo hluboké vrstvy škáry je bohatě zásobené krví, a proto je škára červená. Uprostřed hřebene je pevná přepážka podkožního vaziva s tukovým vazivem a krevními cévami.
Jeho utváření a barva, resp. prokrvení vypovídají mnohé i o konstituci a kondici zvířete. V neposlední řadě jsou hřebeny důležitým druhotným pohlavním znakem, u kohoutů jsou vždy vyvinutější než u slepic. Zajímavé je tvrzení, že u kohoutů má hřeben konstantní tvar a velikost, u slepic se jeho velikost mění v závislosti na reprodukčním cyklu. Hřeben je silně prokrveným útvarem, a proto při poranění značně krvácí. Jeho poškození, např. poranění nebo omrzliny, mají vliv na snášku i oplozenost vajec.
Už divocí předkové dnešního kura domácího se liší – kromě jiných vlastností – jinak utvářeným hřebenem. Např. Gallus gallus gallus má velký hřeben se zuby, Gallus gallus jabouillei zase velmi malý hřeben. Domestikací, křížením, šlechtěním a umělou selekcí vznikaly postupně různé další tvary a typy hřebenů.
Pestrá škála hřebenů kurů se liší tvarem i velikostí, v některých případech i barvou. Nejčastějším hřebenem je jednoduchý listový, dalším v řadě růžicový. Známe i hřebeny hráškové, ořechové, růžkové, vidlicové či parůžkové, dále motýlkové, zvláštní jsou hřebeny korunové, kalichové nebo pohárové, výjimečné hřebeny žlábkové nebo číškové a rudimentární. Hřebeny listové, růžicové, hráškové a ořechové se řadí do skupiny jednoduchých hřebenů, ostatní do skupiny zdvojených hřebenů.
Některé typy hřebenu jsou geneticky svázané s výskytem dalších znaků, např. lebečních výdutí, chocholů různých velikostí a tvarů, různé může být i utváření nozder.
Většina plemen má hřeben červený, nedokrvený bledý hřeben je znakem nemoci nebo špatné kondice zvířete. Pro některá plemena je ale charakteristická tmavá barva hřebenů a laloků – např. cemani mají tyto ozdoby černé, hedvábničky modročerné.
Na oceňovacím lístku se hřeben hodnotí v pozici 2 – hlava, ale může ovlivnit i známku v pozici 1 – plemenný typ. U kohoutů se hodnotí hřeben přísněji než u slepic, protože právě kohout předává své genetické informace celému hejnu slepic.
Nejčastěji se vyskytuje hřeben listový
Jednoduchý listový hřeben vyrůstá ze středu čela a temene hlavy, u kořene je silnější než v přední a v zadní části. Vepředu sahá hřeben až k nozdrám, v zadní části je ukončený praporkem. Horní část listového hřebene tvoří zuby, které od sebe dělí zářezy. Ideální počet zubů u většiny plamen se pohybuje od 5 do 7, žádané počty zubů jsou uvedeny u jednotlivých plemen. Různé je i řezání zubů jejich pravidelnost, šířka a hloubka.
Důležitým plemenným znakem je zejména velikost hřebene, to, zda je vzpřímený, či klopený, u jednotlivých plemen se liší i jeho struktura.
Lehká nosná plemena zdobí zpravidla velký nebo středně velký hřeben, který je u slepic zejména středomořských plemen klopený. K plemenům s velkými hřebeny patří např. vlašky či minorky, k těm se středně velkým hřebenem např. leghornky či brakelky. Jsou ale také lehká plemena, u kterých je požadován nižší hřeben – příkladem jsou naše české slepice. Naopak mimořádně velký hřeben je typický pro zakrslé plemeno japonky čabo. U středně těžkých plemen, tj. plemen s kombinovanou užitkovostí, a těžkých plemen jsou hřebeny zpravidla středně velké nebo menší, slepice hřebeny nemají klopené. Malé hřebeny mají např. kočinky, plymutky či sasexky, středně velké např. hempšírky či amroksky.
Plemenným znakem je také utváření praporku. Praporek by měl být ucelený, ne zubatý nebo rozštěpený na dvě nebo více částí, což je u mnohých plemen časté. Důležité je typické nesení praporku, např. odstávající u leghornek či praporek sledující linii týlu u vlašek.
K vadám listových hřebenů patří různé deformace a nepravidelnosti, prolákliny a zduření.
Pokud je hřeben velký, u kohouta musí být vždy vzpřímený a praporek by měl probíhat v ose listu hřebene. Neměl by tedy vybočovat na stranu nebo se třeba i jen mírně klopit. Hřebeny slepic, které mají být klopené, nesmí bránit výhledu, ale především nesmí být vzpřímené – což je problémem např. u některých barevných rázů vlašek. Vadou je, i pokud je hřeben předsazený – zasahuje hodně dopředu nad zobák.
Nežádoucí jsou různě zprohýbané nebo pokroucené listy hřebene. Zejména u slepic s klopenými hřebeny vznikají různá prohnutí, kdy se hřeben skloní nejdřív na jednu a pak na druhou stranu. Esovitá prohnutí se vyskytují také u kohoutů. Zvlnění jsou ale charakteristická pro plemena s listovým hřebenem a chocholkou, kde se požadují nebo alespoň tolerují. Příkladem jsou rakouské štýřanky či sulmtálky.
Časté jsou nepravidelně řezané zuby, dvojzuby, trojzuby, mezizuby či křížové zuby. Neodpovídající může být také hloubka řezání zubů nebo šířka a tvar zubů. Nepravidelně řezané zuby vznikají, pokud je některý zub vzhledem ke svému umístění jinak vysoký. Nesprávně postavené zuby způsobuje jinak umístěná osa zubu. Nežádoucí jsou pilovité zuby, tj. zuby úzké, které se na špičkách sklánějí dozadu. Pokud jsou sousední zuby ne zcela rozdělené a jsou srostlé více než z jedné třetiny, hovoříme o dvojzubu, popř. trojzubu, který je dnes výlukovou vadou. Je-li mezi dva normálně velké zuby vložený menší, hovoříme o mezizubu.
Výlukovou vadou jsou postranní výrůstky na hřebeni, které jsou častější v zadní části hřebene nebo na praporku. I zde ale platí, že co je u jednoho nežádoucí, u druhého se požaduje. Platí to např. pro španělská plemena penedesenka nebo emprodské slepice, pro které jsou typické boční výrůstky na hřebeni, na každé straně v zadní části hřebene jeden. Hřebeni se říká křížový, to proto, že při pohledu zezadu tvoří s patou hřebene kříž.
Další běžným typem hřebene je hřeben růžicový
I růžicový hřeben patří k jednoduchým. Jde o nízký širší hřeben s jemným či hrubším perlením ukončený trnem. U lehkých plemen je zpravidla perlení výraznější, trn odstává a jeho delší příkladem mohou být hamburčanky. U středně těžkých plemen se ve většině případů požaduje perlení jemné a trn krátký a přiléhající k týlu, např. u vyandotek. Zajímavý je růžicový hřeben antverpského vousáče, který při pohledu z boku tvoří oblouk, při pohledu shora připomíná klín. Důležité je stejnoměrné perlení, které je směrem dozadu jemnější.
Nejčastějšími vadami bývají prolákliny, přerostlé hřebeny, někdy až překrývající slemeno, boční výrůstky. Hrubé perlení je ale plemenným znakem plemene redcap, kterému se podle hřebene přezdívá červená karkulka.
Vady se vyskytují i v utváření trnů. Nežádoucí jsou různě vybočující, vpadlé, chybějící nebo deformované trny. Také zmnožení trnů je výlukovou vadou. I zde však existuje výjimka – pro zakrslé plemeno vatermalský vousáč je standardní růžicový hřeben ukončený třemi trny.
Hráškové hřebeny
Další z řady jednoduchých hřebenů jsou hřebeny hráškové. Větší perlení je u nich soustředěno do tří řad, z nichž prostřední je o něco vyšší. Hráškový hřeben je typický pro bojová plemena drůbeže, např. indické bojovnice nebo šamo, pyšní se jím ale také jedno z těžkých plemen – brahmánky. U některých plemen je menší, přisedlý, u jiných větší.
Typický je především dobře utvářený, bez jakýchkoliv vyvýšenin a postranních výrůstků.
Ořechové hřebeny
Tyto hřebeny připomínají rozlousknutý vlašský ořech, jsou kratší a nemají trn. Patří plemenům s příměsí krve bojovnic, např. vranohlávkám či jokohamkám, ale i bojovým malajkám. U některých plemen bývají větší, u jiných menší, některé mívají příčné rýhování, jiné podélné.
K vadám patří různé deformace, postranní výrůstky a přítomnost trnu.
Růžkový hřeben
Na výstavách mne vždy zaujmou plemena s růžkovým hřebenem – hřebenem tvořeným dvěma dva a tři centimetry dlouhými růžky ve tvaru písmene V, které vyrůstají kolmo za kořenem zobáku. Možná tento typ hřebene znáte pod pojmem vidlový. Patří k nim apencelští chocholáči, brabantky, laflešky, sultánky a u nás téměř neznámí holandští soví vousáči.
Obdobou růžkového hřebene je hřeben parůžkový – hřeben, který zdobí hlavu např. francouzských krevkérek. Růžky u nich vyrůstají obloukovitě do stran.
Růžkové a parůžkové hřebeny patří do skupiny zdvojených hřebenů. U plemen, která zdobí, jsou charakteristické výraznější nozdry. Tento typ hřebene je spojen s přítomností chocholky na podkladu lebeční výdutě.
K vadám, které se u tohoto typu hřebenů vyskytují, patří deformace a asymetrické utváření růžků, jejich zmnožení nebo nedostatečné vyvinutí či postranní výrůstky.
Motýlkový hřeben
Nepřehlédnutelný je hřeben motýlkový, který je typický např. pro hudánky. Tvoří jej dva listy rozevřené tak, že připomínají roztažená motýlí křídla. I v tomto případě jde o zdvojený hřeben a podobně jako předchozí růžkový hřeben i motýlkový hřeben je geneticky spojen s výraznějšími nozdrami a lebeční výdutí jako podkladem pro chochol.
Vadou je zde výrazná asymetrie či postranní výrůstky.
Hřeben jako miska nebo číše
Miskovitý hřeben patří např. k plemenu breda. Jde o malou žlábkovitou prohlubeň po stranách čela orámovanou navýšeným okrajem. I tento hřeben se vyskytuje ve spojení s výraznějšími nozdrami a lebeční výdutí.
Krasavci s korunou
Korunkový, kalichový nebo pohárový hřeben vyhlíží jako dva do stran nesené listové hřebeny, které jsou spojené v přední části i v místě praporku. Zdobí např. hlavy augsburských a sicilských slepic. I zde jsou vadami asymetrie či postranní výrůstky.
Aby toho nebylo málo
Existují i plemena, u kterých hřeben chybí, resp. plemena, jejichž hřeben je zcela nepatný, plochý, dá se říct jen jakýsi pozůstatek hřebene těsně za kořenem zobáku. Řadí se do skupiny plemen s rumentárním hřebenem. Jde o plemena s lebeční výdutí a velkým chocholem, např. holandské chocholaté slepice či paduánky.
Ve standardech plemen je v části hřeben informace, že hřeben chybí. U těchto plemen se stává, že je hřeben více či méně, někdy jen na jedné straně vyvinutý. V těchto případech jde o výlukovou vadu.
